Zdena Klimešová

Další radešínská rodačka oslavuje úctyhodné 90. narozeniny. Je k nevíře, v jaké duševní i fyzické kondici paní Klimešová stále je!  A pokud paní Pfeiferová drží titul „největší cestovatelka Radešína“, paní Klimešová je absolutní rekordmanka v počtu let odpracovaných pro obec. A to možná nejen na poměry Radešína, ale celorepublikově, ne-li celosvětově!! (Nebo víte o někom jiném?😉)  Celých šedesát let věnovala práci pro obec, a jako volená zastupitelka (bezpartijní!), ať už jako tajemnice nebo místostarostka, vyřizovala „papíry“ a byla pravou rukou starosty. Posílám při této příležitosti za nás všechny velké díky a přeji zdraví a Boží požehnání do dalších let. A při této příležitosti přidávám i její vyprávění do vzpomínek radešínských rodáků.

Narodila jsem se v hotelu

Moji rodiče (Josef Tulis 1907-1971 a Anežka Tulisová 1908-1986) bydleli tam na tý chalupě, jak tam pak bydlela paní Ambrožová (pozn.: čp.15, současný majitel p. Rončinský). Tam bydlel otec. A maminka byla z Račic. Babičku si trochu pamatuju (Kateřina Tulisová 1860-1946), dědu (Alois Tulis 1860-1939) už ne. Babička chodila do hotelu pomáhat umývat mamince nádobí. Taková byla šikovná babka. Pak tam bydlel bratr otce, Toník, s rodinou a jeho dcera Laděna to pak prodala. Já jsem se narodila v hotelu a váš děda (Josef Tulis 1936-2022) taky. Vlastně moje maminka byla na hotelu první, ještě jako svobodná. To měla pronajatý a potom se vdávala.

Před hotelem bývala taková jama, tam byl písek a tam stála voda, když pršelo. Tam jsme se jako se děcka patlali. A hlídala nás nějaká Anda Veselýho, to byla vod Janíků teta. Byla svobodná a hlídala Josefa i mě. Ale žádnej program nám nepřipravovala – lítali jsme, koupali se v rybníku, v zimě jsme sáňkovali a lyžovali -  z Jamčice dolu – jak je teď ta cesta kolem Pálků a i z tý druhý strany.

maminka, tatínek a svatební fotografie rodičů

Do školy pěšky do Bobrový, v zimě, v létě

Do první třídy jsem šla do Bobrový. My jsme chodili pěšky po Křižní – to je tam, jak ústí ta cesta pod Pavlákem od Bobrůvky, přešla se silnice, a pak pokračovala na Horní Bobrovou. Po lávkách tam přes řeku a do kopečka a vycházelo se u kostela. To je teď zrušený. To jsme byli malý děcka do první třídy a chodili jsme pěšky i v zimě. Nebylo to jednoduchý. Učil mě nějakej Daněk, Fiala, paní učitelka Pokorná. Učila jsem se tak průměrně. Nic extra. My jsme víc lítali. A doma jsem pomáhala. Nádobí jsem umejvala, nebo tak.

Válka a poválečná doba

Ani jsem moc nepocítila, že probíhala válka. Jen si vzpomínám, že na hotelu bydleli takový kluci německý – jak tomu řikali – hitlerjugend  a naša babka tomu vařila. Nějakej čas. Nějakou krátkou dobu před koncem války.

Na Dureho si celkem vzpomínám. Chodil v takovým zeleným huberťáku, přes knoflík to měl zapnutý. Takovej menší. A byl hodnej. Ale s Felinou a Maxmiliánou jsem moc ve styku nebyla. Oni byli na tý druhý straně a my jsme tam nepřišli. My jsme tady kamarádili – tady byli u Havlíků – holka a tři kluci, u Pálků, u Sáblíků, a tam na ten druhej konec jsme nepřišli. My jsme lítali tady.

No ona tady vlastně končila fronta. Na tý Sáblíkový zahradě vodvšivovali německý vojáky – měli tam nějaký parní zařízení a museli se zeslíct, vydezinfikovali je a potom je transportovali k Brnu. A takový ty vozy, koně, všechno tady zůstalo – tam na tý Juráčkový zahradě a na tom polu za těma Juráčkama. Ani nevím, kam to pak přišlo.

A potom jak se tady rozdělovaly po Durem ty pozemky, to si já moc nepamatuju, mně bylo jedenáct, ale nakonec se všichni nějak domluvili a každej dostal, co chtěl. Ale potom to hodně vraceli. Nechtěli to. Padalík louku vrátil,  i Havlíci, asi na tom nechtěli dělat.

Tancovačky

Chodili jsme s klukama na tancovačky, ale to byli starší kluci: Bohouš Bartošů, Emil Sáblíků, Pepek Pesarů, a ty nás jako vzali pod ochranu a chodili jsme společně úplně celá banda pěšky na tancovačky do Bobrový,  do Bobrůvky, do Bohdalce. A tancovali jsme pořád. Žádný taneční nebyly, naučili jsme se to sami.

Na střední školu jsem chodila do Brna na obchodní. Bydlela jsem tam všelijak. U tetičky Tulisů,  a taky u jedněch  letňáků jsem bydlela.

To byla hezká doba. Chodili jsme tancovat, nehádali jsme se nic. A hráli jsme volejbal. Já jsem hodně hrávala volejbal i s chlapama. Nebyla televize, nebylo nic, takže jsme vždycky vylezli ven a sedělo se někde a kecalo. Taky si vzpomínám, že tady, jak jsou ty tři smrky, tam byl taky takovej menší kulatej taneční parket. Tady pod tejma smrkama. A jednu nějakou zábavu za války si pamatuju, že se tam tancovalo.

A někdy se jen tak sedělo a Bohouš Bartošů hrál na harmoniku. Bohouškův tatínek. Jo a myslím Emil Sáblíků nahoře - Elišky děda, ten taky hrál.

Paní Klimešová jako mladá dívka. Na té motorce uměla jezdit! 

Vdavky

Klimeš byl z Kněževse, ale tady jezdil jako řidič autobusu a tak jsme se seznámili. Vdávala jsem se kdy?  Asi v listopadu? Ani nevím. Vdávala jsem se večer.  Byli jsme v kostele i na obci navečer. A ještě v hotelu jsme měli nějaký  pohoštění. Ale nebyla to velká svatba. A tak za tři nebo čtyři roky se narodila Eva. Už byly mateřský dovolený, ale já jsem byla v komunálu v Novým Městě a neměli za mě náhradu. Tak mně papíry vozili sem. A šla jsem brzo do práce, nejprve jenom tak sem tam a potom už na plnej úvazek. A školka tady nebyla, hlídala babička.

Naši odešli z hotelu na svou žádost, protože matka potom měla důchod a  bylo to tam náročný, všechno, takže byli rádi, že jsou v penzi. A mezitím Klimeš postavil tady ten dům a tady jsme pak bydleli i s našima. Ale to postavil vlastníma rukama, bez míchačky, všechnu maltu a všechen beton si namíchal v kolečku. To už si nikdo dnes nedovede představit.

Na svatební cestě jsme nikde nebyli - tenkrát nebyly peníze. Teď je úplně jiná doba. Ti naši lítají, neví, kam by. A my jsme neměli prachy, potom jsme až jeli s ČSAD do Jugoslávie. Do Německa tak. Ale moc toho nebylo.

Taky jsme hodně hospodařili, tady jsme měli brambory, řepu, všechno možný, prase, kačeny, morky, ale dá to práce! Matka chodila na kopřivy s plachtou a Klimeš měl takovou řezačku na ty kopřivy, ale než nachystal krmení a všechno – no, bylo to náročný. Teď je úplně jiná doba. Aj pro ty ženský - teď zapneš myčku, zapneš pračku, zapneš sušičku.  Já si pamatuju, když prali prádlo z hotela, tak to máchali v rybníku z loďky.

Bylo to hezký a bylo toho dost. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych chtěla být znovu mladá a prožít život ještě jednou – řeknu ne.

Jolana Tulisová, duben 2024