KATEŘINA HODULÍKOVÁ 

„Když už něco dělám, chci tomu rozumět. I u včel.“

Nabízíme rozhovor s Katkou Hodulíkovou, která přes týden řídí holding Taleron, a.s., ve volném čase ale řeší úplně jiné tabulky – v rámcích. A když se o včelách rozpovídá, je to znát: není to póza ani „instagramový“ koníček. Spíš trpělivá práce, kde se člověk učí brzdit, koukat a respektovat rytmus, který si neurčuje sám.

________________________________________________

„Říkala jsem si: ‚na zahradu včely patří.‘“

Jak ses ke včelaření dostala?
V rodině se včelařilo – „strejdové mojí mamky“ měli včely a část rodiny na to navázala. A mně to pak jednou prostě naskočilo: na zahradu včely patří. Nevím, proč zrovna tehdy, ale ta myšlenka se mě držela.

Co rozhodlo, že jsi to nevzala stylem „nějak to zkusím“, ale šla jsi do toho poctivě?
Je to asi moje nastavení obecně – mám to stejně i v práci. Když něco dělám, potřebuju proniknout do detailu, naučit se to, pochopit souvislosti. Neumím fungovat jen na povrchu a doufat, že to „nějak dopadne“. A u včel to platí dvojnásob: když něco nevíš, uděláš chybu – a včely ti ji vrátí rychle. Tak jsem si řekla, že do toho půjdu pořádně, krok za krokem.

________________________________________________

Nasavrky: to je škola, kde jsou všichni dobrovolně

Proč právě Nasavrky?
Přihlásila jsem se na dálkové studium do Nasavrk – a bylo to skvělé. Upřímně nejlepší zkušenost se vzdělávacím systémem za celý můj život. Možná proto, že tam byli lidé, kteří tam chtěli být. Všichni jsme to dělali při práci nebo při škole nebo třeba v důchodu.

Jak to studium vypadalo v praxi?
Tři roky dálkově, jednou měsíčně na víkend. A hlavně praxe: včelárna, medárna, včelnice, voskárna, laboratoře. Člověk se dostane ke všemu – a zároveň tě vedou lidé, kteří to fakt umí. A bavila mě i ta směsice lidí: různé profese, věk, různé důvody, proč tam jsou. Všichni jsme ale měli společné jedno: že to bereme vážně a že je to pro nás zábava. To je i jedna z mých hodnot v životě a v práci – musí to být zábava, pak je to vždy vidět na výsledku.

________________________________________________

„První rok jsem skončila u osmi včelstev.“

Kdy přišly první vlastní včely?
Začala jsem s tím, když jsem čekala Jendu, tedy letos to bude 10 let. Když se narodil, párkrát jsem vynechala, ale dohnala jsem to. A jakmile jsme se přestěhovali a měla jsem první ročník školy za sebou, pořídila jsem si na jaře první včelstva.

A jaké byly začátky?
Dobrodružné. Objednala jsem oddělky na internetu, neodpovídali… tak jsem psala ještě jinam. Pán mi povídá: „No tak aspoň patery si vezmete, ne?“ A já: „Tak asi jo.“ Jenže pak se ozvali i ti první – a už mi bylo hloupé to rušit. Takže hned první rok jsem měla osm včelstev. Dneska bych to udělala jinak, ale byla to cesta, je potřeba se učit novým věcem a nebát se je  zkoušet a dělat chyby, učit se z nich.

Co byl největší „aha moment“?
Že dobrý úmysl není totéž co dobrý zásah. Když jsem si oddělky přivezla, pořád jsem kontrolovala, jestli je tam matka… až jsem jednu asi za týden zamáčkla. A hlavně: když do nich člověk pořád leze, stresuje je víc, než je potřeba. U včel se člověk učí brzdit. Práce ve včelách je pro mě to místo, kde vím, že si „vypnu“ hlavu od všeho ostatního, od starostí, stresu, problémů. Je to místo, kde vím, že musím myslet jen na to, co zrovna dělám a jak, jinak včelám ublížím. A u včel se mi to daří.

________________________________________________

„Žihadla jsou součást. Důležitější je klid v hlavě.“

Bála ses žihadel?
Spíš jsem se bála neznalosti – že udělám něco špatně. Žihadla schytáš vždycky, s tím se musí počítat. Na začátku sezóny jsou první jedno–dvě „ostřejší“, než si tělo zvykne. Bolí to, ale není to drama. Jen jsou místa, kde to bolí extrémně – třeba do ucha. Tam člověk rychle pochopí, že klobouk není jen doplněk.

________________________________________________

„Med je vedlejší produkt. Hlavní je ta činnost a nutnost vypnout hlavu od ostatních starostí.“

Kolik včelstev máš dneska?
Zimovala jsem sedm včelstev, uvidíme, kolik mi jich vyzimuje, zima a začátek jara jsou vždy riziko, ale je to i ta síla přírody, kterou člověk nemůže řídit.

A kolik je z toho medu?
Letos to bylo zhruba 120 kilo. Většinu rozdám. Je to dárek, který málokdo odmítne. A když ano, tak aspoň víš, že tomu člověku už nic dávat nemusíš. (Směje se.) Rozdávám i víčkovici – to je taková „včelařská specialita“ – slivovice, med a citrón.

Co tě na tom drží nejvíc?
Ten rytmus. Včely tě nepustí do iluze, že máš všechno pod kontrolou – počasí, snůšku, sílu včelstva, všechno se mění. A pak jsou ty momenty u rámků, které jsou úplně jednoduché a kterých si moc vážím.

________________________________________________

Radešín pohledem včel: kolik toho tu vlastně máme?

A tady mi Katka řekla věc, kterou jsem si nesla domů: že díky včelaření se naučila jinak vnímat místo, kde žije – a že si víc uvědomuje, jaké máme štěstí, že jsme zrovna tady, v Radešíně.

„Když se na to podíváš přes včelí pastvu, najednou vidíš, kolik včelího ráje je kolem nás,“ popisuje. „A že to nevzniklo náhodou. Jsou tu stopy staletí moudrého hospodaření, které tu pořád s námi je.“

Co tím myslí? Třeba lipové aleje po obci a okolí, různé druhy javorů, kaštany, ovocné stromy, meze, keře a remízky. Nebo vrby – jedny z prvních zdrojů potravy pro včely na jaře. Solitérní stromy, aleje, stromy v zahradách i podél cest, zámecký park. A pak ty „malé jistoty“, které člověk bere jako samozřejmost – třeba když na jaře vykouknou v parku sněženky.

„Zkuste se někdy jen tak podívat kolem sebe a vnímat to pohledem: kdy co kvete. To, co tady máme, není samozřejmost. A jsme jedna z mála vesnic v okolí, která je takhle pestrá,“ říká. A v té větě není nic okázalého – spíš tiché připomenutí, že některé věci stojí za to vidět dřív, než o ně přijdeme.

Měla jsem to štěstí Katku pozorovat při medobraní. Vkládám krátký sestřih videa, abyste si mohli udělat představu. Všimněte si, s jakou láskou se na včelky dívá…

Nejčastější komentáře při práci byly:

„Ó, tady plodujou -  to je nádhera!“

„Tady jsou krásné zásoby!“

„To je parádní!“

Katka je živoucím ztělesněním moudrého citátu pana G. K. Chestertona:

„Když už něco stojí za to to dělat, stojí za to dělat to dobře.“

Jolana Tulisová

3.2.2026

ZDENĚK TULIS st.

Bydlela jsem až do svých 20 let v Plzni v paneláku, a protože jsem byla romantik, byla jsem přitahována magickou silou ke klukům, kteří básnili o koních a o ideálech country western life style. A tak jsem začala randit se Zdeňkem. Akorát, že u Zdeňka nezůstalo u básnění, což mě poněkud šokovalo a věci pak nabraly rychlý spád.

Sedíme takhle jednou zamilovaně na nábřeží Vltavy (jezdil za mnou do Prahy, kde jsem byla na vysoké) a on najednou: „Něco jsem ti koupil a bylo to pěkně drahý!“ Já se zardím a plna naděje a štěstí špitnu: „Snubní prstýnek?“

Zdeněk zakroutil záhadně hlavou a pak jsem se dozvěděla, že mi koupil ne prstýnek, ale – WESTERNOVÉ SEDLO (za hluboké totality!).  A ten chlápek, co mu ho prodal, měl zrovna hříbě (tedy ne přímo on, ale jeho kobyla) a tak to hříbě dal jako bonus k tomu sedlu. A tak jsme se museli vzít, tím pádem došlo i na prstýnky (ovšem za zlomek ceny toho sedla) a museli jsme začít stavět barák, protože kamarádka, která nám hříbě hlídala na Šumavě, bylo jen provizorní řešení na krátkou dobu. A tak místo plakátu koně na stěně panelákového bytu jsem skončila v Radešíně s hráběma v ruce.

Kouzelný je rovněž zápis v radešínské kronice, jež tuto situaci dokresluje:

Přivedl si jezdeckého koně 😊. O mně ani slůvko. Mně si také přivedl  - i s tím koněm. To nic. 😊

Ale za mě dobrý. Pořád se mi zdá úžasně romantické mít „kluka“, který umí jezdit na koni a který promění ve skutečnost slova písně od Greenhornů:

Pryč jsou ty bláznivý chvíle (snad ještě ne)

kdy jsme si chodili hrát

(spolu) na koních projeli míle

okolo divokých stád…

Na videu  Zdeněk se svým šampionem Casino Kings, zvaným Šiml.

Šiml je hvězda drezúrního obdélníku s jezdkyní Magdou Škardovou (Zdeněk tvrdí, že by si nezapamatoval úlohu) – toto jsou jeho metály jen za loňský a první půlku letošního roku. Samá první a druhá místa. A to je z vidlákova proti pražským hvězdám. 

Ptáte se, kolik peněz vyhraje každým takovým umístěním? Je to raketa! Jenže se záporným znaménkem.

Jolana Tulisová

26.8.2025

JAROSLAV NEUBAUER st.

aneb

POHODÁŘI NA ČTYŘKOLKÁCH

Jardu všichni známe jako pracanta, který se umí postavit ke všemu. Pro něhož je důležité být svým pánem a mezi prvními v Radešíně se nebál rozjet podnikání. Aniž by se musel nechat zaměstnat v korporátu, vždy dokázal uživit sebe i svou rodinu. Pamatujeme si ho jako provozovatele radešínské hospody, prodejny se smíšeným zbožím, teď jsme všichni vděčnými zákazníky jeho autoservisu. Ale víte, čím se baví ve chvilkách volna? 

Tak tak. Ježděním na čtyřkolce.

„První jsem si koupil – to už je aspoň 10 let. To byla nějaká třistadvacítka. Pak byla čtyřistapadesátka. Ta, co mám teď, je tisícovka. To je dvouválec, 85 koní.“

Já: „Ty brďo.“ Ale rozumím jen předložkám a spojkám. To neva.

Když si Jarda pořídil čtyřkolku, zbýval ještě druhý krok – najít partu, se kterou by se dalo jezdit na výlety. A to se mu nakonec poštěstilo. Našel partu pohodářů, kteří mají toto své krédo, vyjádřené jedním slovem, i ve svém názvu. Čtyřkolkáři - Pohodáři. Ona z nich ta pohoda fakt čiší.

Nikam se nehoní, žádné extrémní terény, žádná divočina, žádné riskování (ani konfliktu s policajty). V pátek se sejdou, popijou pivko, sem tam nějaká kořalečka,  pokecají, někdy je i kytara. V sobotu jedou na výlet, pokochají se krásnou krajinou, bubláním motorů a vůni benzinu….  A v neděli domů. Skupina na facebooku už má 3000 členů.

Zajímavé je, že celou tuto skupinu nadšenců dala dohromady žena – Andrea Barvová. Už 13 let organizuje setkání (zpravidla 4x do roka: silvestrovské nebo novoroční, jarní, hlavní víkendové v červenci, podzimní), vymýšlí a plánuje trasy, jede v čele a vede celý dlouhý štrůdl jezdců. Začínala se 16 čtyřkolkami (někteří chlapi ze začátku nechápali 😉), od té doby se nabalují další a další kamarádi. Přijíždí z Beskyd, z Vrchlabí, z jižních Čech, ze Slovenska. Někteří přijedou na sraz přímo na čtyřkolce, někteří si jí přivezou na vozíku. Na letošním 13. ročníku se jich sešlo 89 (čtyřkolek, některé měly dvoučlennou posádku). „Všichni se známe, prostě je pohoda.“

Možná vzrůstající popularita je dána i tím, že Andrea má trasy perfektně promyšlené. Červencovou 2025 projela 4x – aby prostě vše 100% klaplo. Po vedlejších silničkách, po polních nebo lesních cestách, dokonce i přes brod. Tento rok trasa měla asi 115 km.

Začínala 12.7. na Skalském dvoře.

Palivo se doplňovalo v Bobrové. 

Dalšími mezníky byly: Mirošov, Radkovičky, Libochová, oběd na ranči U bizona, Říkonín, Doubravník, Nedvědice a zpátky na Skalský dvůr.

Pro alespoň částečné pochopení super atmosféry akce se mrkněte na video a vnímejte text songu, jehož autorem je jeden z jezdců, Jaromír Novotný zvaný Jimmy. Člověk by hned pořídil čtyřkolku a vyrazil s nimi!

A ještě pár fotek jako přídavek.

Zdroje:

Rozhovor s Jardou a Andreou Barvovou (díky!), Facebook – čtyřkolkáři Pohodáři

foto a video: Jarda N. ml., Eliška N., Andrea Barvová, JT

autor hudby: Jaromír Novotný – Jimmy

IT pomoc: Barbora Tulisová

Jolana Tulisová

4.8.2025

HELENA A VÁCLAV MEDUNOVI

Jak jste již měli možnost dočíst se ve Střípcích 2021, odkud čerpám materiál pro tento krátký medailonek,  Medunovi jsou vášnivými sběrateli minerálů. Pan Meduna umí nalezené minerály i brousit. Skvosty na následujících fotografiích jsou nalezené v blízkosti Radešína a okolních obcí. (Střípky 2021 zde, článek o Medunových na straně 15-17.)

Jolana Tulisová

5.1.2025

ZDENĚK TULIS ml.

Zdenda  si v létě 2024 opět vylepšoval studentský rozpočet jako raft-gajd. Tentokrát ne na Soči, ale na řece Numedalslagen v Norsku. O této řece se někdy mluví jako o Zambezi severu. Asi díky její vodnatosti a síle. Je to nejtechničtější divoká řeka v severní Evropě a zároveň je nejdelší v Norsku. Na cestu se vydal se starou rachotinou, několikrát bouranou jedničkovou oktávou stejně starou jako on. Jára nestačil kroutit hlavou. Protože dlouho nevolal, bylo jasné, že do cíle dorazil (volá jen, když je průser). Po získání zkušeností dostal od agentury důvěru a sjížděl se zájemci o adrenalin komerční úsek řeky v oblasti Dagali. 

Na konci expedice projel celé Norsko a poslední den cesty se oktáva rozsypala. Byla tak věrná, že dojezdila přesně před místním vrakáčem. Domů tedy letadlem...

občan Radešína bojuje s válcem

(Na videu Zdenda poprvé sjíždí úsek, který je pro klienty příliš nebezpečný a obchází jej po břehu.)

Jolana Tulisová

5.1.2025

JOLANA TULISOVÁ

Bylo mi sedmnáct, totáč už byl na hraně (což jsme tenkrát netušili) a shodou tehdy neuvěřitelných náhod (nebyl internet ani mobily) jsem se potkala s lidmi okolo samizdatového časopisu WLN (western life news). A pak se to již nabalovalo nějak samospádem. Přímo v mém rodném městě s kultovní Portou jsem se dostala do party „bílých indiánů“ a byla s nimi na několika nezapomenutelných tábořeních. To bylo v době pionýrů a svazáků docela odvážné, ale když se hroutí moc, je svět nejsvobodnější...

Tehdy nic nebylo, takže týpko si člověk musel ušít sám z materiálů z řempa podle přeložených a nacyklostylovaných předloh. To byly perly, které "znamenaly svět". Dodnes je mám, stejně jako vzory pro korálkování. Byla to doba trampování, kytar, indiánských táborů...a tak alespoň vnoučatům něco z té doby vykorálkuji, i když vím, že se nikdy nevrátí.

12.1.2025

(fotky průběžně doplňovány)