Milí spoluobčané, omluvte prosím, že na rozjezd této rubriky sahám tak často po členech mé rodiny. Je to z důvodu volby cesty „nejmenšího odporu“. Vím, že Radešín je plný velice zajímavých lidí! Někdo je tělem i duší hasič, někdo hraje krásně na kytaru, ještě jsou zde další včelaři, nejméně jeden myslivec a jedna odbornice na lidové kroje, lidé velice založení duchovně, jež navštívili nejpodivuhodnější poutní místa, a půjčíme-li si i chataře – jedna opravdová spisovatelka. Dále piloti balónů, trenér dětského oddílu džuda, nejméně jeden sběratel veteránů, cestovatelé na jiné kontinenty  - a to jsem si určitě teď na vše ani nevzpomněla a také samozřejmě zdaleka ne o všem vím.

Moc se těším na případné další rozhovory s těmito pozoruhodnými osobnostmi a zároveň cítím velkou hrdost na Radešín – nenápadnou vísku, v níž se překvapivě soustřeďuje tolik inspirativních lidí. Jediný problém je, že uskutečnit a sepsat rozhovor trvá tak dlouho – od domluvení první schůzky po autorizaci článku uběhne 6 – 8  i víc měsíců – rekord je zatím dva roky (ale nevzdávám to). Tak mě prosím omluvte, že v mezidobí, kdy už mám nějaký článek rozepsaný strašně dlouho a finále je stále v nedohlednu, sahám po členech rodiny – tam je to o dost rychlejší a myslím, že také mají co nabídnout do společné pokladnice.

VOJTĚCH TULIS

Vojta právě dospěl do kristovských let. A může si odškrtnout všechno, co podle známého přísloví patří k naplněnému mužskému životu: zasadil strom (nejeden), postavil dům a zplodil syna. Kromě toho je ve svých 33 letech vedoucím  české pobočky Technická zařízení budov mezinárodní firmy Delta group.

Přetlak z práce a jemný podtlak z rodinného života 😉 ventiluje kajakováním na řekách na hranici sjízdnosti (pro normální lidi teda za hranicí sjízdnosti) a lezením po skalách. Ačkoliv ježdění na divoké vodě má a vždy měl jen jako koníček, na mistrovství České republiky v extrémním sjezdu na divoké vodě 2025 se umístil na 11. příčce (z 62 elitních závodníků) a  naší obec docela zviditelnil, protože závodil za sportovní klub RADEŠÍN.   

(originál výsledková listina zde)

A tak by mohlo být zajímavé zeptat se ho na pár věcí:

·   Cítíš se o trošku víc jako kajakář nebo jako lezec?

Ony se ty sporty trochu vylučují, takže tak přebíhám mezi tábory… Lezci se mi smějou, že jsem tlustej, kajakáři, že jsem malej. Ale kajak je srdcovka.

·   Co tě přivedlo ke kajakování tak trochu vím, protože to byla rodinná záležitost. Táta za mlada jezdil jarní Sázavu a ve stodole měl pověšeného starého laminátového lettmanna z té doby. Jednou jste se s ním pustili na jarní Loučku a Pepu i Tebe to chytlo. Koupily se kajaky a vyrazilo se na Salzu a na Soču a už to jelo. Ale co tě přivedlo k lezení?

Lezení má na Vysočině na rozdíl od kajaku velkou tradici, takže když se chodilo na výlety na Čtyři palice nebo Dráteník, chtěl jsem tam logicky i vylézt… A pak, když jsem zmoudřel, řekl jsem si, že by bylo fajn přivázat se k lanu, a byl ze mě lezec.

·   Jezdíš a lezeš s lidmi, kteří jsou absolutní špičky ve svém oboru. Jaké to je, trávit volný čas s VIP typu Radka Jaroše nebo Honzy Choutky?

V obou sportech mám kámoše na celej život. V partě jsou samozřejmě slavná jména, která jsi zmínila, ale i ti běžní, neznámí vojíni, jsou skvělí. Rovní, veselí, nepřiposraní, prostě paráda.

·   Bál ses někdy o život? Jel jsi (lezl jsi) někdy něco, kdy sis říkal, že je to obtížnější než jsi myslel a než jsi chtěl? Že  je něco jinak, než by  mělo?

Strach k těmto sportům patří. Člověk se snaží trénovat, dobře odhadovat lajnu a pokud možno, nemít smůlu. Je potřeba mít to pod kontrolou a dávkovat obtížnost postupně – naučit se číst vodu, zlepšovat dovednost a s tím roste i psychika. Tenista taky nejde na kurt s tím, že si vymkne kotník, ale že vyhraje zápas. Ale optikou strachu a bání o život se na ty sporty dívají spíš ostatní, než lidi, co to ve skutečnosti dělají. Společnost si veškeré nebezpečí z běžného života odstranila, tak pak někdy dělá z komára velblouda.

Ale pár situací si nesu, člověk se tomu nevyhne, řeka mu občas dá za uši. Největší průser jsem měl v Rakousku na řece Kopentraum, kdy jsem při eskymáku dostal od kamene přímo do obočí a už jsem to nebyl schopnej zvednout. Tedy situace, kdy pro kajakáře, kterej má dost, zábava teprve začíná, protože se musí dostat bez lodi ke břehu. Vyvázl jsem asi se 6 stehy nad okem a byl jsem za ně rád.

·   Vím, že při zkouškách pro certifikát na rafting jsi musel absolvovat docela drsné záchranářské kurzy a vím, že fakt hodně lidí už jsi vytáhl z vody. Jaká byla tvoje nejdramatičtější záchranná akce a jak dopadla?

Těžko říct. Zas tolik toho není, rafting s klienty, tedy lidmi, co to neumí, už jsem opustil. To málo, co se stalo, nám naštěstí prošlo. Ale určitě si vždycky vzpomenu na svůj první překlopený raft, 8 lidí v divoké vodě, raft dnem vzhůru a ještě paní, která – to jsem zjistil až pak – byla alergická na studenou vodu. Naštěstí za mě tehdy většinu vyřešily ostatní rafty a já odešel se zkušeností a velkou lekcí pokory.  

·   Na co jsi nejvíc hrdý, že jsi sjel a vylezl?

To mám – doufám – teprve před sebou. Mám radost, že oba sporty, i když pomalu, pořád posouvám. Moje láska je Norsko, to je Mekka kayakingu. Rád bych se s kajakem podíval na jinej světadíl, nejraději do Chile. Pokud mám přece jen být konkrétní, z Čech mám hrozně rád horní Jizeru a Doubravu z Bílku (ta je teď bohužel nejetelná kvůli napadaným stromům). Ze zahraničí je moje životní láska samozřejmě Soča, kde jsem 5 let pracoval, a v Norsku řeka Sjoa, sekce Amot.

Co se týče lezení, držím se spíš sportovního lezení, tedy čistě na obtížnost na dobře zajištěných cestách. Moje první těžká cesta vylezená byla Nový odkaz na Černé skále a Páter na Bílé.

(Pozn.: Černá skála - jedna z nejkrásnějších skal Vysočiny vypínající se v lese asi 3,5km od Drátníku. Podle UIAA má cesta Nový odkaz obtížnost 8. Bílá skála se nachází 1,5 km východně od Devíti skal. Skála je známá mezi horolezci právě díky legendární, extrémně převislé lezecké cestě zvané Páter. Je hodnocena stupněm 8 podle klasifikace UIAA a patří k nejvýznamnějším sportovním výstupům v oblasti.

UIAA = evropská stupnice obtížnosti cest pro skalní lezení:

I velmi lehké

II   lehké lezení

III  jednoduché skalní lezení

IV  středně těžké

V   těžší, potřebuje techniku

VI  velmi těžké

VII extrémně těžké

VIII sportovní, velmi náročné

IX a více - elitní lezení (současná hranice lezeckých možností ve volném lezení je XII))

·   Jakou největší obtížnost WW  jsi jel?

Pohybuju se na řekách s klasifikací IV – V.

(Pozn.: Stupnice obtížnosti (WW=wild water):

WW I (Lehká): Rychle proudící voda, malé peřeje, přehledné řečiště, snadné překážky.

WW II (Mírně těžká): Nepravidelné vlny, peřeje, malé válce, nutné manévrování.

WW III (Těžká): Velké vlny, válce, vysoké peřeje, nepřehledné úseky, vyžaduje zkušenosti.

WW IV (Velmi těžká): Dlouhé, silné peřeje, zablokované úseky, nutná přesná jízda.

WW V (Mimořádně těžká): Extrémní peřeje, velké válce, vodopády, vysoké riziko.

WW VI (Hranice sjízdnosti): Extrémně nebezpečné, sjízdné pouze za ideálních podmínek experty.)

·       Jakým stupněm jsou hodnoceny Čertovy proudy na Vltavě, když se pouští Lipno (pro mě jasná šestka)?

To je typická III+ se dvěma peřejemi WW IV.

(Pozn: za našeho mládí to byl úsek považovaný za nejezditelný. Dnes, když se v srpnu přehrada Lipno pouští, je to festival stovek velmi dobrých vodáků. Ale pořád musí mít naježděno obrovské množství hodin… A i tak jich spousta místo zvané Škvíra (jedna ze zmíněných peřejí WW IV) obnáší. V srpnu v roce 2025 se zde konalo mistrovství světa v extrémním kajakingu.)

·   Budeš mít strach o synka Toníčka, až ti oznámí, že jede nějaký katarakt?

Jak jsem už říkal, já se na to optikou strachu nekoukám. Nerad bych, aby se mu něco stalo, ale ani aby prožil z mého pohledu nenaplněnej život na ose práce – dům – hospoda. A taky doufám, že mi to neoznámí, ale že ho pojedeme spolu. Zatím je to ale spíš tak, že on mě nutí jezdit na kole, což jsem do teď moc neprovozoval. Super sport, člověk sedne a jede, nevím, proč já musím pořád někam do Rakouska stovky kilometrů na blbej potok nakoupenej vodou.

·   Ke kajakování i k lezení jsi přitáhl mladšího bráchu, prošlapal jsi mu cestu, všechno jsi ho naučil. Jaký to byl pocit, když Ti poprvé najížděl lajnu?

Na tom má zásluhu táta, ten to s ním oddřel na Víru (pozn.: vodácký kanál pod přehradou). Já už ho jen trochu popostrčil a poradil mu, co bych udělal jinak. A kupodivu poslech. Zlepšil se hodně, na kajaku pozici ještě horko těžko obhajuji, ale v lezení už mi to diktuje... Ale já mu to vrátím, až bude stavět 😊

A ještě pro případné zájemce dvě videa - jedno z pohledu z lodi a jedno ze břehu: 

Pokračování příště – již brzy na Kurýru.

Jolana Tulisová

24.5.2026

KATEŘINA HODULÍKOVÁ 

„Když už něco dělám, chci tomu rozumět. I u včel.“

Nabízíme rozhovor s Katkou Hodulíkovou, která přes týden řídí holding Taleron, a.s., ve volném čase ale řeší úplně jiné tabulky – v rámcích. A když se o včelách rozpovídá, je to znát: není to póza ani „instagramový“ koníček. Spíš trpělivá práce, kde se člověk učí brzdit, koukat a respektovat rytmus, který si neurčuje sám.

________________________________________________

„Říkala jsem si: ‚na zahradu včely patří.‘“

Jak ses ke včelaření dostala?
V rodině se včelařilo – „strejdové mojí mamky“ měli včely a část rodiny na to navázala. A mně to pak jednou prostě naskočilo: na zahradu včely patří. Nevím, proč zrovna tehdy, ale ta myšlenka se mě držela.

Co rozhodlo, že jsi to nevzala stylem „nějak to zkusím“, ale šla jsi do toho poctivě?
Je to asi moje nastavení obecně – mám to stejně i v práci. Když něco dělám, potřebuju proniknout do detailu, naučit se to, pochopit souvislosti. Neumím fungovat jen na povrchu a doufat, že to „nějak dopadne“. A u včel to platí dvojnásob: když něco nevíš, uděláš chybu – a včely ti ji vrátí rychle. Tak jsem si řekla, že do toho půjdu pořádně, krok za krokem.

________________________________________________

Nasavrky: to je škola, kde jsou všichni dobrovolně

Proč právě Nasavrky?
Přihlásila jsem se na dálkové studium do Nasavrk – a bylo to skvělé. Upřímně nejlepší zkušenost se vzdělávacím systémem za celý můj život. Možná proto, že tam byli lidé, kteří tam chtěli být. Všichni jsme to dělali při práci nebo při škole nebo třeba v důchodu.

Jak to studium vypadalo v praxi?
Tři roky dálkově, jednou měsíčně na víkend. A hlavně praxe: včelárna, medárna, včelnice, voskárna, laboratoře. Člověk se dostane ke všemu – a zároveň tě vedou lidé, kteří to fakt umí. A bavila mě i ta směsice lidí: různé profese, věk, různé důvody, proč tam jsou. Všichni jsme ale měli společné jedno: že to bereme vážně a že je to pro nás zábava. To je i jedna z mých hodnot v životě a v práci – musí to být zábava, pak je to vždy vidět na výsledku.

________________________________________________

„První rok jsem skončila u osmi včelstev.“

Kdy přišly první vlastní včely?
Začala jsem s tím, když jsem čekala Jendu, tedy letos to bude 10 let. Když se narodil, párkrát jsem vynechala, ale dohnala jsem to. A jakmile jsme se přestěhovali a měla jsem první ročník školy za sebou, pořídila jsem si na jaře první včelstva.

A jaké byly začátky?
Dobrodružné. Objednala jsem oddělky na internetu, neodpovídali… tak jsem psala ještě jinam. Pán mi povídá: „No tak aspoň patery si vezmete, ne?“ A já: „Tak asi jo.“ Jenže pak se ozvali i ti první – a už mi bylo hloupé to rušit. Takže hned první rok jsem měla osm včelstev. Dneska bych to udělala jinak, ale byla to cesta, je potřeba se učit novým věcem a nebát se je  zkoušet a dělat chyby, učit se z nich.

Co byl největší „aha moment“?
Že dobrý úmysl není totéž co dobrý zásah. Když jsem si oddělky přivezla, pořád jsem kontrolovala, jestli je tam matka… až jsem jednu asi za týden zamáčkla. A hlavně: když do nich člověk pořád leze, stresuje je víc, než je potřeba. U včel se člověk učí brzdit. Práce ve včelách je pro mě to místo, kde vím, že si „vypnu“ hlavu od všeho ostatního, od starostí, stresu, problémů. Je to místo, kde vím, že musím myslet jen na to, co zrovna dělám a jak, jinak včelám ublížím. A u včel se mi to daří.

________________________________________________

„Žihadla jsou součást. Důležitější je klid v hlavě.“

Bála ses žihadel?
Spíš jsem se bála neznalosti – že udělám něco špatně. Žihadla schytáš vždycky, s tím se musí počítat. Na začátku sezóny jsou první jedno–dvě „ostřejší“, než si tělo zvykne. Bolí to, ale není to drama. Jen jsou místa, kde to bolí extrémně – třeba do ucha. Tam člověk rychle pochopí, že klobouk není jen doplněk.

________________________________________________

„Med je vedlejší produkt. Hlavní je ta činnost a nutnost vypnout hlavu od ostatních starostí.“

Kolik včelstev máš dneska?
Zimovala jsem sedm včelstev, uvidíme, kolik mi jich vyzimuje, zima a začátek jara jsou vždy riziko, ale je to i ta síla přírody, kterou člověk nemůže řídit.

A kolik je z toho medu?
Letos to bylo zhruba 120 kilo. Většinu rozdám. Je to dárek, který málokdo odmítne. A když ano, tak aspoň víš, že tomu člověku už nic dávat nemusíš. (Směje se.) Rozdávám i víčkovici – to je taková „včelařská specialita“ – slivovice, med a citrón.

Co tě na tom drží nejvíc?
Ten rytmus. Včely tě nepustí do iluze, že máš všechno pod kontrolou – počasí, snůšku, sílu včelstva, všechno se mění. A pak jsou ty momenty u rámků, které jsou úplně jednoduché a kterých si moc vážím.

________________________________________________

Radešín pohledem včel: kolik toho tu vlastně máme?

A tady mi Katka řekla věc, kterou jsem si nesla domů: že díky včelaření se naučila jinak vnímat místo, kde žije – a že si víc uvědomuje, jaké máme štěstí, že jsme zrovna tady, v Radešíně.

„Když se na to podíváš přes včelí pastvu, najednou vidíš, kolik včelího ráje je kolem nás,“ popisuje. „A že to nevzniklo náhodou. Jsou tu stopy staletí moudrého hospodaření, které tu pořád s námi je.“

Co tím myslí? Třeba lipové aleje po obci a okolí, různé druhy javorů, kaštany, ovocné stromy, meze, keře a remízky. Nebo vrby – jedny z prvních zdrojů potravy pro včely na jaře. Solitérní stromy, aleje, stromy v zahradách i podél cest, zámecký park. A pak ty „malé jistoty“, které člověk bere jako samozřejmost – třeba když na jaře vykouknou v parku sněženky.

„Zkuste se někdy jen tak podívat kolem sebe a vnímat to pohledem: kdy co kvete. To, co tady máme, není samozřejmost. A jsme jedna z mála vesnic v okolí, která je takhle pestrá,“ říká. A v té větě není nic okázalého – spíš tiché připomenutí, že některé věci stojí za to vidět dřív, než o ně přijdeme.

Měla jsem to štěstí Katku pozorovat při medobraní. Vkládám krátký sestřih videa, abyste si mohli udělat představu. Všimněte si, s jakou láskou se na včelky dívá…

Nejčastější komentáře při práci byly:

„Ó, tady plodujou -  to je nádhera!“

„Tady jsou krásné zásoby!“

„To je parádní!“

Katka je živoucím ztělesněním moudrého citátu pana G. K. Chestertona:

„Když už něco stojí za to to dělat, stojí za to dělat to dobře.“

Jolana Tulisová

3.2.2026

ZDENĚK TULIS st.

Bydlela jsem až do svých 20 let v Plzni v paneláku, a protože jsem byla romantik, byla jsem přitahována magickou silou ke klukům, kteří básnili o koních a o ideálech country western life style. A tak jsem začala randit se Zdeňkem. Akorát, že u Zdeňka nezůstalo u básnění, což mě poněkud šokovalo a věci pak nabraly rychlý spád.

Sedíme takhle jednou zamilovaně na nábřeží Vltavy (jezdil za mnou do Prahy, kde jsem byla na vysoké) a on najednou: „Něco jsem ti koupil a bylo to pěkně drahý!“ Já se zardím a plna naděje a štěstí špitnu: „Snubní prstýnek?“

Zdeněk zakroutil záhadně hlavou a pak jsem se dozvěděla, že mi koupil ne prstýnek, ale – WESTERNOVÉ SEDLO (za hluboké totality!).  A ten chlápek, co mu ho prodal, měl zrovna hříbě (tedy ne přímo on, ale jeho kobyla) a tak to hříbě dal jako bonus k tomu sedlu. A tak jsme se museli vzít, tím pádem došlo i na prstýnky (ovšem za zlomek ceny toho sedla) a museli jsme začít stavět barák, protože kamarádka, která nám hříbě hlídala na Šumavě, bylo jen provizorní řešení na krátkou dobu. A tak místo plakátu koně na stěně panelákového bytu jsem skončila v Radešíně s hráběma v ruce.

Kouzelný je rovněž zápis v radešínské kronice, jež tuto situaci dokresluje:

Přivedl si jezdeckého koně 😊. O mně ani slůvko. Mně si také přivedl  - i s tím koněm. To nic. 😊

Ale za mě dobrý. Pořád se mi zdá úžasně romantické mít „kluka“, který umí jezdit na koni a který promění ve skutečnost slova písně od Greenhornů:

Pryč jsou ty bláznivý chvíle (snad ještě ne)

kdy jsme si chodili hrát

(spolu) na koních projeli míle

okolo divokých stád…

Na videu  Zdeněk se svým šampionem Casino Kings, zvaným Šiml.

Šiml je hvězda drezúrního obdélníku s jezdkyní Magdou Škardovou (Zdeněk tvrdí, že by si nezapamatoval úlohu) – toto jsou jeho metály jen za loňský a první půlku letošního roku. Samá první a druhá místa. A to je z vidlákova proti pražským hvězdám. 

Ptáte se, kolik peněz vyhraje každým takovým umístěním? Je to raketa! Jenže se záporným znaménkem.

Jolana Tulisová

26.8.2025

JAROSLAV NEUBAUER st.

aneb

POHODÁŘI NA ČTYŘKOLKÁCH

Jardu všichni známe jako pracanta, který se umí postavit ke všemu. Pro něhož je důležité být svým pánem a mezi prvními v Radešíně se nebál rozjet podnikání. Aniž by se musel nechat zaměstnat v korporátu, vždy dokázal uživit sebe i svou rodinu. Pamatujeme si ho jako provozovatele radešínské hospody, prodejny se smíšeným zbožím, teď jsme všichni vděčnými zákazníky jeho autoservisu. Ale víte, čím se baví ve chvilkách volna? 

Tak tak. Ježděním na čtyřkolce.

„První jsem si koupil – to už je aspoň 10 let. To byla nějaká třistadvacítka. Pak byla čtyřistapadesátka. Ta, co mám teď, je tisícovka. To je dvouválec, 85 koní.“

Já: „Ty brďo.“ Ale rozumím jen předložkám a spojkám. To neva.

Když si Jarda pořídil čtyřkolku, zbýval ještě druhý krok – najít partu, se kterou by se dalo jezdit na výlety. A to se mu nakonec poštěstilo. Našel partu pohodářů, kteří mají toto své krédo, vyjádřené jedním slovem, i ve svém názvu. Čtyřkolkáři - Pohodáři. Ona z nich ta pohoda fakt čiší.

Nikam se nehoní, žádné extrémní terény, žádná divočina, žádné riskování (ani konfliktu s policajty). V pátek se sejdou, popijou pivko, sem tam nějaká kořalečka,  pokecají, někdy je i kytara. V sobotu jedou na výlet, pokochají se krásnou krajinou, bubláním motorů a vůni benzinu….  A v neděli domů. Skupina na facebooku už má 3000 členů.

Zajímavé je, že celou tuto skupinu nadšenců dala dohromady žena – Andrea Barvová. Už 13 let organizuje setkání (zpravidla 4x do roka: silvestrovské nebo novoroční, jarní, hlavní víkendové v červenci, podzimní), vymýšlí a plánuje trasy, jede v čele a vede celý dlouhý štrůdl jezdců. Začínala se 16 čtyřkolkami (někteří chlapi ze začátku nechápali 😉), od té doby se nabalují další a další kamarádi. Přijíždí z Beskyd, z Vrchlabí, z jižních Čech, ze Slovenska. Někteří přijedou na sraz přímo na čtyřkolce, někteří si jí přivezou na vozíku. Na letošním 13. ročníku se jich sešlo 89 (čtyřkolek, některé měly dvoučlennou posádku). „Všichni se známe, prostě je pohoda.“

Možná vzrůstající popularita je dána i tím, že Andrea má trasy perfektně promyšlené. Červencovou 2025 projela 4x – aby prostě vše 100% klaplo. Po vedlejších silničkách, po polních nebo lesních cestách, dokonce i přes brod. Tento rok trasa měla asi 115 km.

Začínala 12.7. na Skalském dvoře.

Palivo se doplňovalo v Bobrové. 

Dalšími mezníky byly: Mirošov, Radkovičky, Libochová, oběd na ranči U bizona, Říkonín, Doubravník, Nedvědice a zpátky na Skalský dvůr.

Pro alespoň částečné pochopení super atmosféry akce se mrkněte na video a vnímejte text songu, jehož autorem je jeden z jezdců, Jaromír Novotný zvaný Jimmy. Člověk by hned pořídil čtyřkolku a vyrazil s nimi!

A ještě pár fotek jako přídavek.

Zdroje:

Rozhovor s Jardou a Andreou Barvovou (díky!), Facebook – čtyřkolkáři Pohodáři

foto a video: Jarda N. ml., Eliška N., Andrea Barvová, JT

autor hudby: Jaromír Novotný – Jimmy

IT pomoc: Barbora Tulisová

Jolana Tulisová

4.8.2025

HELENA A VÁCLAV MEDUNOVI

Jak jste již měli možnost dočíst se ve Střípcích 2021, odkud čerpám materiál pro tento krátký medailonek,  Medunovi jsou vášnivými sběrateli minerálů. Pan Meduna umí nalezené minerály i brousit. Skvosty na následujících fotografiích jsou nalezené v blízkosti Radešína a okolních obcí. (Střípky 2021 zde, článek o Medunových na straně 15-17.)

Jolana Tulisová

5.1.2025

ZDENĚK TULIS ml.

Zdenda  si v létě 2024 opět vylepšoval studentský rozpočet jako raft-gajd. Tentokrát ne na Soči, ale na řece Numedalslagen v Norsku. O této řece se někdy mluví jako o Zambezi severu. Asi díky její vodnatosti a síle. Je to nejtechničtější divoká řeka v severní Evropě a zároveň je nejdelší v Norsku. Na cestu se vydal se starou rachotinou, několikrát bouranou jedničkovou oktávou stejně starou jako on. Jára nestačil kroutit hlavou. Protože dlouho nevolal, bylo jasné, že do cíle dorazil (volá jen, když je průser). Po získání zkušeností dostal od agentury důvěru a sjížděl se zájemci o adrenalin komerční úsek řeky v oblasti Dagali. 

Na konci expedice projel celé Norsko a poslední den cesty se oktáva rozsypala. Byla tak věrná, že dojezdila přesně před místním vrakáčem. Domů tedy letadlem...

občan Radešína bojuje s válcem

(Na videu Zdenda poprvé sjíždí úsek, který je pro klienty příliš nebezpečný a obchází jej po břehu.)

Jolana Tulisová

5.1.2025

JOLANA TULISOVÁ

Bylo mi sedmnáct, totáč už byl na hraně (což jsme tenkrát netušili) a shodou tehdy neuvěřitelných náhod (nebyl internet ani mobily) jsem se potkala s lidmi okolo samizdatového časopisu WLN (western life news). A pak se to již nabalovalo nějak samospádem. Přímo v mém rodném městě s kultovní Portou jsem se dostala do party „bílých indiánů“ a byla s nimi na několika nezapomenutelných tábořeních. To bylo v době pionýrů a svazáků docela odvážné, ale když se hroutí moc, je svět nejsvobodnější...

Tehdy nic nebylo, takže týpko si člověk musel ušít sám z materiálů z řempa podle přeložených a nacyklostylovaných předloh. To byly perly, které "znamenaly svět". Dodnes je mám, stejně jako vzory pro korálkování. Byla to doba trampování, kytar, indiánských táborů...a tak alespoň vnoučatům něco z té doby vykorálkuji, i když vím, že se nikdy nevrátí.

12.1.2025

(fotky průběžně doplňovány)