Česlav Krejčí

V loňském roce oslavil 90. narozeniny další radešínský rodák, pan Česlav Krejčí, nyní bydlící v sousední Bobrové. Přidejme i jeho vyprávění jako jeden z kamínků do mozaiky radešínské historie…

PRVNÍ VZPOMÍNKY

"Narodil jsem se v Radešíně. Maminka se jmenovala Ludmila Kinclová a dělala u Dureho v kravíně. Její rodiče sloužili v Mirošově na statku u Havelků. Tatínek byl Josef Krejčí a dělal na zámku kočího."

"Bydleli jsme tam, kde teď bydlí Standa Juráček (čp. 8). Juráčkovi bydleli v té první místnosti a my jsme bydleli přes chodbu – tam byla taková seknička. Okno jsme měli do parku. Byla to jedna cimra a za tím byla menší komora. Tam byla palanda – a tam jsme se večír naskládali – všech šest sourozenců. Někteří spali v nohách - a jakpak jsme se tam krásně vešli. To nebylo jak dneska, kdy má každý dítě nejen svou vlastní postel, ale dokonce svůj vlastní pokoj.

Staří Juráčkovi vychovávali vnoučata, Dášu a Zdeňka, protože jejich dcera Marta (Dášina a Zdeňkova maminka) jim umřela na tuberkulózu. Mladá. Byla s tím dlouho nemocná. Než umřela, opatrovala jí teta Vondrušková – bydleli na hotelu – jak se tam chodilo z toho bočního vchodu, víte? Naproti jak teď bydlí Zdena Klimešová. My jsme s Dášou a se Zdeňkem kolikrát tam byli za ňou. Ona vždycky říkávala otcovi: „Ty, Pepku, až umřu, ty mě musíš odvézt s koněma.“ Jo, jenomže, otec jí chtěl splnit tohle její poslední přání, když pak nakonec opravdu umřela, a chtěl jí vézt s těma kočárovýma koněma. Jenomže dojeli akorát k Bartošovejm. Kdepak. Jak spustila kapela, koně začali jančit, až museli přepříhnout. Tak otec jí nakonec nevezl, protože musel jít uklidnit a poklidit ty koně a vzali druhýho kočího.

Měl jsem 5 sourozenců. Nejstarší byla Máňa, ta si vzala Nágla. Slávek je jejich syn. Pak byla Květa, ta bydlela, jak bydlí teď Sojkovi. Pak byla Marta (paní Fialová z Radešína). Pak jsem byl já, pak byl ještě brácha Oldřich, a nejmladší byla Bětka. Už žiju jen já a Marta.

Tatínek dělal kočího na zámku u Dureho. Většinou jezdil k vlaku na Rožnou – vždycky někdo přijel a tatínek pro něj jel, i třeba v noci. Vozil i hosty do hotelu. Nejdál asi jezdil do Třebíče, protože paní Dureová tam odtud pocházela (druhá manželka p. Dureho). Měl dva koně a kočár. Ti koně byli ustájení tam, kde teď bydlí Sojka – to bývala maštal. Tam byly čtyři páry koní na každé straně – mezi nimi byla ulička. Tam byli tažní koně a otec tam měl ty kočárové. I se o ně musel starat. Tam, jak jsou teď ta vrata, tam byly kočáry."

 "Po tom převratu – jak se to rozparcelovalo, naši si vzali pole a tu budovu.

Dure, to byl výbornej chlap. To byli horší naši Češi. Zrovna ten písař bohdaleckej. Ten Skryja. A hrozný bylo, jak se lidi k němu po tým převratě chovali. Ani chleba mu nechtěli prodat. Babička Krejčová mu upekla, ale lidi na ní hned: „Krejčová, vy chcete, aby vás zavřeli?“

Naši v Radešíně žili až do smrti. V tý setnici, co teď bydlí Marta. Nejdřív tam bydlel otcovo předchůdce, kočí na statku, on se jmenoval taky Krejčí, ale příbuzný to nebyl.  To byla přízeň s Kadlecovýma. Vedle Bartošů. Tam se říkalo Na bednářovně a ti bydleli tam. 

Tam (u paní Marty, čp. 25) se snad nic nezměnilo, jen tam otec se starým Náglem přidělal kuchyň. Naši se po převratu dali na hospodaření. Vzali si asi 10 hektarů a ještě měli louku (jak se jede k Bobrůvce, tak před mostkem). A otec získal jednoho vojenského koně – s tím dělal na poli."

KAMARÁDI Z DĚTSKÝCH LET

"S kým jsem nejvíc kamarádil? Víte, kolik nás tam bývalo na Radešíně děcek? Alespoň 40! Nás bylo 6, u Kokrdů (Kokrdová byla sestra otca) bylo taky 6, nejvíc dětí bylo u Bártů – 11 nebo 12. Ti byli ubytovaní na  zámku. Na zámku ještě bydleli Bartošovi, ti odešli pak do pohraničí, a ti měli dva kluky a holku. Pak Hemzovi.  Ale nejlepší kamarád byl Pepík Polanský – my jsme i pak spolu dělali v Traktorce. Ten umřel brzo, mohlo mu být tak 32. To byl otec Adamcový. Jeho táta dělal taky panskýho kočího – ale už ne s koňma, ale na osobáku. To bylo už skoro před tým převratem a Dure si pořídil ještě tatrovku.

Nejvíc vzpomínám na Dášu. Protože jsme byli v jedný síni a říkali, že jsme se věčně prali. Kde jsme byli,  Fela (Dureová) byla všady s námi. I se Zdenou (Klimešovou) – no – všichni z dědiny jsme lítali spolu a kámošili jsme se všichni se všema. A drželi jsme se hodně v tom horním parku. A nejvíc jsme si hrávali před zámkem. Tam byly ty štyry lípy, uprostřed byl stolek a byly tam kůly na věšení prádla a tam jsme si hrávali škatule, škatule, hejbejte se. A ta vychovatelka těch zámeckých holek – to byla Němka – ta to nesnášela a vždycky na nás vyběhla a prý: „Běžte si hrát na druhá dvůr!“

Ti kluci byli starší, s těma jsme si už nehráli. Ale pamatuju se, že Norbert byl raněný ve válce a vrátil se na zámek a držel se tam. A Fritz přijel vždycky na dovolenou – otcovi popadl jednoho koňa a jel na projížďku. Ale jen toho jednoho – na toho druhýho nesměl žádnej sednout. To byla kobyla a tu nešlo osedlat. Až po tým převratě jí osedlali kozáci, jak přišli z Ruska při osvobození. To byli jezdci snad od narození. Ten jeden na ní normálně odjel."

CESTA DO ŠKOLY -  VZPOMÍNKY NA BÍLKŮV MLÝN

"Do školy jsme chodili podél řeky kolem mlejna."

"Tam to chodilo všechno. V neděli do kostela – i z Bohdalce – tam chodívalo procesí! U mlejna bejval most – on byl vyvýšený, takže když byla řeka rozvodněná, tak most neplaval, ale za ním to plavalo. Kolikrát nás tam babka Musilova musela přenášet. Ten most ale bejval festovní – i traktor přes něj mohl jezdit. Od toho mostu pak se muselo ještě přes náhon po takovým menším mostku a vyšlo se u tej borovice."

"A pak přes pole byla vyšlapaná cesta – žádnej majitel nic neřekl, ať bylo zaseto nebo bylo před sklizní, prostě to všichni respektovali a vyšlo se na horní Bobrový, jak teď bydlí Veselej. Tam u tý křižovatky u sv. Jána, na Podolí. A u toho Bílkova mlýna se točil film – Kufr plný nadějí. (Odkaz na film ZDE.)V sedmdesátým sedmým tak. Tak u mlýna jste mohli potkat Svojtku, Macháčkovou, Kostku, Josefa Kemra, Stelu Zázvorkovou, a hudbu skládal Karel Svoboda."

"Jo, a než se udělalo fotbalový hřiště u Tírny, jak je dneska, tak bejvalo právě u Bílkova mlejna. Ještě je to tam trochu vidět.

Škola mě moc nebavila – já jsem přišel dom, zahodil kabelu a už jsem byl v lese za otcem. On totiž ještě vozil klady. Učívali mě Melichaři – on i ona byli učitelé. Řídícím byl Štohandl. Po základce jsem začal hospodařit s otcem. Dělal jsem tesařa se švagrem Náglem. Taky jsem si udělal řidičáky – ještě mi nebylo 16 a už jsem měl řidičák na traktor, auto a motocykl. Ale otec musel podepsat revers – musel za mě ručit, jinak se dostávaly řidičáky taky až v 18."

NA PRAHU DOSPĚLOSTI

"Od tesařiny jsem utekl do Traktorky. Každý den ráno jsem musel ject na bicyklu do Žďáru. A tady v tý Traktorce jsem se seznámil se svojí budoucí ženou, Martou. Představte si - ona se vyučila kadeřnicí a hnedka po vyučení  - místo aby nastoupila někam do kadeřnickýho salónu, tak šla jezdit s traktorem!

Na vojně jsem byl v Kolíně, dělal jsem řidiče tanku, a pak v Jihlavě, tam se zakládal tankistickej pluk. Tam jsem dělal instruktora.

Po vojně jsme se vzali, v padesátým sedmým."

"Neměli jsme kde bydlet, tak jsme chvilku byli u rodičů na Šibínku. Pak asi rok jsme bydleli v Šídlový uličce v Bobrový – v dost stísněných poměrech, ale nějak jsme to přečkali. Zaměstnání jsem měl perfektní – Novým Městě jsem jezdil v masně  - rozvážel jsem maso a uzeniny. To bylo nejlepší zaměstnání. Každý pondělí ráno jsem dostal čistý oblečení a paní Janovská nám vařívala výborný polívky. Jenže jsem musel vyřešit to naše bydlení. A tak jsem se dostal zpátky do Radešína. Už s rozrostlou rodinkou. Liduška se narodila 1955, pak Luděk – v lednu 1958 a Jana taky 58, ale v prosinci."

"V roce 1960 hájenka v Radešíně vyhořela. Zrovna ten den, kdy vyhořela, jsme dělali s manželkou u Majáku dřevo  – hajný Zeman nám dal probírku. Byla bouřka, tak jsme uháněli. Přejeli jsme vedle hájenky – a když jsme byli na vrchu – proti dnešním Benešovejm – ozvala se taková rana – a to uhodilo do hájenky a ta začala hořet."

ZPÁTKY V RADEŠÍNĚ

"Oni jí pak úplně zrekonstruovali – postavili tam krásné velké byty. Jeden byl k mání, ale musel jsem opustit zaměstnání – ježdění pro tu  masnu a musel jsem začít dělat traktoristu pro lesy. Tak jsme tedy dostali byt v té prostřední části 1 + 2, ale ta síň byla opravdu velká. Pak tam byla garáž a zespodu ještě svobodárna. Tam bydlel Tulis z Radešínské Svratky. Ten už tam bydlel za Dureho. A za námi, směrem k cestě, bydleli Zemanovi. Zeman byl hajný. Ti měli pět holek – Zdenu (dnes paní Benešová), Maňku, Pavlu, Věru a Jarku. A jak teď bydlí pan Juránek – to patřilo taky k hájovně. Tam bydlela tetička těch Zemanovejch a ještě tam byly dvě cimry – tam byl Veselej a druhá cimra byla u Polednů. A za tím byla pila – dnes je tam z toho taková polorozbořená kolna, ale ještě pozůstatek té pily tam je."

"Za tou pilou byl takovej plac, tam byly ty klady. A hotový řezivo bylo směrem dolů k rybníku."

Na prvním obrázku – děti Jana a Luděk v okně hájenky. Na druhém obrázku – Dcerka Liduška se sourozenci Janou a Luďkem u vrat na hájence.

Děti u hájovny. Poslední obrázek – děti na traktoru před hájenkou, v pozadí čp. 26 (nyní pan Juránek). 

Z rodinného alba - kolorit doby. Nahoře uprostřed sbírání brambor u Ratánu. (Na poslední fotce maminka manželky Marty někde v chumlu – fotka ze školení – vloženo hlavně kvůli nápisu na horní straně. Někdy se mi zdá, že současná doba je sice vychýlená opačným směrem, ale už úplně stejně uhozená.)

"Na hájence jsme byli tak od roku 61 do roku 70. Až naše Liduška chodila do deváté třídy. Pak jsme začali stavět v Bobrové.

No prvně si musíte pořídit nějaký hospodaření. Takže když jsme přišli na hájenku, nejdřív jsme udělali dřevěný chlívek a pořídili prase. Ty chlívky jsou tam do dneška."

(Lída: "U toho rybníku se bydlelo super. My jsme byli pořád v lese nebo ve vodě. Naši jezdili do Bobrový stavět ten dům a mamka vždycky: „Ne, abyste šli do rybníku!“ Sotva odjeli, už jsme tam byli. S bráchou a švícou. Ještě tam byly Zemanovy holky.")

Poznáváte jednu ze Zemanovic holek? Paní Benešovou?

"My jsme chtěli stavět na Radešíně – hledali jsme stavební místo, ale marně. Byl jsem u Havlíka – kdepak – kdyby tam hoši chtěli stavět. Dodneška na tý zahradě nic není. Ptal jsem se u Emila Sáblíka, ale ten měl na zahradě políčko  a Emil říkal – já bych ti to nechal, ale soukromničil a říkal – mě drží zahrada. Ještě jsem se ptal – jak je ten barák po Baxantce – to políčko se táhne vzhůru – ale ta mě tam taky nepustila (dnes pan Kříž, čp. 42).

No tak jsme začali stavět v Bobrový v šedesátým čtvrtým – stavěli jsme alespoň 6 let. Stavěl jsem to sám, otec mi pomáhal, jezdili jsme sem z Radešína vždycky ráno na motorce a on mě ještě honil – prý: „No, kde seš?“

Ten barák po rodičích, kde teď bydlí Marta – tam se zastavil čas. Ten je, jak si ho pamatuju já, tam se nic nezměnilo. I vevnitř."

A ZASE V BOBROVÉ

Rozlučme se s panem Krejčím několika fotografiemi z doby relativně nedávné…. A moc díky za vlídné přijetí, jemu i paní Lídě. A velký obdiv - je to požehnání, když v devadesáti jedna letech si člověk vše pamatuje, umí tak krásně vyprávět a je s ním legrace.

Jolana Tulisová

23.6.2025