Historické aktuality

TAK ZASE SE MUSÍME UČIT ZNOVA HISTORII

Za mého mládí mě učili, že nás osvobodila Rudá armáda (o Američanech se nesmělo mluvit), pak přišel jakýsi Kalousek a pustil do světa, že to byla skupina vojsk „Ukrajinský front“ a tedy nás osvobodili Ukrajinci. A nyní již renomovaní historici s politiky-profesory nám sdělují, že nás osvobodili Američani (o Rusech se nesmí mluvit).

No nevím, do roku 1933 kluci z Londýna jistému muži s knírkem financovali partaj, do roku 1939 mu půjčovali na obnovu zbrojního průmyslu, a do 1943 jej zásobovali vším možným. Pak přišel Stalingrad a začali přemýšlet, že další jejich vyslanec do Ruska opět neuspěje.

Přitom pokusů už bylo mnoho:

První učinili Švédové a došli až do Poltavy. To byli obzvlášť velcí válečníci – porazili málem Habsburky, které naštěstí zachránilo 1.500 brněnských proti  28.000 švédských v bitvě o Brno, které odolalo a tak světlovlasí odtáhli a s sebou si vzali všechny české písemnosti včetně knih ze žďárského kláštera (ale všechna čest brněnským!).

Pak to zkusili Poláci a došli až do Moskvy a k Černému moři. Ale i ty nakonec Rusové vyhnali a proto mají ten svůj ruský komplex.

No a relativně nedávno tam poslali Napoleona spolu s 20 dalšími národy (včetně nás). Vypadalo to nadějně, ale Rusi pak došli až do Paříže.

V dalším století to zkusili s Trockým a Leninem (poslán byl v zapečetěném vagóně), a když je zradil a moc předal Stalinovi, tak naši legionáři, co zradili císaře pána,  úspěšně pod francouzským velením se proháněli po sibiřské dráze tam a zpět i s carským pokladem. A když přijeli domů, stanuli v čele armády, co se v 38. sesypala a vrchní velitel uletěl i se státními penězi – kam jinam - do Londýna.   

A protože ani rakouský frajtr s knírkem svou roli nezvládl, a Rusi tentokrát přišli do Berlína, tak babo raď, jak na to. S atomšrapnelama to není jen tak.

Po zhroucení CCCP měli Rusko na lopatě, než přišel Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, a ten náš Rakušan (nomen omen) ho strčil rovnou do pytle na mrtvoly.

Vymýt mozky sousedům přeci umíme a tak západní ukáčka to ukážou východním ukáčkům. Válčit našimi zbraněmi prostřednictvím hloupých ukáček je vlhký sen Anglosasů o parcelaci Ruska. Mít suroviny v tomhle světě, to je prokletí, které Vám zajistí trvalý zájem všech armád.

A tak se během jednoho života zmítáme mezi hajlhitla, továriščem a nyní jako LGBT+ se připravujeme na prágprajdu do první linie s ochotnými, co moc ochotní nejsou.

Není to zábavné? 

Není. Čest památce padlých ruských vojáků (cca 150.000) i amerických (cca 150) při osvobození naší země od Germánů!

PS: Nezdá se vám, že posledních 150 let umíme bojovat jen s pomníky – pomník Radeckého (generál Marie Terezie), pomník sochy Panny Marie na Staromáku (na paměť třicetileté války) a nyní pomníky rudoarmějců. Dal bych jim co proto.

A víte, kdo navrhl přesunout konec války z 9.5. na 8.5.? Miloš Zeman, tentýž, co schválil přelet letadel NATO při útoku na Srbsko a pak se jim omlouval.

ZT, 9. květen 2025

15. SRPEN

 - 

MAGICKÉ DATUM PRO RADEŠÍN

letos uplyne v pouťových dnech 140., 137., 97. a 90. významné výročí obce

97. VÝROČÍ ZALOŽENÍ KRONIKY

Dne 15. srpna uplyne 97 let od založení kroniky Radešína. První její kronikář Adolf Blažek zahajuje psaní tímto slavnostním textem:

Usnesením obecního zastupitelstva ze dne 15. srpna 1927 zřízena byla tato pamětní kniha obce Radešína. Za členy letopisecké komise byli zvoleni členové obecního zastupitelstva pp: Jan Slabý a Frant. Baxant. Tímže usnesením obecního zastupitelstva byl jsem já Adolf Blažek, posluchač chemicko-technologického inženýrství při českém učení technickém v Praze, ustanoven prvním kronikářem zdejší obce.

Podívejme se na krásný pravopis prvního kronikáře:

140. VÝROČÍ OSAMOSTATNĚNÍ OBCE 

Adolf Blažek v úvodní části kroniky týkající se historie obce na straně 8 uvádí:

Co se týče obce Radešína, patřila jako osada k obci Dolní Bobrové jak bylo v r. 1849 zákonem ustanoveno. V Radešíně bylo jenom několik domů a chudším majitelům nebylo možno samostatnou obec založiti.

O postupu, kterak obec stala se později samostatnou, možno se dočísti ve staré pamětní knize, založené v r. 1884, zde budiž obsah její stručně zopakován:

Důvody: Radešín zatížen 26% přirážkou a musel platit i na věci, na něž platit mu nepříslušelo. Dále dosti značná vzdálenost obou obcí obtěžovala každé nejmenší úřední jednání. Žádost o odloučení podána v r. 1882 moravskému sněmu, byla však vyřízena až v r. 1884. Byla také v tomto roce schválena o čemž byla obec 1. srpna 1884 uvědoměna.

Volební listiny byly ihned vyloženy a volba určena na 11. srpen. Založena byla ihned obecní matrika a zaslána okresnímu hejtmanství. Volba však nemohla býti provedena bez povolení zemského výboru, avšak okresní hejtmanství v Novém Městě pověřilo p. Františka Baxanta provisorním vedením obecních záležitostí, čímž byla 19. srpna 1884 obec Radešín odloučena od obce Dolní Bobrové. Volba obecního zastupitelstva byla provedena dne 28. září 1884 a volba představenstva odbývána 5. října 1884, při které byl zvolen starostou p. František Schneider, s.k. vrchní vojenský intendant ve výslužbě.

137. VÝROČÍ VYSVĚCENÍ KAPLE

Kronikář o stránku dále píše:

Největší zásluhou prvního starosty p. Františka Schneidera bylo založení nové kaple v Radešíně. Až do roku 1887 byl v Radešíně toliko křaplavý zvonek, visící mezi dvěma dřevěnými sloupy. Roku toho zbudovali svým nákladem patronka Marie Dureová a její příbuzný František Schneider kapli nynější, jednak na poděkování Bohu za uzdravení jejího manžela pana Bedřicha Dure, jednak na památku toho, že osada Radešín ze svazku obce Dolní Bobrové se vyloučila a stala se obcí samostatnou.

Ve staré památní knize možno se dočísti, jak kaple byla 15. srpna 1887 slavnostně vysvěcena arciknězem Janem Klipplem. Při té příležitosti bylo do věžní baňky uloženo 6 běžných mincí a 3 časopisy. V baňce nalézá se též listina s podpisy všech čelnějších přítomných. Povolení ku sloužení mše sv. bylo však získáno teprve v r. 1897 a první mše sv. 28. září 1897 slavnostně konána.

90. VÝROČÍ USTANOVENÍ POUTĚ

U roku 1934 najdeme v kronice od dalšího kronikáře Františka Pospíchala tento zápis:

Dne 15. srpna byla velká slavnost, první mše svatá v opravené kapličce. Na tento den se ustanovila radešínská pouť, která se má každoročně oslavovati. Tento den oslavila se též památka zemřelé paní Marie Dureové, které měla vždy v tento den svůj svátek. Při té příležitosti byla odhalena pamětní deska panem starostou (Maxem Dure) na památku ve válce zemřelého Františka Klímy z čísla 17.

A u roku 1950 je tento text:

Dne 25.4. zemřela Růžena Vernerová, manželka vedoucího u velkostatku. Byla horlivou katoličkou. Z její iniciativy byla zavedena v roce 1934 májová pobožnost a pouť na svátek patronky naší kapličky, Nanebevzetí P.M. 15. srpna, kteréžto pobožnosti se od té doby každoročně konají.

V letošním roce tedy uplyne významné výročí – 90 let od ustanovení radešínské poutě. Vzpomeňte ve své modlitbě o pouti před kapličkou na pana Schneidera, paní Dureovou i paní Vernerovou, bez jejichž přičinění bychom u kapličky nestáli..

Pevně věřím, že i když starosta na 100. výročí hotelu zapomněl, toto pro obec významné jubileum vede v patrnosti a s místostarostou již připravuje důstojnou oslavu (pokud se mše sv. vůbec zúčastní – časy se holt mění).

Jolana Tulisová

11.8.2024

12.12.2023

SMUTNÉ VÝROČÍ VELKÉ VÁLKY

11.11.2023 uběhlo 105 roků od konce Velké války (1.světové).

Válčilo 1.400.000 českých vojáků, nevrátilo se jich 140.000!

Legionáři – osvoboditelé nebo zrádci?

Nevím jak vy, ale já jsem zapomněl na smutné výročí konce Velké války, jak byla zpočátku nazývána. Skončila podpisem kapitulace Německa v železničním vagónu dne 11.11.1918, v 11 hodin. Na konci války sice vznikla naše republika na troskách Rakousko-Uherska, ale tato fatální tragédie, při které se Evropa málem vyvraždila, úplně přeformátovala starý řád a odstartovala vítězný nástup osvícenských myšlenek přetransformovaných do marxismu, ateismu a dnešního neomarxismu. Od této války získala neodolatelnou přitažlivost ambice vytvořit nového člověka bez Boha a jeho nezměnitelných zákonů. Zločiny dříve nemyslitelné (spálení Židů v pecích, masové potraty nenarozených, eutanázie nemocných…) a mravní úpadek (rozvody manželství, manželství  stejnopohlavních…) se postupně staly realitou.

Do války narukovalo 1.400.000 českých vojáků a 140.000 jich padlo – číslo nesrovnatelné s vojenskými oběťmi jakékoliv jiné války v našich dějinách.  Válčili na východní frontě a na italské frontě v údolí Soči, kde je spousta památníků našim vojákům. Na východní frontě naši nechtěli válčit proti slovanským Rusům (jaký rozdíl oproti dnešku) a 60.000 jich přeběhlo a postupně z nich vznikly čs. legie. V podstatě to byli dezertéři, avšak na vítězné straně! Pozdější role legionářů byla značně kontroverzní – nejdříve bojovali Češi proti Čechům u Zborova, po zhroucení Ruska se legionáři stali součástí intervenčních vojsk a podléhali francouzskému velení, ukradli carský poklad a po obsazené magistrále větší část přivezli do USA a část si přivezli do ČSR, kde se stal kapitálem Legiobanky. Doma pak obsadili většinu vojenských velitelských pozic. Proti Polákům na Těšínsku a Maďarům na Slovensku však museli bojovat oddíly „rakušáků“. Konec legionářské anabáze je dán útěkem Beneše do Anglie a předání republiky bez boje Němcům.

Podle údajů v kronice obce, z Radešína narukovali dva – Adolf Veselý a František Klíma. František Klíma se stal obětí Velké války, zemřel v ruském Orenburgu 1915.

VĚNUJME NAŠIM VOJÁKŮM KRÁTKOU VZPOMÍNKU. ZATÍM BYLI POSLEDNÍ, KTEŘÍ BOJOVALI!

Zdeněk Tulis, 12.12.2023

6.12.2023

VZPOMÍNKA NA STAVITELE NAŠEHO FARNÍHO CHRÁMU

Zítra tomu bude 300 let, co z tohoto pomíjivého světa odešel člověk, o jehož díle se dá říci, že pomíjivé není.

Dne 7.12.1723 zemřel náhle v plné tvůrčí síle geniální architekt Jan Blažej Santini Aichl. Byl autorem mnoha sakrálních staveb, které jsou dodnes obdivovány pro svou originalitu. Vedle světoznámého poutního kostela sv.Jana Nepomuckého na Zelené hoře, přestavěl i náš farní kostel v Horní Bobrové. V tomto kraji působil díky opatovi žďárského cisterciáckého kláštera Václavu Vejmluvovi, se kterým si velmi rozuměl.

Pozoruhodné na této době v Zemích koruny české bylo, že jedni ji považují za vrcholné umění v rámci Evropy a světa dodnes nepřekonané, zatímco jiní ji považují za období temna. Tak už to v dějinách chodí.

Stejné to bylo i s naším stavitelem Santinim, který byl po dlouhé období zapomenut a ve známost postupně pronikal od 60.tých let minulého století díky osobnostem jako Kalista, Horyna, Moučka a regionálním znalcům Pohanky a Růžičky.

Vedle hornobobrovského kostela, kde je jeho autorství prokázáno, se traduje, že navrhl i přestavbu radešínského dvorce na tzv. lusthaus, tj. letní sídlo žďárských opatů. Zde jeho autorství písemně doloženo není.

VĚNUJME TEDY KRÁTKOU MODLITBU ZA NAŠEHO STAVITELE SANTINIHO A TÉŽ ZA OPATA VEJMLUVU, BEZ NĚHOŽ BY DO NAŠEHO KRAJE JAN BLAŽEJ SANTINY AICHL PRAVDĚPODOBNĚ NIKDY NEPŘIŠEL.

Jolana Tulisová, 6.12.2023