Blog 2 - SE SLÁMOU V BOTÁCH

Milí čtenáři,

rozhodla jsem se rozšířit web, který měl být původně věnován pouze životu v obci Radešín, o další část, a sice o blog, kde budete postupně nacházet úvahy o všem možném. Je to z důvodu rozšíření témat a vytvoření prostoru i pro jiné psavce, které baví psát...

2.010

VĚZEŇ Č.280

ANEB

KRÁLOVNA, KTERÁ DĚSÍ FRANCOUZE DODNES

V Marii Antoinettě[1] si tehdejší osvícení revolucionáři a humanisté personifikovali snad všechny nedostatky a výstřelky monarchistického režimu a zároveň všechny své chyby, neboť ani čtvrtý rok revoluce se bída neodstranila, spíše prohloubila.

Stejně tak dnešní liberálové opisují všechny možné skutky a hlášky, které „pronesla“. Na její cestě na popraviště si přicházející osvícenská moc poprvé vyzkoušela, jak využít média k manipulaci davu, jak zorganizovat soudní proces s předem daným rozsudkem, aby se stal spektakulárním divadlem pro řvoucí dav a jak obviněného co nejvíce ponížit. Od té doby tyto zákonitosti zbavení se oponentů použila do dnešních dní mnohokrát.

žena s terčem na zádech

Marie Antoinetta nebyla zcela jistě světice. Byla to do zatčení a popravy krále žena té doby žijící v luxusu dvora odstíněná od běžného života prostých lidí. Jako mladinká 16ti letá princezna z neoblíbeného Rakouska byla uvedena na dvůr plný zkušených intrikářů. Nelze si dělat iluze, že by toto tehdejší prostředí generovalo lidi se sociálním soucitem. Hned od začátku začal tehdejší poměrně svobodný tisk publikovat o ní články ala dnešní Blesk. Postupně z ní dvorní intrikáři ve spolupráci s prodejnými žurnalisty udělali oběť s nakresleným terčem na zádech, do kterého se kdejaký pisálek[2] mohl beztrestně trefovat.

Osvícenci v pozadí začali využívat ekonomické problémy monarchie pomocí médií a vychovávat dav ke svým cílům. A jedním z cílů bylo nasměrovat nenávist davu nejen vůči monarchii, ale především vůči vyhlídnuté oběti v podobě cizinky na trůně, Marii Antoinettě. Zde se inspirují všichni další revolucionáři humanismu, jak vyvolat nenávist davu vůči jedinci pomocí mediálního lynče a od té doby tuto spolehlivou metodu používat vůči nepohodlným politikům[3] dodnes.

zatčení

Pro Marii Antoinettu si revolucionáři z Výboru veřejného blaha  přišli 2.8.1793, tj. 6 měsíců po popravě jejího manžela. Malého 8 letého prince Ludvíka Karla jí vyrvali z náruče a následně ji odvlekli do vlhké díry plné špíny a krys v žaláři  Conciergerie, zvaném čekárna na gilotinu. Křik malého chlapce zůstal uvězněn v její mysli až do okamžiku její popravy. Cílem humanistů bylo systematické rozbití její mysli, což od té doby dělali pokračovatelé osvícenských myšlenek ať se nazývali nacisty, komunisty nebo liberály všem důležitým odpůrcům, na kterých jim záleželo[4].

V Marii Antoinettě se té noci v ní něco vzbouřilo!

ponížit a zlomit

Žalář trval 76 dní a po celou dobu byli v cele s ní dva strážní a zapisovali, co dělá. Pozorovali ji, jak jedla, jak spala, jak se modlila i jak se převlékala. Nešlo o bezpečnost, šlo o psychologické mučení, které od té doby budovatelé osvícenské civilizace používali vždy, ať šlo o německé nacisty nebo naše komunisty. Zbavit vězně poslední lidské důstojnosti je od té doby cílem všech osvícených režimů.

Když se jí snažili zlomit nejvíce, odmítla na tuto hru přistoupit. Ukázalo se, že v královně zůstalo něco, co nemohli zničit. Toto síla je dána pouze lidem, co mají víru. Nikdo jiný to nedokáže. Nedokáže se smířit s přicházející nevyhnutelnosti smrti a smířit se s ní tak, že nad člověkem přestane mít moc.

Revolucionářům se tak začal rozplývat obraz, který o ní chtěli vytvořit – obraz chladné zrůdy, tyranky, která zaslouží smrt.

až na samé dno

            14.10.1793 začal soudní proces, který měl být pouhou formalitou. Revolucionářům se však vymkl z rukou a stal se nejpodlejší inscenací během celé revoluce. Prostor revolučního tribunálu byl přeplněný fascinovaným davem, který chtěl

[1] Marie Antoinetta byla 16. dítětem (posledním) Marie Terezie a jako 16ti letou ji provdali za Ludvíka XVI. Ve 20 letech se stala francouzskou královnou. Jejím bratrem byl pověstný osvícený císař Josef II., který nasměroval Habsburskou monarchii k zániku. Osud jí dal do vínku pouhých 37 let života.

[2] Metoda využívat prodejné žurnalisty k honbě na vyhlídnuté oběti je od té doby stejná dodnes. Kampaně tisku, úniky policejních protokolů má od dob fr.revoluce stále stejný rukopis.

[3] Možná si ti pozornější z nás vzpomenou na kampaň proti Klausovi po celou dobu jeho politického života, i proti Nečasovi, když chtěl Temelín stavět s Ruskem nebo proti Babišovi a jeho pověstnému Čapímu hnízdu vždy před volbami znovu otevřenému.

[4] Pro naši historii je ukázkovým příkladem, jak humanisté vedou soudní procesy se svými oponenty, proces komunistů s „protistátní skupinou“ Slánský. Duchovní destrukce jejich osobnosti, kdy oběti opakují nacvičené odpovědi, byla zachycena na filmovém plátně. 

vidět „nedotknutelnou“ královnu na kolenou. Prokurátor Antoine Fouquier-Tinville[1] četl obžalobu s teatrální zuřivostí[2]: obviňoval ženu[3] ze zrady, tajných dohod s Rakouskem, plýtváním financemi, manipulování krále a ze sabotáže proti republice! Marie Antoinetta odpovídala tiše a pevně: „to není pravda“, „nikdy jsem proti Francii nejednala“! Její odpovědi soudce dráždili. Nepřišla jako zlomená žena, ale jako člověk smířený se svým osudem neprosící o žádnou shovívavost, neboť by ji stejně nedostal, a nemá potřebu tedy ztrácet svou důstojnost. V Marii Antoinettě se projevil její skutečný charakter hodný královen.

         A tak přišli s něčím zcela se vymykajícím uvěření: prokurátor oznámil novou výpověď od jejího syna. Podle ní matka s 8letým synem spáchala incest. Marie Antoinetta strnula, oči se jí zalily slzami, zneužili dítě, aby jí ponížili. Soudce ji vyzval k odpovědi. Pomalu vstala, nedívala se na žalobce ani na soudce, obrátila se na ženy v sále a pronesla: „Apeluji na všechny matky v této síni! Považujete za možné, aby matka činila něco takového svému dítěti? Příroda sama odmítá odpovědět na takové obvinění“. V síni nastalo ticho a některé ženy se rozplakaly. I fanatičtí jakobíni s sebou ošili, jakoby pochopili hloubku krutosti, jíž se dopustili.

         V noci z 14. na 15.10 1793 ve 4 hod. vynesli rozsudek vinna ve všech bodech obžaloby! Poprava byla stanovena na stejný den. Neodsoudili člověka, ale symbol, představu, kterou z ní vytvořili. A tak to dělali přicházející revolucionáři další a další…ve jménu svého humanismu.

poslední přání se nedoručuje

Před popravou dali revolucionáři Marii Antoinettě jen pár hodin života a umožnili ji napsat dopis. Napsala své švagrové Alžbětě, aby se postarala o její děti. Svěřila do textu lítost, smíření se smrtí a víru. Psala, že se nebojí gilotiny, protože ji čeká setkání s mužem, kterého milovala a že její jedinou úzkostí je opuštění dětí. Psala o svědomí, které má čisté a o bolesti, kterou nesla v tichu. Dopis složila a podala strážnému, doufala, že se dostane do rukou adresáta.

Ani toto jí revolucionáři nedopřáli. Dopis dali do archivu jako nepohodlný svědek lidskosti (ze strany „tyranky“). To je od té doby též zásada nově etablovaných humanistů.

poprava ženy výjimečného charakteru

            „Je čas!“, oznámil popravčí při vstupu s 5 zástupci Výboru veřejného blaha do cely. Požádala je o pár minut, aby se mohla upravit. Odmítli. Chtěli, aby šla na popravu jako zlomená vězenkyně a ne královna. Musela se též převléct do košile odsouzených z bílého hrubého plátna (to neudělali ani králi), potom ji rezavými nůžkami ostříhali vlasy, aby ji jako ženu co nejvíce potupili. Svázali ji i ruce (to neudělali ani králi). Odvedli ji na otevřený vůz (to neudělali ani králi) a na horu se musela vyškrábat se svázanýma rukama před zraky davu. Tisíce lidí lemovali ulice, fascinovány podívanou na poníženou královnu. Ponížení se však nekonalo, královna s rovnými zády a tichou důstojností vzdorovala řevu davů. Když vcházela na popraviště, stalo se něco nečekaného. Omylem zavadila o nohu kata, který málem upadl. Otočila se k němu a pronesla slova, která vstoupila do historie: „Promiňte, pane, nechtěla jsem to udělat.“ Omluva katovi! Nezdolná elegance ženy, které vzaly všechno, co mohli. Důstojnost ji však vzít nedokázali, tu si ponechala do posledního okamžiků! Na popravišti nebylo žádné monstrum, ale žena, kterou se režim pokusil systematicky zničit. A ona mu odolala s hrdostí, kterou ji nikdo nemohl vzít.

nenávist až za hrob

            Po její smrti bylo tělo rychle odvezeno bez obřadu, bez modlitby, bez úcty! Tělo bylo vhozeno do společné jámy na hřbitově Madeleine bez náhrobku, bez označení. Takto poučeni to dělali revolucionáři od té doby mnoha dalším[4].

to, co udělali chlapci, nemůže být odpuštěno

            Výbor revolučního blaha svěřil malého prince Ludvíka Karla do péče Antoina Simona[5], bývalý švec, nyní fanatický revolucionář. Vybrán byl, aby z chlapce udělal nástroj propagandy. Uzavřel chlapce do temné místnosti bez oken, nutil ho nosit červenou revoluční čapku, opakovat revoluční hesla a zpívat písně oslavující popravu jeho rodičů. Trýzněním chlapce

[1] Prokurátor Antoine Fouquier de Tinville pocházel z šlechtické, králi věrné rodiny a s mnohými oběťmi, které poslal na smrt, byl v příbuzenském či přátelském vztahu. Své obžaloby vznášel vždy tvrdě bez jakéhokoli pohnutí či slitování a nebral ohled na původ, stav, stáří či pohlaví obžalovaných. Na smrt poslal více než 2400 nevinných. Osobně se podílel na Robespierrově pádu 27. července 1794, ale tímto dnem začal i jeho vlastní pád, neboť již 1. srpna 1794 byl na příkaz Národního konventu a osobního angažování Frérona zatčen a bylo s ním a 23 spoluobžalovanými zahájeno soudní řízení. Jeho obrana byla postavena na tvrzení, že všechny činy prováděl na příkaz Výboru pro veřejné blaho. V jednom z nejdelších procesů období revoluce, trvajícím 41 dní, byl odsouzen k trestu smrti a za obrovské účasti veřejnosti byl 7. května 1795 spolu s 15 spoluviníky popraven. Fouquier-Tinville (změnil si jméno) je předobrazem nacistických pohlavárů souzených v Norimberku, kteří se též obhajovali, že to, co jim je kladeno za vinu, činili na základě plnění rozkazů.

[2] Tinville byl náš prokurátor Urválek, kterého jistě známe z filmových záznamů z procesů se Slánským z 50.tých let.

[3] V době, kdy ženy prakticky o ničem nerozhodovaly, obvinil Tinville královnu z politických zločinů!

[4] Slánského popelem posypaly ledový chodník.

[5] Simon byl 28. července 1794 stejně jako další stoupenci Maximiliena Robespierra po thermidorském převratu gilotinován

samotou a hladem ho donutili opakovat vše, co mu republikáni vtloukali do hlavy: výkřiky proti monarchii, urážky na matčinu adresu a obludná obvinění o incestu, která použili u soudu. 

            A protože revolucionáři nebyli ještě přeplněni zlem, po popravě matky se mstili dál na malém princi. V cele byl ponechán sám. Jeho „opatrovník“ sice brzy zemřel, ale chlapcův osud se nezměnil. Měsíce strávil v absolutní samotě bez světla, bez kontaktu s lidskou bytostí, často ve vlastních výkalech téměř bez jídla. Zemřel v 10letech nemocný, zanedbaný a beze slova útěchy. Uložili ho do anonymního hrobu bez označení.

To, co provedli osvícení revolucionáři malému dítěti, synu Marii Antoinetty, je dno absolutního zla vyvolané myšlenkami nastupujícího humanismu!  Humanismus bez Krista se rychle změní v satanismus. Francouzi těžko dosáhnou odpuštění za tuto královraždu včetně mučení malého prince po dobu dvou roků. Asi je dobře, že je obsadí vyznavači islámu – ti by to svým dětem neudělali.   

pro porovnání

Pro porovnání si připomeňme, jak odcházel z tohoto světa jistý Jacques Hébert[1] účastník procesu s královnou. Syn zlatníka byl za revoluce ten, co má na starosti tisk. Tzn. takový předobraz pozdějšího jiného osvícence Goebelse. Proslul při mučení malého prince a nutil ho opakovat obvinění proti matce. Dne  24. března 1794 dostál své odplaty popravou gilotinou na Náměstí Revoluce. Člověk, který často slovem i tiskem nabádal ke krvavému účtování s „nepřáteli revoluce“, na své poslední cestě nedokázal projevit zmužilost: cestou na popraviště opakovaně omdléval a nakonec, když byl položen pod gilotinu, začal ječet strachy. Kati navíc zvýšili Hébertovo utrpení tím, že několikrát popravu jen fingovali – břitvu gilotiny zastavili těsně nad odsouzencovým hrdlem a pak nechali přihlížející dav bavit se jeho šokem a strachem.

ach to svědomí

            Strážní, kteří ji den co den na cele bez přestávky hlídali, vysmívali se jí a obtěžovali, nakonec pod tíhou svědomí později vypovídali skutečný příběh. Příběh o tom, jak královna noc, co noc šeptala jméno svého syna! Všichni se shodli na jedné věci – na její důstojnosti! Ani v nejhorší chvíli neprosila o milost, nežebrala, neponižovala se.

dovětek

            Smrt Marie Antoinetty nebyla triumfem revoluce, ale tragédií pro celou Francii jako zemi královrahů. O tom, že především levicovým liberálům nedá spát, svědčí i ceremoniál OH v Paříži 2024. Na něm je vidět, že Francouzi dosud nenašli odvahu k pokání za to, co učinili Marii Antoinettě a především jejímu synovi Ludvíku Karlovi. Bez pokání není odpuštění, ani lidské, ani Božské. A tak Francie pyšně kráčí dál na své cestě k zániku a svou zemi, kterou královské rody[2] vybudovali do nejkrásnější podoby křesťanství, předávají islámu.

narativ osvícenců žije dál

            Skutečnou pravdu v učebnicích nenajdete. I známý výrok „Ať jedí koláče, když nemají chleba…“ byl čirá propaganda jejích nepřátel. Ten však žije svým životem dodnes. Že stála za bezuzdným rozhazováním peněz a způsobila rozvrat financí, je též zcela vylhaný. Monarchii položila paradoxně podpora amerických republikánů.

Marie Antoinetta si nezaslouží naše opovržení, ale obdiv jaký charakter projevila v kritické situaci a s jakou důstojností snášela utrpení, co jí přichystali humanisté. Pravda však jednou vystoupí na povrch a Francie bude muset uznat, jakého strašného tyrana v podobě bezbožeckého osvícenství vypustila do světa. Marie Antoinetta, královna a matka[3], si zachovala díky víře lidskost, kterou se její nepřátelé humanisté tolik zaštiťují.

[1] J.-R. Hébert byl vydavatel časopisu Le Pére Duchesne. Od podzimu 1790 vyšlo celkem 385 čísel, ve kterých stupňoval revoluční nálady. V publikační činnosti předčil i pověstného Marata. Základní programové body jeho časopisu byly: svržení monarchie, nastolení demokracie dle vzoru Rousseaua, boj proti zahraničním monarchiím, zřízení světové republiky a především stálý boj proti církvi jako centru „vnější i vnitřní kontrarevoluce“ a „hlasatelce ideologie středověkých a přežitých despocií“ (ancien régime). Protiklerikální a protináboženské zaměření bylo patrno již od prvního čísla časopisu (vyšlo pod titulem „Dolů se zvony“). Na podzim 1793 patřil Hébert k hlavním iniciátorům „odkřesťanštění“ – hnutí, které mělo za cíl zničit ve Francii veškerou stopu po křesťanství.

[2] Nenávist revolucionářů až za hrob se projevila vůči své elitě, která vybudovala Francii, i v dalším hrůzném divadle - dne 10. srpna 1793 byla na příkaz Národního shromáždění za vlády teroru hrobka popraveného krále znesvěcena a spolu s hrobkami francouzských králů, královen, členů královské rodiny a dalších hodnostářů, byla vyrabována a kosti králů vyházeny.  To je též novinka v nově civilizované Evropě, která se od té doby uplatňuje u osvícených humanistů dodnes. Naposledy znesvětili hroby španělští socialisté v Údolí padlých, odkud odstranili po 60ti letech od občanské války hroby F.Franca a J.A.Primo de Rivery.

[3] Z rodiny Marie Antoinetty přežilo hrůzovládu humanistů jen první dítě – dcera Marie Terezie Charlotta, když byla uvězněna na Templu až do 1795, aniž by věděla, co se stalo s matkou. Odtud byla vyměněna za prominentní zajaté revolucionáře. Druhé dítě syn Ludvík Josef zemřel přirozeně 1791 a stejně tak čtvrté dítě dcera Sophie Helena Beatrice, která se narodila znetvořená a v jedenácti měsících zemřela.

ZT

leden 2026

2.009

JOSEF II., CÍSAŘ, KTERÝ NASMĚROVAL MONARCHII K HOŘKÉMU KONCI 

Před adventem 2025 si na blogu se slámou v botách připomeňme „velikána“ na habsburském trůně.

Josef II., syn Marie Terezie, vládl deset let. Slovy pozdějšího revolucionáře to bylo „Deset let, které otřásly monarchií“. Abychom si jeho vládnutí 1780-90 dali do souvislostí, roku 1723 přestavěl J.B.Santini náš farní kostel a roku 1738 umírá nejvýznamnější opat žďárského kláštera Václav Vejmluva. Duchovní baroko je střídáno osvíceným rozumem, ryze protikřesťanským, který nám vládne dodnes. A Josef II. je osvícenstvím natolik okouzlen, že církev Kristovu v monarchii přivedl málem k zániku. Co se nepodařilo jemu, posunuli dál jeho duchovní následovníci Masaryk - Beneš - Gottwald, předchůdci dnešních progresivistů. 

   Pokud se začtete do školních učebnic o Josefu II., vždy najdete kladné hodnocení jeho činů. S jeho činy je to jako v podobenství o koukoli v pšeničném lánu. Problém je, že Josef II. se jal vytrhávat koukol a zašlapal i pšenici. Stal se prvním „z revolucionářů, kteří to mysleli dobře“. Je předchůdcem francouzských jakobínů, kteří se již nazakecali a do erbu si dali gilotinu. Pak už to jelo jak na tobogánu, kde vidíme postavy jako Kant, Hegel, Loque, Nietzsche, Marx, Trockij, Gramsci a nepočítaně dalších, které spojuje osvícenský výklad: lidský rozum je pánem světa, Bůh je mrtev. Výsledkem je postupný zánik naší evropské civilizace, kterou již nic nespojuje, kromě honby za materiálními cetkami. Osvícenci kolem nás dospěli tak daleko, že zabíjejí nejen nenarozené, ale už i staré a nemocné. Občas ti, co „pochází z opice“, se prohlásí za übermensche a své spoluobčany nechají zplynovat a občas je s třídní nenávistí pověsí. Později si ve svém Duhovém království postaví novou babylonskou věž a uctívají zlaté tele. Aktuální otázka dneška je: „Kdo by šel za takovou civilizaci do války?“

A jak to souvisí s Radešínem? Hodně. Radešín byl přes 400 let hospodářským dvorcem žďárského kláštera, který Josef II. roku 1784 zrušil, tedy před 240 lety. Radešín připadl do náboženského fondu, z kterého si jej odkoupil roku 1826 František Schneider, tedy po 42 letech od zrušení kláštera. Je zřejmé, že nový majitel po éře „josefínské socializace“ ho kupoval jako ruinu, podobně jako Kubíčkovi po 62 letech „benešovsko-gottwaldovské socializace“. Jednou ukradeno, znovu ukradeno – myšlení měli všichni zmínění socializátoři stejné.  

Josef II. proslul se svým bratrem Leopoldem porušením volebního konkláve kardinálů, kam vstoupili ozbrojeni, a dali všem najevo, koho považují za nejvhodnějšího kandidáta na papeže. A tak byl zvolen Klement XIV., který pod tlakem osvícenských elit zrušil jezuitský řád, nejvýznamnějšího ideového odpůrce osvícenců. Protože osvícenci se svými odpůrci bojovali gilotinou, vyhlazením nebo zrušením, dalšími na řadě byly kláštery. Josef II. je nenáviděl a pod zorným úhlem osvícenského rozumu nepochopil jejich obrovskou roli na poli teologického myšlení. Zrušil v monarchii přes 700 (v českých zemích 150) z 2000 klášterů, které jeho předchůdci na trůnu založili, ochraňovali a obnovovali. A tak byl zrušen i žďárský klášter – ten dokonce na žádost a intervenci svého posledního opata Steinbacha. Tento jidáš žďárských cisterciáků se poté stal „osvícenským vědátorem“. Osvícenci tehdy i dnes si jsou vědomi, že nemohou nechat vyrůst teologické myslitele. Inženýři lidských duší chtějí předělat člověka a změnit svět. Odmítají důležitost živé a promyšlené teologie pro udržení civilizace. Osvícený člověk však již přes 200let prokazuje, že není schopen udržet rozum na uzdě - o potratech a eutanázii přeci nemůžete hlasovat v parlamentech.

Zrušení kláštera je popsáno takto:

Sekularizační dekret pro klášter žďárský, k němuž došlo Steinbachovou vinou, byl vydán zemským guberniem moravským 13.října 1784 a brzy na to proveden. Dne 21.října večer se dostavili do kláštera guberniální koncipista Michael Jahn jako aktuár příslušné komise a adjunkt kamerální účtárny František Šlechta. Nazítří ráno ujal se vedení komise vrchní ředitel komorních statků Anton Valentin Kaschnitz von Weinberg, vysoký guberniální úředník z Brna, muž, jenž měl důvěru císaře Josefa II. a byl oddán jeho reformním myšlenkám. Aktu zrušení bylo přítomno 55 členů kláštera v čele s opatem Steinbachem, převorem Placidem Nejedlým, podpřevorem Valentinem Gertnerem. Kaschnitz jim přečetl rozpouštěcí dekret a přijal z jejich rukou přísahu. Speciální přísahu mezi funkcionáři kláštera složil také bibliotékář konventu P.Tecelin Vetchý, který tuto hodnost zastával v letech 1781 až 84 po druhé. Po složení přísahy přijal Kaschnitz veškeré klíče a uzavřel krom všech úřadoven také knihovnu a archív.

„Tím způsobem, pohříchu ne valně slavným, zanikl klášter žďárský, jenž téměř

půl šesta století osudy naší vlasti sdílel – jsa zúčastněným svědkem veškerých

velkých událostí dějinných, jež českými zeměmi od 13. do 18. věku až do nejhlubších

základův otřásly – jenž slunil se v přízni jednotlivých českých panovníků,

zejména však blízkým byl srdci nejmilejšího nám českého krále,

Jiříka Poděbradského, slavné paměti.“

ZT

listopad 2025

DOVĚTEK

V neděli uvedla CT2 film Amadeus režiséra M.Formana k úmrtí českého výtvarníka Theodora Pištěka, který se podílel na výtvarném řešení kostýmů, za což dostal filmového Oscara. Film to je zcela jistě řemeslně excelentní a ukazuje klasickou hudbu dnešní generaci jako opravdové umění. Klasická vážná hudba prezentovaná mnohočleným orchestrem je jedním z nejsložitějších lidských počinů tvořících harmonii „dotýkající se nebes“. Klasická hudba 18.století navazující na gotické chorály je završením duchovního baroka, které již další období nepřekonalo. Proč tomu tak je, je zcela zřejmé: osvícený člověk se odpojil od svého stvořitele.

Film je postaven na závisti málotalentovaných vůči velikánům („příliš mnoho not!“), používá klasické pohádkové schéma hloupých rádců a hloupého císaře…a samozřejmě zesměšňuje církev. Většina z nás je v postavení malých (kteří si myslí, že jsou ti velikáni) a chceme-li se velkým přiblížit, je nutné jim nezávidět, ale sbírat drobky od jejich stolu. Věřte, že i to  vám otevře netušené možnosti. Nemůžete si na Bohu vynucovat úspěch jako filmový Salieri a když „nevyhoví“, hodit kříž do ohně a zanevřít na Něj. To je Faustovské zaprodání duše ďáblu za pozemský úspěch. Bůh vás odmění podle svého  uvážení, možná až na konci života, možná vaše potomky, možná nikdy….    

Film je o Mozartovi, jehož tvůrčí období se kryje s císařem Josefem II. Skutečný stav doby vyčnívá z námětů jeho děl. Všechny jsou světské kromě posledního nedokončeného Rekviem. A hodně jich je se zednářskou tématikou. Protikřesťanské zednářství té doby je jako rakovina, která pohltila ztučnělé elity (Mozart byl členem lóže Dobročinnost), a které stálo na začátku civilizačního rozkladu, který rozežírá duši Evropy dodnes. Evropa byla obdařena technologickým pokrokem, který se však nestal prostředkem, ale cílem. Odvrhla toho, kdo jí tento pokrok umožnil. Církev 18. a 19.století si to uvědomovala a zdánlivě prohrála… 

Osvícenskou dobu Josefa II. a Mozarta nejlépe ilustruje obraz korunovace Napoleona na císaře 1804. Korunu mu již nenasazuje papež jakožto zástupce Krista na zemi, korunu si nasazuje sám. Bůh je symbolicky odsunut stranou. Nemylme se,  ON si to líbit nenechá.

(vlevo původní skica s pyšným Napoleonem v antickém oděvu, jak si sám nasazuje korunu; vpravo detail na papeže Pia VII. finálního díla – malíř v jeho tváři dokonale zachytil smutek nad světem, který přichází...)

ZT

AD 2025

2.008

JAK POHLÍŽET NA DĚJINY Z POHLEDU KATOLÍKA?

S končícím školním rokem jsem napsal tento krátký text o dějinách věnovaný absolventům našeho školství. Nechť jej porovnají se svými poznatky obdrženými v rámci školní docházky. Je inspirován texty a přednáškami arcibiskupa Dominika Duky, PhDr. Radomíra Malého a ortodoxního kněze prof.Jána Šafina. 

jak nás osvícenci svedli z cesty

            Osvícenské školství nám předkládá již přes sto let dějiny v podobě časového sledu událostí bez jakékoliv provázanosti. Jenže dějiny nejsou časovou osou s nahodilými událostmi. Historie je soubor střípků tvořících mozaiku, kterou musíme nahlížet kaleidoskopem. Osvícenští akademici nám do nejmenších detailů popisují jednotlivé střípky, ale mozaiku nevidí – nemají v sobě kaleidoskop, protože nemají víru. Souvisí to s povrchním přístupem těchto vědátorů, neboť doba si to tak žádá. Není nic, co nelze empiricky dokázat. Pochopit dějiny znamená pochopit smysl existence člověka. Subjektem dějin není příroda, vesmír, „nic“, subjektem dějin je člověk se svou jedinečností a touhou po věčnosti bez ohledu na to, zda si to uvědomuje.

Většina z nás jsme pouhými konzumenty událostí a nepamatujeme si, co bylo před dvěma týdny, neboť televize je překryla dalšími „tunami“ zpráv. Abychom mohli nahlédnout do kaleidoskopu, musíme hledat Pravdu v labyrintu života. Každý máme v sobě jakýsi kompas, a pokud ho necháme „jednat“ tím, že hledáme Pravdu, nemůžeme podlehnout minotaurovi a Pravdu dříve, či později najdeme a ta nás osvobodí. A pokud si ji předáváme z generace na generaci, nemůže se nám stát, že podlehneme všem těm „ismům“ vycházejícím z osvícenství, nestanou se z nás revolucionáři, kteří se za své skutky musí ještě během jedné generace stydět.

Dějiny člověka se dělí na dvě období: před Kristem (Ante Christum) a po Kristu (Anno Domini). To je základní teze, z které člověk jakéhokoliv vyznání musí vyjít a od které se vše odvíjí. Paradoxem dějin je to, že ti, co neočekávali a nevěděli, přijali a poznali. Ti, co očekávali a věděli, nepřijali a nepoznali.

My máme to štěstí, že žijeme v období AD a patříme k potomkům, kteří nevěděli, ale přijali Spasitele. Tuto základní větu dějin vám ve škole neřeknou. Období už neoznačují AD, česky léta Páně, ale již „….našeho letopočtu“.  

co stačí znát o „našem letopočtu“

1. Po Golgotě následuje tisíc let, které lze nazvat „Ti, co o Něm nevěděli, přijali“. Počátky státnosti dnešních národů přímo souvisí s přijetím Krista a pokřtěním panovníků a celých národů. V našem případě se jedná o Velkou Moravu s cyrilometodějskou misí a navazujícím křtem českých knížat jednak z rukou latinských věrozvěstů a jednak od věrozvěstů východořímských (sv.Metoděje). Toto období není jedním aktem, ale dlouhodobým zápasem o přijetí světla národů. V zemích Koruny české je státnost dána definitivně sv.Václavem, patronem země, což Vám ve školství nijak nezdůrazní a rozmažou tuto událost mezi mnohé jiné.

2. Po pokřtění přichází klášterní období vrcholící na konci 13.století, tj. v našem případě téměř 500 let dlouhé období. Roku 1252 byl založen žďárský klášter jako nejdůležitější počin v tisíciletém vývoji tohoto kraje a to snahou zdejšího rytíře Přibislava z Křižanova (ano, měkké i je správně) a jeho zetě Bočka z Obřan.

3. Klášterní období střídá renesance s prvními protikřesťanskými myšlenkami, navracející se k antice a hédonismu Říma. Tento střet je doprovázen husitstvím 1415 a vrcholí o sto let později 1517 odtržením severoněmeckých území od jednotné církve za vzniku protestantismu. Konec křesťanské jednoty.

4. O dalších 100 let později vrcholí roztržení Kristovy církve 1618 v třicetiletém válečném běsnění, kdy vojevůdci střídali strany a katolické panovnické rody (Francouzi) podporovali protestantské armády, aby oslabili jiné katolické rody (Habsburky). Úplné vyčerpání vyústilo ve vestfálský mír, jehož principy trvají dodnes (poprvé byly zformovány principy mezinárodního systému vzájemných vztahů).

5. Přichází baroko jako nejkrásnější květ kristocentrismu trvající 150 roků a vystřídané apokalyptickým výstupem sil proti Stvořiteli – francouzskou revolucí.  

6. Duchovní zlom v podobě osvícenství, připravovaný celé 18.století francouzskými „mocnými duchy rozumu“ v čele s  Voltairem, je v podstatě negací dějin. Pomocí napoleonských válek jej importují do celé Evropy. Osvícení ve všech národech jsou podhoubím pozdější bezbožecké společnosti a vše následující je jejich produktem[1].  Osvícenství se svými deriváty v podobě marxismů, socialismů, humanismů, neomarxismů, multikulti, feminismu, woke, LGBT dominuje Západu dodnes.  Bohužel i Československo vzniklo na tomto duchovním zlomu a jeho klopýtání 20.stoletím je toho důsledkem.

Toto je zjednodušená kostra dějin „našeho letopočtu“ a na ni má smysl nabalovat detaily. Tuto kristologii dějin by měl „vidět“ každý nekonzument hledající Pravdu.

Tak co, milí absolventi osvíceného školství, je to v souladu s tím, co vás učili? Odnese si tuto mozaiku dějin i absolvent našich biskupských gymnázií? Nebo vychází s tím, že největší dějinná událost lidstva je Velká francouzská revoluce?  O rychlosti změn svědčí, že za mého mládí to byla Velká říjnová socialistická revoluce!

[1] Válka o Španělsko 1933-36 je střet potomků kolaborantů s Napoleonem během jeho kampaně na Pyrenejském poloostrově 1808-1813. Celé 19.století se představitelé tohoto myšlenkového světa derou k moci - organizující revoluce (1917 v Rusku) a války (IWW znamenající pád křesťanských monarchií a navazující II WW s atomovou tečkou) až došli k cíli – Evropě bez Krista.

ZT

červenec 2025

2.007

FRANCOUZSKÁ REVOLUCE – ROK NULA ANTROPOCENTRISMU

Toto pojednání je další ze série úvah o souvislostech mezi Kristocentrismem a antropocentrismem. Prvním dílem byla úvaha Kostely – místo, kde se potkává hmotný a nehmotný svět, druhá úvaha byla Pocta rekatolizaci a toto je třetí díl mozaiky. Jednotlivé střípky spolu úzce souvisí a vytváří mozaiku se společným středobodem – protikřesťanské osvícenství, které již přes 150 let dominuje v  Evropě.

úvodem

Pokud bychom chtěli vědět něco  o dějepisu francouzské revoluce, je mnoho knih popisující tuto událost a všechny mají jednu vlastnost – jsou psány očima obdivovatelů tohoto dramatu. Z kritického pohledu je veřejně dostupných děl velmi málo. Jedním z nich je seriál ČT Muž v pozadí z roku 1995 v hlavní roli s Františkem Němcem jako J.Fouchém, který jako mladý jakobín hlasující pro popravu krále později přežil jako šéf policie všechny převraty až do roku 1816, a že jich bylo.

Odkrýt nánosy osvícenského balastu nad francouzskou revolucí je dnes prakticky nemožné, nepodařilo se mi najít ucelené dílo z katolického pohledu popisující tuto historickou událost. Možná to je pořád strach, který neumožňuje vzniku takového díla, neboť teror francouzské revoluce vůči církvi byl tak výjimečný a ohromující s více oběťmi než při římském pronásledování, že dodnes se o něm bojíme hovořit, neboť nám stále vládnou původci revoluce – osvícenci. Ti ji stále považují za vítězství světla nad temnotou a každý rok ji oslavují. Možná takové dílo existuje, ale rozhodně není ve výkladních skříních knihkupectví. Takové knihy se netisknou ani v naší osvícené „demokracii“. Jedno je však jisté – pokud byste chtěl být kritikem revoluce a jejích myšlenek, vrhnou se na vás od politiků přes novináře po politology, filosofy, pedagogy...zkrátka všichni ti osvícení.

Francouzská revoluce je světodějná událost podobného významu jako pokřesťanštění zpupného Říma, tentokrát se jedná o odkřesťanštění nejkrásnější dcery křesťanství – Francie a následně celé západní Evropy a dnes i střední. Francouzská revoluce je matka všech novodobých revolucí a všech dalších činů osvíceného člověka „osvobozeného“ od Boží autority. Všechny ismy od marxismu, fašismu, socialismu, maoismu, liberalismu, neomarxismu, progresivismu a novodobých wokekultur, multikulti, feminismu, LGBT atd. jsou větvemi vyrůstající ze stromu osvícenství. Vše, co  prováděli jakobíni ve Francii, trockisté v Rusku, nacisté v Německu, komunisté u nás, maoisti v Číně, rudí Khmerové v Kambodži, se inspirovalo v činech a především idejích protagonistů francouzské revoluce.

proč k ní došlo

Francie nebyla postižena třicetiletou válkou (1618-1648) jako Německo a Čechy, naopak zorganizovala vstup protestantského Švédska do války proti katolickým Habsburkům, kteří již v té době protestanty na hlavu porazili, a válka trvala dalších téměř 20 let! Zatímco v prostoru středoevropských zemí dochází po válečné zkáze k poměrně rychlé obnově hospodářství a v českých zemích především po duchovní stránce k poměrně umírněné a úspěšné rekatolizaci vrcholící 1700-1730, nad Francii se stahují  temné mraky valícího se osvícenství, kterému podlehla mezi roky 1720-1780 tehdejší šlechta postupně v celé západní Evropě včetně habsburského domu.

Osvícenství představuje duchovní zlom, který nejprve odkřesťanštil elity, které se ke křesťanství již nevrátily, a postupně i zbytek společnosti (sekularizace byla vítězně završena IWW).

Francie byla v té době druhá největší mocnost světa po Anglii s množstvím kolonií, které ji poskytují nebývalé bohatství a přesto nebo právě proto její vládnoucí aristokracie ztratí směr, opouští Krista a začíná uctívat zlaté tele. Bohatství nevzniklé prací, ale drancováním kolonií, se stává drogou. Všichni staví zámky, větší než má soused, král staví Versailles (které dnes obdivujeme)…a přes všechny zdroje stát směřuje po sedmileté válce o rakouské dědictví k bankrotu. Nic nepohne s lidem, jako špatná ekonomická situace, a je potřeba to jen správně uchopit.

stačí jedno jméno - Voltaire

Po duchovní stránce připravili revoluci osvícenci, kteří se za Ludvíka XV. organizují ve společenství „mocných duchů, čili filozofů“, a kteří si stanovili jako cíl likvidaci křesťanství a přetvoření Francie v zemi rozumu.  Nejradikálnější arcifilosof byl Voltaire. O jeho „filosofii“ hovoří za vše jeden z jeho citátů: „Nudí mě poslouchat, že dvanáct lidí stačilo na rozšíření křesťanství. Chtěl bych dokázat, že jeden člověk stačí k jeho likvidaci.“

Tak, jako byl „reformátor“ Luther plný nenávisti k institutu papežství, posunul se již Voltaire se svou nenávistí vůči Kristu. Aristokratické elity (Voltaire byl též šlechtic) naslouchaly těmto slovům, nedovolily sice církvi ublížit, ale tolerovaly její zesměšňování.

Zatímco Voltaire zesměšňoval tajemství víry, ještě dále zašel Diderot, který přímo hlásal, že nebude dobře na světě, dokud poslední král nebude viset na vnitřnostech posledního kněze a další filozof Rousseau háže rukavici Zjevení a vychvaluje náboženství deismu (Bůh prý sice existuje, ale člověku v osobě Krista se nezjevil a žádné náboženství mu nedal), život podle přírody, výchovu skrze nevýchovu (neříká nám to něco?), absolutní moc lidu a stejné rozdělení statků.

Napadání křesťanství se stalo ve vyšších kruzích evropské šlechty jediným tématem k hovoru na proslulých společenských debatách tehdejší doby. Osvícenci cítili, že veřejné mínění se přiklání na jejich stranu. Odpadnutí šlechty a panovníků od Krista šlo ruku v ruce s úpadkem morálky - a to vše se jim stalo osudným.

organizátoři vždy stojí v pozadí

Abyste mohli dělat revoluci, musíte mít v rukou média a lidi schopné naplnit strategii. Pak pomocí médií připravujete dav a  čekáte na hospodářský kolaps nebo mu pomůžete (viz například hospodářská krize 1929-33, která instalovala do čela Německa Hitlera). Dále potřebujete vizi, kterou předložíte davu.

·      Média: v tehdejší době za vlády „tyranů“ kupodivu existoval poměrně svobodný tisk, který byl připraven a postupně dokázal ovládnout dav ve prospěch majitelů klíčů;

·      Vize (ideje): v tomto případě je připravili osvícenští filosofové. Pracovali na nich již přes 200 let! Bohatstvím zaslepení panovníci podlehli tomuto klamu o nadčlověkovi, jehož rozum nepotřebuje Božskou autoritu, což se stalo osudným jim i jejich národům (úpadek Francie směřující k islamizaci nemůže dnes nikdo popřít);

·      Bída: o tom, že francouzské hospodářství směřovalo k bankrotu, si v té době vyprávěli vrabci na střeše každého zámku i rolnické chalupy;

·      Organizátoři: odpověď je jednoduchá – jsou to stejné síly, jejichž cílem se stalo během revoluce zničení církve a celého křesťanství a které poslaly Napoleona do Ruska, později zorganizovaly IWW, revoluci v Rusku a IIWW se všemi důsledky spojenými se zánikem křesťanských monarchií. Není nutné je nijak nazývat – sjednocuje je nenávist ke Kristu.

Nezbývá, než to spustit….je červenec 1789.

na začátku jsou ideje každé revoluce vždy ozářené sluncem

Možná by k hodnocení této události postačila věta jakobína Fouchého, když byl odstaven od moci: „Všechny velké ideje se nakonec utopí v krveprolití, které se rozpoutá jejich jménem“.

Ideje revoluce byly zformulovány do Deklarace práv člověka a občana (zde), která je plná krásných slov.  Autoři si však neuvědomují, že člověk je bytostně napojen na svého Stvořitele, a pokud jej odmítnou včetně respektu k neměnným zákonům daných Bohem, svede tato vzpoura lidského rozumu každou civilizaci  na cestu morálního úpadku a dřív nebo později „nelidská“ civilizace doputuje ke svému konci, vždy bolestnému a zakončenému „potopou“. V případě francouzské revoluce byl bolestný i začátek.

Deklarace práv člověka a občana je nám představována jako základ novodobého demokratického řádu. Jazyk "lidských práv" pronikl dnes i mezi duchovní autority a křesťanské politiky. Přitom principem deklarace nebylo zdůraznění důstojnosti člověka jako koruny tvorstva, ale vzpoury proti všem normám na principu křesťanství. Odráží víru v rozum reprezentovaný zákonodárnou všemocí, která je schopná odhlasovat cokoliv (např. i „legální“ usmrcování nenarozených).  „Odhlasovali“, že neexistuje zákon, který by vyžadoval přijetí Krista jako Spasitele a uznání toho, co Spasitel učí skrze Církev. Ve své podstatě je Deklarace práv člověka agresivní vzpourou proti společenskému řádu, v němž existují neporušené náboženské a morální zásady. Smyslem ustanovení „svobody náboženství a svědomí“ bylo podkopat víru v to, co bylo Bohem zjeveno. Už sv. Augustin předjímal tuto ideu slovy: „smrt duše je horší než svoboda omylu“.

V deklaraci uvedené zásady přitom platí po tisíce let, i když byly formulovány trochu abstraktně. Ti, kdo je nově formulovali, falšovali antické zásady, aby je předložili jako vlastní objev a zbraň proti minulosti.

křesťanství – cíl revoluce

Všechny takovéto převraty mají několik cílů – hlavní a vedlejší, které se nevytrubují hned, aby se dav nelekl. Hlavním cílem osvícenské revoluce bylo jednoznačně likvidace křesťanství a stalo se dlouhodobým cílem, neboť odpor pro jeho vymýcení byl obrovský. Přes dvě stě let trvá zápas osvícenců s křesťanstvím. Dnešní katolíci jsou natolik vystrašeni a zmateni, že nejsou schopni vzdorovat a vědomě nebo nevědomě s touto silou spolupracují. Jaká síla je za osvícenci, pokud jsou schopni dvě stě let udržet tuto jednotící ideu proti Kristu a církvi, která se zdá na lopatkách, i když jí Kristus slíbil, že mocnosti pekelné ji nepřemohou?

Vedlejším cílem je samozřejmě změna vládnoucích poměrů se souvisejícím přerozdělením majetku! Ti, co ho během revoluce ukradnou, ho již vrátit nehodlají.

V čele revoluce jdou často jidášové – odpadlí kněží a ve Francii to jsou z nejznámějších horlivců Talleyrand (biskup, který byl ministrem zahraničí) a Fouche (ministr policie). To je trochu podobné s naším Steinbachem (opat, který sám požádal o zrušení žďárského kláštera 1782 a stal se „vědcem“).

rozum triumfuje nad vírou

Křesťanství bylo ve Francii oficiálně zrušeno v roce 1793  a osvícenými mozky byly představeny dva kulty -  „ kult Rozumu“ a „kult Nejvyšší bytosti“ jako pokus o náhradu za katolicismus.

První pokus byl Robespierrem aplikovaný kult nejvyšší bytosti, což je dodnes na Západě vážně myšlená  osvícenská teorie: Bůh existuje, ale nezasahuje do záležitostí lidí (označovaný jako deismus). Provolání Robespierra zde, bula papeže Pia VI. zde.

Druhým pokusem bylo založení skupiny pro oslavu svobody, racionalismu, empirické pravdy a dalších hodnot osvícenství. Tato snaha byla nazvána kult rozumu. Směšné na této skupině osvícenců bylo, že šlo v podstatě o „ateistickou církev“, která přejímala vnější ozdoby a praktiky katolicismu, jako jsou kongregační bohoslužby, symbolika a uctívání – ale její zastánci popírali existenci jakéhokoli božstva nebo nadpřirozených sil. V rámci kultu rozumu byla zneuctěna i katedrála Notre Dame, do níž fanatik Chaumette uvedl v rámci slavnosti Rozumu prostitutku (operní pěvkyni) Maillardovou představující bohyni Rozumu. Revolucionáři ji přinesli na pozlaceném trůnu,  hlavu jí zdobila červená „frygická čapka“, v rukou měla kopí a dubovou větvičku, pod jejíma nohama leželo zneuctěné znamení Vykoupení – Kristův kříž.  Uvnitř chrámu usedla na oltář a shromážděný lid se jí klaněl.

Co k tomu dodat? Snad jen to, že většina Evropanů stále vyznává některý z těchto kultů nebo jejich mix a vrátila se do pohanských dob. Rok 1793 je rok nula letopočtu rozumu dnešní Západní Evropy.

lid promluvil

Většina oslavných knih o francouzské revoluci používá krásné sousloví „lid promluvil“ a související teror považují autoři za nutné zlo, nad kterým zakrývají obě oči.

Křesťanští panovníci a šlechta se jakž takž v průběhu staletí po přijetí křestu naučila zvládat moc a předávat ji z generace na generaci a své potomky s větším či menším úspěchem připravit na to, jak s ní zacházet.  Není to jednoduché, neboť Moc má v sobě totiž omamnou sílu – ochromuje rozum, zbavuje soudnosti, zatemňuje zrak. Panování křesťanských panovníků vychází z Písma - jsou pouze zástupci zde na zemi panovníka Nejvyššího – Krista. Pokud s mocí začne zacházet „lid“ (zfanatizovaný dav), nastane čas běsů. Pojďme se podívat na několik příkladů, jak lid, na kterého přešla moc během revoluce, promluvil:

• příběh princezny de Lambelle (dvorní dáma královny) 

• gilotina – zlověstný symbol revoluce 

• • • královražda 

    Krále Ludvíka XVI. gilotinovali před sto tisícihlavým davem dne 21.1.1793 – vinu a trest odhlasovali(!) poslanci rozdílem 1 hlasu. Tělo bylo uloženo do rakve a podle rozkazu vhozeno do neoznačené jámy s vápnem. Hlava byla umístěna u nohou.

   Následně gilotinovali i královnu Antoinettu, dceru Marie Terezie, tedy i českou princeznu, které před popravou ostříhali vlasy, aby byla před davem co nejvíce zostuzena. Situaci zvládla s noblesou, když kata požádala: „Otřete mi tu gilotinu, ať mi neumaže límeček.“

• Vendée

Vendée je nejstrašnější kapitola revoluce nemající slov k odsouzení. V prosince 1793 dala vláda rozkaz vyvraždit obyvatele v 778 farnostech. „Je třeba zmasakrovat ženy, aby nepřibývalo dětí, a děti, aby z nich nebyli zbojníci“. To napsali, podepsán ministr obrany Carnot. Generál Clébert odmítl uposlechnout rozkaz. „Za koho mě považujete? Jsem voják a nikoliv řezník.“ Poslali tam tedy Turreauna, kreténa a alkoholika s jemu podobným vojskem. Organizoval „pekelné kolony“, kdy vojáci přitáhli k vesnici, kde vyrabovali sýpky, odvedli dobytek a vyvraždili obyvatele, nemluvňata nosili nabodnutá na bajonetech, ženy znásilňovali na oltářích v kostelích, pošlapávali konsekrované hostie nebo jimi krmili osly, přežilé starce, ženy a děti zhoufovali a rozjížděli jízdou kavalerie. Jako první zavedli chemické zbraně v podobě jedovatých plynů, kterým trávili rebely na uzavřených lodích a sypali jedy do zdrojů pitné vody.  

Z kůže obyvatel se vyráběly boty pro úředníky, z jemnější kůže žen rukavičky, stovky mrtvol bylo zpracováno na tuk a mýdlo. „Republikánské křty“ prováděli tak, že plně naložené lodě muži, ženami a dětmi byly potopeny uprostřed řek. Republikánská zrůda Carrier s oblibou seděl na své lodi v blízkosti potápěných bárek a poslouchal nářek obětí. Byl autorem i „republikánské svatby“, kdy kněz a řeholnice svlečeni do naha byli k sobě svázáni a společně utopeni. 

Za devět měsíců byl velitelem jmenován generál Hoche, dorazil do Vendée a byl zděšen. Napsal Konventní vládě památný list: „Nikdy jsem neviděl nic tak krutého. Zneuctili jste revoluci. Oznamuji vám, že ode dneška zastřelím každého, kdo uposlechne vaše rozkazy.“ Co viděl? 250 000 zmasakrovaných z celkového počtu 600 000 obyvatel, dědiny a města srovnané se zemí, umučené ženy a děti.

Taková byla humanistická genocida ve Vendéé.  Mezi tím, co páchal Hitler, a co osvícenci ve Vendée, není rozdílu kromě toho, že Hitler byl mazanější a nikdy nevydal písemný rozkaz k likvidaci Židů. Ti z roku 1789 byli hlupáci a uveřejnili své rozkazy dokonce v listu Moniteur. Náš prezident Havel se též inspiroval těmito demokraty zakladateli, když hovořil o humanistickém bombardování Srbska.

• • •   revoluce požírá své děti

To byla malá ochutnávka skutků revoluce, kdy se proti křesťanství a Kristově církvi  „obrátil hněv lidu“ (typický jazyk dnešních osvícenců).  A nezapomeňme, že při každé další revoluci bylo prvním krokem  jejich vůdců zkonfiskování církevních majetků a zrušení klášterů jako duchovního zázemí křesťanství.

Její heslo volnost, rovnost, bratrství – nebo smrt později raději zkrácené na volnost, rovnost, bratrství by mělo znít volnost, rovnost, vraždění.

revoluce – cesta od „tyrana k tyranovi“

A když už Rozum nevěděl kudy kam, přišel generál a prohlásil se císařem! (později už stačil pouhý frajtr, kdo se prohlásil fürerem). Císařstvím se stala Francie 1804 a císařem se stal revoluční jakobínský generál Napoleon odkudsi z Korsiky. Na této dějinné události je úsměvné, jak lehké je ovládat dav - 15 let vzýval republikánské ideály a bez mrknutí oka přešel k plebejskému císařovi (a to přejde ještě několikrát – k Bourbonům, zpátky k Napoleonovi a opět k Bourbonům).

Rusko – osud evropských vojevůdců

Napoleona vyslali do Ruska – poslední velmoci, kterou na evropském kontinentě nedobyl – roku 1812. Vytáhl s vojskem o 500.000 vojácích, na tu dobu neuvěřitelná velikost především z hlediska logistiky a zásobování. Byli s ním všichni – Rakušáci, Poláci, Prusové, Sasové, Bavoři, Španělé…nechyběl nikdo. V září 1812 stanul v Moskvě, která byla celá v plamenech, a v říjnu již byl na cestě zpět. Cestou z Ruska přišel o všechno vojsko, zachránilo se jich 10.000 (nejvíc litoval uhynulých koní), zbytek umrznul. Svěřený úkol nesplnil, všichni přeběhli k caru Alexandrovi, s kterým vstoupili vítězně 1814 do Paříže. První abdikace a odsun na Elbu. Z ní se vrátil a přišlo Waterloo, druhá abdikace a odsun na Sv.Helenu. Po Švédech a Polácích jsou Francouzi další, kdo nedobyl Rusko. Do Paříže se vrací Bourboni, hlupáčci, kteří se nic nenaučili a nic nepochopili a směřovali k definitivnímu odchodu z trůnu.

 střet křesťanství s osvícenci pokračuje  

Všude, kam Napoleon došel – od Lisabonu po Kőnigsberg uváděl osvícenské myšlenky. Původ evropské levice je zde. Ta postupně během 19. a 20. století vytěsnila církev mimo úřední budovy, školy i špitály a zatlačila ji na okraj společnosti. Osvícenci své ideje prohlašují za vítězství světla nad temnotou. To jim nelze brát, neboť padlý anděl Satan na sebe též bere podobu anděla světla, neboli Světlonoše (latinsky luciferos). Je však ještě jiné světlo - a tím je Kristus. Mezi těmito světly musí člověk volit. Třetí možnost není.

Duchovně revoluce nikdy neskončila, politicky Francie prožila pět návratů republik…než se osvícenci pevně ujali moci a se svým vyprázdněným ateismem nahrazují zbytky křesťanství islámem. Vyrváním svých kořenů během fr.revoluce se Francie stala druhořadou zemí směřující ke svému zániku.

revoluce je potvrzením Zjevení

Kde se vzala během francouzské revoluce taková nenávist ke svým křesťanským sousedům? Bylo to stejné, jako za husitů nebo protestantů. Katolictví je pro ně ze dne na den největší nepřítel. Dav živený vůdci k dechristanizaci Francie zahrnul všechny stránky života společnosti – od obrazoborectví (jak podobné husitům), ubíjení kněžích, zavírání kostelů, bourání klášterů a ničení oltářů s pošlapáním konsekrovaných hostií (živého Krista!), navlékání oslů do kněžských sutan…není možné popsat vše, co prováděli Kristu a svým bližním.

 A tak platí evangelium apoštola Jana 15,20-21: „Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás…to vše vám učiní pro mé jméno.“

Každá generace od francouzské revoluce je na tom po duchovní stránce hůře než předchozí, a tak se naskýtá otázka - očekává Evropa svého Antikrista?

ZT

únor 2025

2.006

JAK „MLUVIT“ SE ZVÍŘETEM?

Kapitola  2 

JAK „JEZDIT NA KONI“?

      Tato úvaha navazuje na text „Kterým zvířatům byla dána do vínku schopnost komunikace s člověkem“?

Na úvod musím hned říct, že termín „jezdit na koni“ nesnáším. Jezdí se na motorce, s koněm se komunikuje. To, že jezdec sedí na hřbetě koně, je pouze jiný projev formy spolupráce zvířete s člověkem stejně, jako když pes mi sedí u nohy. Jak technicky probíhá komunikace člověk – kůň pomocí „dotykového jazyku“ bylo naznačeno v prvním textu. V této kapitole se pokusím posunout dál.

jak probíhá pohyb

      Lidské tělo se pohybuje na základě našeho „chtění“ a příslušná část mozku vydává pokyn (elektrický signál), který „putuje“ pomocí „komunikačních cest“ (nervů) ke svalům, které něco provedou – stáhnou se, uvolní se, atd. Abychom mohli chodit, trvá poměrně dlouho, než se dítěti vytvoří tyto „komunikační cesty“ ke stovkám svalů a pohyb pak probíhá v automatickém režimu. Pokud se například starší dítě učí sportu, tanci a podobně a naučí se pohyb chybně (není efektivní, ladný…) a musí se ho přeučit, je to vždy podstatně obtížnější, než když se to pod vzdělaným učitelem naučí napoprvé správně. Tzn., že není nic automatické.

      U koní se tělo pohybuje úplně stejně jako u člověka. Mozek vydává pokyny, signály, které se pomocí nervů přenáší do svalů, které vykonají stažení nebo uvolnění a to vyvolá pohyb připojené části těla. Modernímu člověku se to dá přiblížit jeho technickou terminologií, že procesor vyšle po slaboproudých rozvodech signál a na konci aktivní zařízení cosi vykoná. Nezodpovězenou otázkou je, co je to, to „chtění“. My známe v mozku centra řeči, paměti apod., ale zdali se „vědci“ dostanou někdy za oponu je otázka.

přirozený pohyb koně

      Kůň bez člověka se naučí od hříběte až po adolescenta  pohybovat přirozeně ve všech chodech (krok, klus, cval) a zvládne i vyšší chody (pasáž, piafu – chody, kterými se předvádí ve stádě) a hřebci jsou nadáni i tzv. skoky vysoké školy (levada, kurbeta, krupáda, kapriola), kterými se opět předvádí ve stádě.  Jsou schopni okamžitých změn chodů – např. ze cvalu se posadit na zadní a zastavit na místě. Jejich chody jsou ladné – méně ladné – neladné….stejně jako u člověka. Málokdo má přirozený talent být skvělý tanečník, má více nebo méně talentu a zbytek je dřina.

      U koní je to podobné a člověk do toho zasahuje, kdy nejen pohybové vlastnosti po stovky let kultivuje šlechtěním.

pohyb koně se zátěží

      Kůň bez zátěže jezdce se pohybuje přirozeně vyvážen a k tomu má uzpůsobeny svaly. Problém je, když jej zatížíme a to cca 70-90kg, což je u jezdeckého koně cca 15-18% hmotnosti. Zkusme si představit, jak se omezí náš pohyb, pokud si na záda dáme cca 12-15kg baťoh. A teď po vás budu chtít skákat žabáky, což je výsledný pohyb, který po vycvičeném, spíše vzdělaném koni chceme.

      Další problém je těžiště těla a těžiště břemene. Aby břemeno nevyvolávalo nežádoucí zbytečnou námahu, musí být umístěno v těžišti nosiče. To vám bude lépe pochopitelné, pokud jste někdy chodili na několikadenní túry s krosnami 15kg těžkými. Potřebujete je mít co nejblíže těžišťové ose těla, jinak vás za chvíli začnou bolet záda a neustále máte potřebu s baťohem něco udělat. Proto se baťohy kapkovitého tvaru již nepoužívají a moderní jsou co nejtenčího tvaru po celých zádech kopírující tvar páteře.

      Kůň, jako živý tvor z masa a kostí, to má stejné. Vaše těžištní osa musí být v těžišti koně. Zajímavé na tom je, že pokud správně sedíte (to se bavíme o mm přesné poloze sedu), prochází osa lidského těla vaší páteří a trojúhelníkem tří pánevních kostí. Blízko kohoutku pak vchází do těžiště koňského těla. Pak je to harmonie dvou těl, které jsou v symbióze pohybu a vzájemně se neruší. Tím jsou dány i požadavky na korektní sed. Má to však jeden háček - správně sedět se učíte celý život.

      Řekněme, že jste to jakž takž zvládli a dalším háčkem je, že kůň potřebuje svaly, nesoucí nezvyklé břemeno, vypracovat, musí zkrátka zesílit. Jak dlouho to trvá? Jako se sportovcem: usilovným postupným tréninkem od žáků přes dorost, juniory do dospělosti. U člověka to je 8-10 let, u koně 6-8. 

propojení dvou vůlí

      Kůň se ovládá třemi ovladači, které nazýváme pomůckami – je to holeň, sed a ruka. Vzájemná koordinace těchto pomůcek přenáší naše chtění (vůli) z našeho mozku přes svaly a pohyb našeho těla dotykem do „receptorů“ na koňském těle, které je přenášejí do koňského mozku, a ten zpětně vysílá pokyn jeho tělu, aby svaly něco vykonaly. Takto jsou propojeny dvě vůle, kdy jedna dominantní ovládá druhou konající. Zdánlivě jednoduché.

      Člověk během staletí odhalil a v baroku zkultivoval sestavy pokynů pomocí pomůcek („tlačítek“), kterým kůň přirozeně rozumí a na danou sestavu cosi provede – nakluše, zastaví, nacválá…atd. Sestavy = souhry pomůcek holení, sedu a ruky se člověk musí naučit tak, jako hře na klavír. Pak je schopný vytvářet „hudbu“, kterou kůň neslyší, ale cítí. A tak, jako dítě se učí mluvit jazykem, kůň v sobě musí odhalit schopnost rozumět souhře dotyků, která mu je geneticky dána, a tuto komunikaci neustále kultivovat od jednoduché po složitější, od důraznější po velmi jemný pokyn. Je to stejné, jako když se učíte nejprve jednoduché tóny na flétně, pak přejdete na harmoniku, klavír a skončíte u varhan. Používáte tóny, pak půltóny a zkoušíte improvizovat. Vrcholem umění komunikace člověk - kůň je pohyb koně jakoby na myšlenku člověka. Pomyslím a kůň to provede. Nebojte, k tomu se normální smrtelník nepropracuje, to je vyhrazené jen pro umělce, a to člověka i zvířete – oba musí být umělci Bohem nadaní.  A jejich pohybové představení je pak vícedimenzionální zážitek.  

Zdeněk Tulis

únor 2025

2.005

NĚCO PRO DUŠI 

Na fejsu jsem si náhodně naklikla článek jednoho psavce nazvaný Něco pro duši… Je to v dnešní záplavě textů skvělý článek dalo by se říci nějakého "lúzra", který nepatří do dnešního uhoněného světa. "Lúzra", který chápe hodnotu půdy, kterou by nevyměnil za žádné natištěné papírky.

Začtěme se a vnořme se do jiného světa:

Víte, já si včera tak krásně zapracoval na políčku…V posledních měsících jsem prakticky pořád na nějakých debatách a tak jsem se k posledním polním pracem letošního roku dostal až tuto sobotu. Normálně si závěrečné operace rozložím v čase, ale letos to prostě nešlo a tak jsem udělal všechno naráz. Zmulčoval jsem meziplodinu (mou oblíbenou řepku), vytáhl jsem rotavátor a zapracoval všechnu zelenou hmotu zhruba pět centimetrů do půdy. Není to nezbytné, úplně klidně by stačilo řepku prostě zaorat, ale když ji zapracujete do horní vrstvy, tak ji pak při orbě rozprostřete po celém orebném profilu. Nemáte ji jen dole v brázdě. Samozřejmě jsem si to zkomplikoval, protože řepka tvoří hustý podrost, který v sobě zadusí veškerý plevel, ale také půdu zakryje a zadrží vodu.

Normálně meziplodinu zmulčuju někdy koncem října, aby půda ještě trochu obeschla a po čtrnácti dnech ji zapracuji tím rotavátorem. Teď jsem to dělal naráz a samozřejmě se mi hlína trochu lepila. Ale kromě trochu těžších řídítek a větší námahy se mi nic hrozného nestalo.

Kdo mě čtete dlouhodobě, tak víte, že mám políčko ve svahu. Ořu napříč, abych půdu každý rok posunul o jednu brázdu nahoru. To akorát vyrovnává sesuvy během jarních prací. Letos, jak hodně napršelo, měl jsem problém si nahoře připravit rovnou brázdu, abych vůbec mohl s oráním začít. Takhle měkkou půdu jsem ještě nezažil. Ale pak už to šlo ráz na ráz. Málokdy se mi oralo tak dobře a prakticky vůbec jsem nepotřeboval oškrabávat hlínu nalepenou na radlici.

Mulčování, rotavátorování a orání tří set metrů čtverečních mě stálo dva litry benzínu a tři hodiny cvičení za řídítky, které mi protáhlo všechny svaly a zjistil jsem, jak moc jsem v henté politice ochabnul. To víte…pořád za volantem a samé žvanění. Zesílily mi jen hlasivky.

To byl tak krásný den… Člověk najednou dělal něco, co se okamžitě zhmotní a hned vidí, jestli to dělal dobře. Zahřálo mě u srdce, že sice mohu ztratit na síle, ale pořád to ještě vyrovnám zkušeností, a i když poslední dva roky bojuju na trochu jiném kolbišti, pořád ještě jsem s tou půdou spjatý a pořád to v těch rukách mám. Nefoukal žádný vítr a tak obracená půda krásně voněla, drobila se podle žížalích děr… prostě nádhera.

Víte, co první se vám stane, když se pustíte do boje? Je jedno,  jestli je to boj politický nebo opravdový. Je jedno, jestli se snažíte o národní obrození nebo jestli se rozvádíte. Víte, co se vám okamžitě stane? Zpustne vám pole! To prostě potřebuje čas a vy nejste jeho pánem. Musíte tam pracovat podle přírody a ne podle svého kalendáře debat s občany. Dešti, slunci i rostlinám je jedno, že jsou nějaké volby a nějaká kampáááň. Jakmile muž odjede válčit, zaroste mu pole lebedou. Je úplně jedno, jestli vyhraje nebo prohraje. Pokud se vrátí, vždycky se vrátí na zpustlou půdu, i kdyby stokrát zvítězil.

Půda potřebuje úplnou rodinu, potřebuje spořádanost, úctu a víru. Letos jsem své pole  zanedbával. Úroda nebyla nijak špatná, brambor, rajčat i vína se urodilo víc než dost, ale nikdy mi nad keříčky tak netrčel plevel. Nikdy jsem neměl vinohrad tak zdivočelý, nikdy jsem v zákoutích neměl tolik kopřiv. A nikdy jsem neměl takovou chuť se vším seknout, jako letošní léto, kdy jsem poprvé v životě musel vzít křovinořez a pokosit lebedu na bramborách, abych je vůbec mohl vyorat. Letos jsem byl mizerným hospodářem.

Ale včera jsem to všechno zahladil. Sedlákův rok právě skončil a skončil jako obvykle. Radlicí, která obrátila půdu a připravila ji pro příští rok. Tisíce let se to tak dělá. Ať je válka nebo mír, ať je hladomor nebo hojnost, ať vládne Petr nebo Pavel, na podzim se zapřáhne pluh a ať byl rok dobrý nebo špatný, ať bylo pole zpustlé nebo výstavní, začíná se zase znovu. Ať příští rok přijde cokoliv, půda je připravená. Bude válka nebo mír? Bude změna nebo dál bude pokračovat naše mizérie? Zvítězíme nebo prohrajeme?

Budu mít brambory plné lebedy? Nevím. Ale půda je nachystaná. Možná je v zemi víc semen plevele než obvykle, ale to je jen práce a dá se nad tím vyhrát. Vlastně věřím, že i kdyby byl atomový konec světa, tak příští podzim budou políčka zorána a připravena na postapokalyptickou budoucnost.

Včera jsem obrátil list ve své knize života. Na další rok jsem připraven. Ať se stane cokoliv, půda je obdělána a všechny letošní chyby, všechno své otálení, všechny omyly i pravdy jsem včera zapravil do země radlicí. Mám důvod být optimista. Udělal jsem všechno pro to, aby zjara bylo možno zasít. Všechno ostatní je nástavba. Víte, jak se to říká… kompjůtr nepodojíš.

Daniel Sterzik, český blogger

Tak co, nebylo to pohlazení po duši? Važme si své půdy, ta jediná má hodnotu.

Vložila Jolana Tulisová

4.12.2024

2.004

POCTA REKATOLIZACI

Tento text je součástí širších úvah o Kristocentrismu vs. antropocentrismu a navazuje na již zveřejněný text Kostely – místo, kde se prolíná hmotný a nehmotný svět. V rámci blogu Se slámou v botách je uveřejněn k výročí 28.října - vznik ČSR.

Období nazvané pozdějšími národními obrozenci dobou temna bylo ve skutečnosti jedno z nejkrásnějších období v dějinách zemí Koruny české. Píši o něm, abych vzdal hold úsilí členů řádu Tovaryšstva Ježíšova o nápravu zdejších poměrů po období plném hrůz třicetileté války. Zatím naposledy v našich zemích se jim povedlo dát do souladu svět duchovní a světský a budovat stát jako christianitas, tj. stát řídící se křesťanskou morálkou a vlastně se tím navrátili k počátkům státnosti podle sv.Václava.

Toto období trvalo téměř sto padesát let a později bylo nazváno baroko.

Na ose českých dějin počátky státnosti [1] – klášterní období - husitství – renesance – třicetiletá válka – baroko – osvícenství patří k nejpozoruhodnějším obdobím.

válka jako krajní způsob politiky  

Třicetiletá válka je nám představovaná prostřednictvím osvícenského školství jako válka náboženská. Byl to především konflikt politický o moc ve Svaté říši římské, sdružující německé země včetně zemí Koruny české, doutnající již 150 let. Víra katolická nebo protestantská hrála spíše zástupnou roli, jak už to ve válkách bývá.  Byl to konflikt vyvolaný severoněmeckými knížaty, kteří využili Luthera jako užitečného idiota, za účelem  nového rozdělení moci. Díky svému bohatství (v čele byla hansovní města od Koenigsbergu až po Amsterodam) a z něho plynoucího nepokorného ega  roztrhli do té doby jednotnou církev Kristovu, která na Božském principu civilizačně sjednocovala kontinent, a toto rozbití nazvali reformací [2] (!).  

Třicetiletá válka byla v zaalpských zemích válkou totální [3] po dlouhá staletí v Evropě nevídaná svým obrovským dopadem na civilní obyvatelstvo [4]. Příprava na válku začala již 1517 akceptací luteránství severoněmeckými knížaty a využitím jeho myšlenek pronášených

[1] Počátek státnosti zemí Koruny české je dán přijetím křesťanské víry panovníky a celou zemí. Příchodem  věrozvěstů sv.Cyrila a sv.Metoděje roku 863 na Moravu (na pozvání!) byla pokřtěna Velká Morava, knížata Rostislav, Svatopluk a Kocel. Z rukou sv.Metoděje byli následně pokřtěni český kníže Bořivoj I. s manželkou sv.Ludmilou roku 872, po kterém následovalo pokřtění ostatních českých knížat při mši sv. na místě dnešní Staré Boleslavi. Při této mši sv. obdržela sv.Ludmila (1.česká světice) od sv.Metoděje, arcibiskupa moravského,  obraz Matky Boží s děťátkem a tento obraz Neposkvrněné Bohorodičky s malým Ježíškem se stal ochranným obrazem státu-paládiem. Vnuk sv.Ludmily - sv.Václav (Věnceslav=více slávy) se stal pro svou víru patronem země (nedá zahynouti nám, ani budoucím). Jeho svatováclavská koruna obnovená Karlem IV. se zabudovanou  relikvií tří trnů z Ježíšovy trnové koruny se stala vedle paládia nejvyšším artefaktem státnosti -  hmotným vyjádřením tisícileté ideje české státnosti propojené s nejvyššími duchovními hodnotami křesťanství.

Proto tehdy platilo, že panovník je jen zástupcem panovníka Nejvyššího – Krista. Toto pojetí státnosti je Kristocentrické. Tato křesťanská dynastická linie stojící na počátku státnosti vládla v Čechách přes 400let (stejně jako Habsburkové) do roku 1306 a byla jediná ryze česká, Palackým nazvána Přemyslovci. Pamatujme si: křest – paládium – patron – korunovační klenoty!  Tuto hmotnou a duchovní podstatu státnosti založenou na Kristocentrismu však dnešní osvícenská školní výuka dějin nijak nezdůrazňuje a stát po 1918 se k ní nehlásí.

[2] Zatímco „reformace“ má v dnešním podání „dočasných vítězů věčného sporu“ pozitivní kontext, rekatolizace je od dob obrozenců vnímána negativně. Proč asi? Používání pozitivních názvů pro negativní jevy se stalo standardem. A v tomto významu nás to učí liberální školství již od roku 1918. Správně by se místo reformace mělo používat slovo destrukce.

[3] Zatímco husitské války byly o jednotkách tisíců válečníků, ve třicetileté válce jde už o desetitisícové armády. Obě válečná období měla totální charakter, tzn. nebojovala  jen vojska proti vojskům, ale válčení mělo obrovský dopad na civilní obyvatelstvo.

[4] České země měly tuto zkušenost z období husitských válek. Husitské války a Švédové v třicetileté válce způsobili nenahraditelné škody z hlediska českého písemnictví. Zatímco husité je spálili, Švédové odvezli. Zachovaly se jen zlomky středověkých kronik a textů.

velmi zvláštním jazykem [5] k politickým cílům v rámci Svaté říše římské [6]. Dalších sto let do našich zemí proudilo značné množství německých protestantů, dnes bychom řekli imigrantů, kteří, jak to bývá, ovládli hostitele a roku 1618 vyvolali povstání proti královské moci (bohemian rebelion) známou defenestrací katolických místodržících (postupně byli vyhozeni z okna pražského hradu Bořita z Martinic, Slavata a písař Fabricius). Další události již následovaly v rychlém sledu: němečtí imigranti s českými kolaboranty vyměnili Němce Habsburka za Němce z Falce a vše směřovalo k bitvě na Bílé hoře [7], kterou rebelové za 60 minut ostudně prohráli a „zimní král“ s mnohými vzbouřenci v čele s organizátorem rebélie Thurnem rychle opustil Prahu. Ti méně chytří pak přišli o hlavu nebo majetek. Následovalo tři desetiletí válek [8], kdy mnoho vojevůdců měnilo strany bez ohledu na víru, ale podle politických zájmů nebo výše žoldu.

Dobu, která následovala v českých zemích po třicetileté válce, nazýváme dobou rekatolizace a de facto se kryje s obdobím nazvaným později baroko. Trvání doby lze vysledovat od zahájení rekatolizace 1625 - počátku hospodářské obnovy po třicetileté válce 1650 - vrcholného rozkvětu 1690-1730 – až do 1780 počátku vlády Josefa II. [9]

počátky sporu

        Zásadní rozkvět  evropského prostoru založený na křesťanských principech pravdy [10] a započatý v zaalpských zemích postupným přijetím křtu zdejších knížat [11] vyvrcholil v klášterním období (cca 1100-1350) než narazil na myšlenky renesančních myslitelů (1350-1600), ideových předchůdců pozdějších osvícenců (1750 dodnes). Tyto myšlenky ovlivnily nejen společnost, ale i církev - tak jako dnes. Vývoj pak logicky vedl k velkému otřesu v tehdejším společenském uspořádání, do té doby nepředstavitelnému - avignonskému „zajetí“ papeže Francouzi (1309) a na něj navazujícímu papežskému schizma [12] vyřešenému až na Kostnickém koncilu 1415-17.

Ideje, které přispěly k třicetileté válce, se táhnou celými dějinami a v zaalpském prostoru Evropy se po pádu Říma zviditelnily v období renesance. Tyto ideje způsobily rozbití jednoty křesťanské církve vystoupením Luthera roku 1517, kterého politicky podpořila severoněmecká knížata a první stát založený na protestantismu - Prusko.

[5] Lutherův slovník byl z dnešního pohledu hodně divoký, zda v té době normální těžko posoudit. Ve vztahu k papežství dospěl až k patologické nenávisti. Jeho spisy (např. spis Tischreden) nevychází ze zřejmých důvodů - nejedná se o nic, co by se dalo číst.    

[6] Svatá říše římská byl politický spolek převážně německých států a trvala až do roku 1806, než ji de facto Napoleon zrušil. Součástí spolku byly i země Koruny české (tedy i Morava). Jedním z císařů byl i český král Karel IV.

[7] Bitvu na Bílé hoře považují dnešní čeští nekatolíci za národní katastrofu a na této ideji byla založena česká státnost po roce 1918 s Masarykem v čele. Idea tisícileté české státnosti založená na jejím počátku sv.Ludmilou a sv.Václavem byla jiná, a proto jsou dnes české země duchovně mrtvé.  

Na Moravě neměla rebélie takovou podporu (zpočátku žádnou), a ta proto zůstala dodnes katolickou.

[8] Během třicetileté války byl protestantskými Sasy při dobytí Prahy 1631 pokořen i artefakt české státnosti – paládium, které vojáci přibili na pranýř(!) a následně odvezli do Saska. Habsburkové je později vykoupili.

[9] Josef II. byl pro katolické Habsburky radikál ovlivněný osvícenskými myšlenkami. Během období 10 roků jeho vlády se mu málem podařilo zničit katolickou církev v monarchii. Tzv. josefinismus byl nejhanebnějším obdobím během téměř 500letého vládnutí Habsburků v Podunají, které poslalo monarchii k jejímu neslavnému konci – ten přišel 100 let po jeho vládě. Proto je osvícenci dodnes veleben. Jako všichni pozdější osvícenci se i Josef II. vypořádal nejprve s kláštery, duchovními centry v krajině, budovanými  přes 500 roků, příliš nezávislými (a tím svobodnými) na moci panovníka. Josef II. zrušil během 2 let především ty kláštery, které nechtěly přijmout jeho vizi církve.  Obnovit se je zatím nepodařilo.

[10] Jednota evropského prostoru na křesťanských principech trvala přes 400 let, resp. přes 600 let bez severských zemí.

[11] Křtění knížat v zaalpských zemích: francouzský Chlodvík 496, Karel Veliký od 762 christianizoval germánské kmeny. Pokřtění Moravy a Čech viz pozn.1.

[12] Papežské schizma 1378 bylo vnějším projevem hlubokého úpadku církve v období renesance, neboť i církev podlehla rozkladným myšlenkám renesančního sekulárního humanismu (antropocentrismu), které vedly mj. i k 1. zrušení žďárského kláštera.

Těchto sto let (1517-1618), kdy politika popřela civilizační křesťanskou jednotu, a teologicky i morálně oslabená církev byla trhána světskou mocí, znamenal počátek  cesty vedoucí k třicetileté válce a cesty, na jejímž konci dnes jsme.

rozbití křesťanské civilizační jednoty

Civilizační jednota Evropy na křesťanských principech trvala možná tak 400 let – od pokřesťanštění posledních pohanů severských zemí do roku 1517 (ve střední Evropě přes 600 let). Tento krok severoněmeckých knížat přesně 100 let po vyřešení ostudného schizmatu papežství, který otřásl jeho autoritou, znamenal v dějinách spásy „prasknutí obruče držící svět pohromadě“. Všechny ostatní pokusy o jednotu Evropy od roku 1517 selhaly buď na začátku, nebo velmi rychle [13] a to především z důvodů, že v sobě neměly žádné Božství.

„renesanční“ ideje

Renesanční myšlenky ovlivňující Evropu latinského vyznání 1350-1600 souvisejí s přicházejícím bohatstvím, jehož výkladní skříní jsou Benátky a Janov, které jsou od 12. století ovládané několika rody zvanými černá šlechta oplývajícími bohatstvím trvajícím dodnes. Dalším velkým hospodářským impulsem jsou navazující zámořské objevy (1400 a dál) a z nich plynoucí ovládnutí nových území (kolonií). Nastává zlatá éra [14] Západu trvající 500 let, jejíž začátek konce přišel 2022 [15].

Jak jednoduše popsat tento spor mezi křesťanstvím a renesancí? Můžeme ho popisovat různě vzletnými myšlenkami a složitými texty, ale princip je jednoduchý: jedná se podobně jako u osvícenství o spor mezi Kristocentrismem a antropocentrismem.

Kristocentrismus lze charakterizovat mottem cisterciáků ora et labora [16], tzn. že středobodem života je Kristus a vše z něj vychází. Životní pouť člověka je dána skrze a/víru a skutky vedoucí ke spáse, a b/práci, jakožto údělu lidského bytí na této zemi. Přičemž platí, že celá společnost je morálně na výši vycházejíce z božských zákonů propsaných do legislativního rámce.

Zatímco antropocentrismus je vědomé odmítnutí Krista [17] a vrcholem všeho není cesta ke spáse, vrcholem všeho je člověk s jeho rozumem [18]. Přičemž platí, že  společnost bez respektu k zákonům daných Bohem se dostává do spirály morálního úpadku až do stavu, kdy musí „přijít potopa“, což sledujeme dnes v přímém přenosu. Renesanční antropocentrismus je reprezentován předkřesťanskými a mimokřesťanskými idejemi a renesanční myslitelé nastolují téma nadčlověčenství [19], které pak rezonuje Evropou přes fr. osvícenství dodnes. 

A tento myšlenkový spor nás doprovází od renesance přes osvícenství až do dnešní doby.

[13] Napoleonův pokus 1804-1815, Hitlerův pokus 1938-1945, dnes pokus formou EU. Mimochodem tyto pokusy organizují stále stejné elity.

[14] Zlatou éru Západu charakterizuje otroctví a obchod „za korálky“ – placení za suroviny bezcennými cetkami.

[15] Proč si myslím, že se jedná o konec Západu? Šestá válka Západu s Ruskem (tentokrát prostřednictvím Ukrajiny) má potenciál přeformátovat jeho pětisetletou hegemonii. Spojení Číny+Ruska+Indie může zrušit jeho dominanci a ovládání bohatství světa.

[16] Modli se a pracuj. Není zřejmé, zda cisterciáci mysleli „modli se a poté pracuj“, anebo zároveň „modli se při práci“, což je velký rozdíl.

[17] Je otázka, zda tyto postoje nenazvat antikristovskými. Větší podrobnost o Kristocentrismu a antropocentrismu viz též úvaha Kostely – místo, kde se prolíná hmotný a nehmotný svět.

[18] Na tomto je postaven princip antropocentristů – nehledají posmrtnou spásu, hledají renesanční elixír mládí nebo modernistický „po smrti nic není“ nebo hledají přenos vědomí na disk apod.

[19] Nadčlověčenství lze charakterizovat jako člověk mírou všeho, člověk silné vůle – nadčlověk. Budete jako bohové. Tomuto myšlení odporuje křesťanství se svou otravnou morálkou.

důsledky třicetiletého válčení

V Čechách byla zabita ⅓ až ½ obyvatel především venkovského [20] a po válce leželo 25% půdy ladem.  Taková ničivá válka od té doby v Čechách nebyla [21], tj. téměř již 400let! Válka však, respektive spor, o který šlo, ovlivnila české země až do dnešní doby.

České země zůstaly součástí Habsburské monarchie v civilizačním románskokatolickém prostoru. Nestaly se tedy součástí severoněmeckých luteránských zemí, což by mělo za následek jejich rychlé a úplné poněmčení.

pocta rekatolizaci

Rekatolizace provedena především prostřednictvím řádu Tovaryšstva Ježíšova [22] postavila Habsburskou monarchii velmi rychle do pořádku podobně, jako tento řád úspěšně zreformoval renesanční církev. Jak lze postavit stát po třiceti letech válčení „na nohy“? Jedině obnovou morálky. V dějinách všech civilizací platí, kdo ztratí morálku, ztratí civilizaci. A kdo učí lidi žít podle morálních zákonů [23]? V křesťanské civilizaci je to církev Kristova [24], společenství hříšníků s učením darované jí Bohem. 

Během 30 až 50 let po válce (pouhé 2 generace),  dochází k obnově křesťanské civilizace s logickým nebývalým hospodářským rozkvětem, jehož výsledky ovlivňují naši krajinu dodnes. Víceméně tolerantní monarchie poučena z důsledků nezvládnuté imigrace severoněmeckých luteránů prosadila obnovu své moci, která v českých zemích znamenala popravu 27 osob (ještě v době války) [25] a rody, které odmítly přestoupit na katolickou víru, byly donuceny k emigraci. To je sice z dnešního pohledu „nepřípustné“, ale platí za všech režimů, že každá moc utlačuje pro ni nepřijatelné názory ohrožující stabilitu uspořádání společnosti včetně dnešních tzv. demokratických režimů [26], které mají různost na vývěsních štítech.

Rekatolizace dala obyvatelstvu naději a perspektivu. Sjednotila společnost za pomoci božství prosazovaného jako v rané církvi. Rekatolizace vrátila české země k podstatě počátku její státnosti – národa sjednoceného jak politicky, tak duchovně. Výsledkem bylo dodnes nepřekonatelné propsání víry do barokního myšlení, jehož viditelným projevem je

[20] Jedním z dokladů řádění Švédů v tomto kraji je pozoruhodná událost, kdy v roce 2024 byl ukraden smírčí kámen u Vojtěchova, tzv. Krejčíkův kámen umístěný na paměť umučení krejčovského tovaryše, jenž byl ve třicetileté válce obviněn Švédy z vyzvědačství. Kámen byl nalezen a vrácen zpět.

[21] Jedná se o menší „biblickou potopu“. Předchozí podobně ničivé události byly husitské války s možná ještě horšími důsledky pro obyvatelstvo, kdy vyrabovaný žďárský klášter a jeho ruiny čekaly v podstatě 300 let na opata Vejmluvu, který jej se Santinim pozvedl do své monumentálnosti.

[22] Řád založený  Ignácem z Loyoly 1540 ve Francii (!) byl pro svou úspěšnou činnost nenáviděný. Společně s významnými katolickými světci 16.století se zasadil o skutečnou reformu duchovně rozhárané renesanční církve zakončenou tridentským koncilem. Řád byl zrušen na nátlak fr.zednářských elit papežem Klementem XIV. roku 1773. Jeho tzv. „obnova“ z roku 1814 je o zcela jiném řádu, toho původního opakem. Na Moravě měl vedle jezuitů největší zásluhu na obnovení katolictví kardinál Ditrichštejn, biskup olomoucký, jenž prosazoval rekatolictví nenásilnou cestou. Aby mohla církev prosadit nápravu, musí mít podporu vládců, což např. po roce 1989 nenastalo.

[23] Morální zákony v křesťanské civilizaci jsou dány desaterem.

[24] Církev ať dokonalá nebo nedokonalá je prostě společenství hříšníků. Papež nebo farář jsou špatní-dobří-výborní…přichází a odchází, Kristovo učení zůstává – a to již 2000 let a mocnosti pekelné jej nepřemohou. Křesťanství se svou morálkou je zárukou lidství.

[25] Na Moravě díky olomouckému biskupovi kardinálu Ditrichštejnovi, který tehdy vlastnil žďárské klášterní panství a povýšil Žďár na město, nebyl popraven nikdo a rekatolizace díky jeho smírnému úsilí byla dlouhodobě úspěšná.

[26] Dnešní liberálové místo pálení knih provádí vypínání webů, mažou účty na sociálních sítích, odstraňují videa z youtubu, nevhodné knihy se kupodivu netisknou.  Za nevhodné názory Vás obviní a soudí (učitelka Bednářová) a odsoudí („dezinformátor“ Čermák).

uspořádání krajiny s architektonickými skvosty [27] často v kontrastu s tvorbou „osvícených géniů“ dnešní doby. Božství baroka lze poznat po ovoci, které z něj vzešlo.  [28] Hmotný a duchovní svět byl v souladu, fungoval v synergii. Víra byla úzce propojena s veškerým cítěním člověka, prostoupena v celé jeho duchovní podstatě.

Kristus se stal středobodem žití. Renesanční myšlenky antropocentrického bezbožectví byly zapomenuty a nástup osvícenství byl posunut o 150 let.  Pod pokličkou však antropocentrické myšlenky nadále doutnaly, než je uchopil Rousseau s Voltairem a tzv. francouzští encyklopedisté.

Rekatolizace zabránila příchodu osvícenství o 150 let, což je 6 generací, které prožily dosud poslední soulad mezi životem duchovním a světským.

[27] Jedním z architektonických skvostů byl sloup se sochou Panny Marie Vítězné umístěný na Staroměstském náměstí roku 1650 jako poděkování za ukončení třicetileté války a z vděčnosti za vítězství Pražanů nad Švédy v poslední bitvě roku 1648. Prvním činem Masarykovy republiky bylo jeho stržení 3.11.1918, což předznamenalo její temný osud. Socha byla obnovena po velkém odporu politiků až 15.8.2020!

[28] Ukazuje se, že společnost si v sobě nese všechny prožitky předchozích generací - v Českém království došlo díky husitství k rekatolizaci, která nezakořenila a dnes je česká kotlina nábožensky mrtvá na rozdíl od Moravy, která nebyla tolik ovlivněna husitstvím a protestantstvím a katolictví je zde stále živé.

rekatolizace a dnešní doba

Dnešní doba myšlenkově vychází z osvícenského bezbožectví (sekulárního humanismu nadčlověčenství) navazujícího na renesanci a pronikajícího do Evropy od roku 1750 z jeho kolébky Francie a křesťanství je pro něj duchovní nepřítel číslo jedna.

Barokní myšlenkový zápas s renesančními mysliteli vyústil ve francouzskou revoluci zorganizovanou osvícenci. Dobu rekatolizace nazývají osvícenci dobou temna a bez Boha neodvratně směřují ke svému civilizačnímu zániku [29]. Kolébka křesťanství Francie [30] je nenávratně ztracena – žádné světýlko na konci tunelu není vidět, což potvrdil ceremoniál OH24 v Paříži.

V českých zemích jsou prvními propagátory osvícenství – opaku rekatolizace -  národní obrozenci, často odpadlí kněží nebo seminaristé teologie. Absolvent dnešního školství určitě zná jejich jména jako Dobrovský, Palacký, Jirásek, Jungmann, Havlíček, Němcová, Rettigová apod., ale určitě nezná žádného člena Tovaryšstva Ježíšova, které obnovilo státnost a morálku po třicetileté válce, a nezná žádného z opatů [31] klášterů, kteří obnovili soulad mezi duchovním a světským životem lidí po třicetileté válce.  

Česká státnost po roce 1918 v čele s Masarykem [32] a nadiktovaná Američany nenavázala na tisíciletou ideji spojenou se sv.Václavem a založenou na nejvyšších duchovních hodnotách křesťanství. Státnost po roce 1918 byla založena na osvícenských protikřesťanských idejích [33] s očekávatelným výsledkem - neodvratně směřujícím k „vítěznému únoru“ 1948 s akorát radikálnějšími ideovými souputníky.

Ideje 1918 a ideje 1948 vycházejí ze stejné myšlenkové podstaty hluboko zakořeněné do české společnosti.

Rok 1989 tyto myšlenky jen zabalil do nového hávu. Dnešní „liberální demokracie“ se svým antropocentrismem v mnohém překonává reálný socialismus se všemi důsledky. Tomuto myšlenkovému trendu podléhá i katolická církev, která se stává vlažnou, snažící se přizpůsobit se liberalismu a ztrácející svou razanci při obraně neměnných principů morálky. 

Těžko bychom označili některého našeho premiéra po 1989 zástupcem Krista na zemi prosazujícího legislativu vycházející z křesťanské morálky. Lze  od nich očekávat, že oni nebo jejich potomci budou v čele vojsk bránit vlast [34] tak, jak to bylo zvykem v temném středověku?

[29] Římu to trvalo 300 let, Evropa má již 200 let za sebou…

[30] Papež Jan Pavel II. se obrátil k Francii otázkou: „Kam kráčíš Francie, nejkrásnější dcero křesťanství?“ A odpověď je stále stejná – kráčí stále vpřed - směrem ke svému zániku.

[31] Žďársko mělo výjimečnou osobnost v opatu cisterciáckého kláštera ve Žďáře Václavu Vejmluvovi, jehož vliv zde je patrný i po generace po jeho smrti.

[32] Masaryk vychovaný v katolickém prostředí odpadl od víry. Po vstupu do manželství s Američankou vystoupil z církve (prý s komentářem v církevní matrice: „pro ženskou díru opustil víru“) a stal se „tvůrcem vlastní duchovnosti“. Jeho pověstné „Ježíš ano – Kristus ne“, popírající božství Krista, nasměrovává národ k ateismu po roce 1948.

[33] Rok 1918 byl obrovský duchovní předěl v českých zemích. Ke katolictví se hlásilo do té doby 80% národa, evangelíků byl zbytek a jen nepatrná část byli ateisté. Výsledkem idejí 1918 bylo úplné obrácení poměrů během 2 generací – 80% jsou ateisté.

[34] Neslavným příběhem v tomto duchu byla abdikace p-rezidenta Beneše a jeho útěk s ukradenými státními financemi do Anglie roku 1938. Opařený národ ponechal nepříteli. Nebo slavná rezignace předních komunistů na ideály pražského jara 68. A co dnešní politici volající po válce s Ruskem – půjdou do první linie nebo si vezmou příklad z Beneše?

2.003

BŮH TO VIDÍ. KATOLÍK MLČÍ?

Vážení čtenáři,

pro web Radešínský kurýr jsem se tentokrát musel vyjádřit k podivnostem, které se odehrály v rámci zahájení olympijských her 2024 v Paříži pod taktovkou našich současných vzorů (tentokrát západních) a o kterých se mnozí jen letmo doslechli.

Někteří z vás možná zahlédli diskusi nebo fotky ze zahajovacího ceremoniálu. Tato hedonistická produkce „západních hodnot“ však není nic nového a navazuje na ceremoniál OH 2012 v Londýně, což byla podobná satanistická šou, a na ještě větší ukázku kultury smrti při otevření Gotthardského tunelu v roce 2016 (zde).

Kořeny těchto idejí pocházejí bohužel z Francie, kdysi nejkrásnější dcery křesťanství, která je do světa uvedla před 200 lety. Lidské ideje založené na bezbožectví zkrátka mají své reálné důsledky. Sociální nákaza v podobě „pochodů pýchy“ po našich městech vedených západními ambasadory je jen vrcholem výhonku civilizace založené na myšlenkách, které do světa vylila francouzská revoluce.

Francouzi nám představili již ne ideál krásy Diskobolose, ale ideál obžerství Dionýsa s vystavenými varlaty

Dvě stě let trvalo, než západní civilizaci představující výkvět dřívější vznešenosti, touhy po kráse, touhy po dokonalosti a opatrující náboženství svěřené jí Bohem, ovládl vegetativní, živočišný, materialistický model, bez jakéhokoliv duchovního přesahu, bez jakékoliv morální sebekontroly. Každá bezbožecká civilizace se vždy zvláštní zákonitostí začne klonit ke zvrácenému, patologickému či přímo zločinnému pólu. Jsme příslušníky společnosti, která dává přednost ohavnosti před krásou, pokrytectví před upřímností, deviaci před normálností, lži před pravdou a válce před mírem. To, co jsme viděli v Paříži, lze označit za závěrečné představení mýtické západní civilizace. A to se netýká jen Francouzů, těmto idejím podléháme všichni, i my na malé obci. 

A víte, co modrý hezoun zpíval?  „Jsem nahý, vím, co si myslíš, ale to je jedno, protože jsem prostě nahý…“

Jaký osud asi potká tvůrce, vysmívajícího se Poslední večeři Páně?

scéna nazvaná Poslední večeře lidstva

Každý národ se při ceremoniálu chlubí svou historií, francouzští potomci jakobínů se chlubí královraždou. Mimochodem šlo i o naši českou princeznu Marii Antoinettu, dceru Marie Terezie. Je vidět, že jim sťatá královna při velkém teroru francouzské revoluce nedá spát dodnes.

Poznámka na závěr: Když skončil zahajovací ceremoniál, osmnáctý pařížský obvod postihl masivní výpadek elektrického proudu. Celá tato čtvrť se důsledkem toho ponořila do tmy. Jedna jediná stavba zůstala osvícena a zářila nad temnou částí města. Byla to bazilika Sacré Coeur, mimo jiné postavená také jako pokání po řádění revoluční Pařížské komuny. Náhoda?

Zdeněk Tulis

1.8.2024 

2.002

JAK „MLUVIT“ SE ZVÍŘETEM? 

V rámci tohoto blogu Se slámou v botách se ve zralém věku pokusím sepsat pár myšlenek, které určitě nejsou původní, neboť hodně mistrů již napsalo desítky kvalitních knih o soužití člověka s koňmi. Vývoj, jak se dorozumět s koněm, byl tisíciletý a první kultivované projevy začaly v rámci bílé civilizace a to ve Španělsku, když zde byla na svém vrcholu (15.století) a pokračovalo přes Ludvíkovskou Francii (do francouzské revoluce) a dále do německých zemí včetně Habsburské monarchie. Dorozumívacím jazykem  s potřebnou výrazivostí je tedy pro nás francouzština a němčina. Angličané k těmto znalostem dospěli až ve 20. století, neboť vyznávali jen dostihy, a jejich dnes převládající jazyk má příliš málo významových slov, aby člověk chápal nuance  (je to zkrátka jazyk buranů, např. pro naše slovo „přilnutí“ používají tupé „contact“).

Vrcholnou jezdeckou dobou bylo, tak jako i v jiných činnostech, baroko, kdy bylo téměř vše doobjeveno a následně se znalosti udržují a mírně řečeno chybné směry se vrací zpět. Velká rána ve vývoji v soužití s koňmi a tím i „koňském vědění“ byla francouzská revoluce, která zlikvidovala šlechtu nesoucí a rozvíjející tyto znalosti a i koňský chov, který Napoleon použil ve válkách po celé Evropě (jen v kampani proti Rusku „zanechal“ 20.000 koní). A samozřejmě průmyslová revoluce, která odsunula toto zvíře do sféry sportu, ale ne již umění.

Tento text jsem sepsal pouze pro vlastní potřebu, aniž bych osobně dosáhl nějakých sportovních úspěchů nebo mistrovského umění. A jak by řekli mnozí experti, kdo to je, aby mohl o tom psát. K dosažení umění potřebujete vedle talentu i, jak říká Jarda Jágr, tajming (načasování), kdy supertalent v potřebném čase má možnost rozvíjet své schopnosti, aby dozrál k mistrovství a později k umění, tzn. musí se v přesně daném čase potkat s virtuosy řemesla. Já jsem měl to štěstí, že jsem na krátko mistra potkal a pootevřenými dveřmi uviděl řemeslo, které vede k umění. Je to fascinující svět, který vás neustále překvapuje, co všechno Bůh vložil do tohoto konkrétního zvířete. 

Kapitola  1

KTERÝM ZVÍŘATŮM BYLA DÁNA DO VÍNKU SCHOPNOST KOMUNIKACE S ČLOVĚKEM?

úvod

24I řekl Bůh: "Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!" A stalo se tak. 

25Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů.

Viděl, že to je dobré.

V podstatě pouze několika zvířatům z tisíce byla dána do vínku schopnost rozumět lidským přáním předávaným pomocí pokynů – hlasem, signálem těla nebo dotykem. Z těch nejschopnějších, jsou to pes a kůň. Přitom platí, že pes je nejlepší přítel člověka a nejlepší pes je kůň.

Pokud pozorujete zvířata, zjistíte, že velká většina respektuje člověka jako pána tvorstva. Psáno jest, že  Bůh učinil člověka, aby byl jeho obrazem….a ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. To však bylo před prvotním porušením zákona. Poté došlo k dramatickým změnám na zemi - Zlořečená buď země kvůli tobě, s námahou se z ní budeš živit po celý svůj život. Trní a bodláčí ti bude plodit, musíš se živit polními rostlinami. V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do hlíny, vždyť z ní jsi byl vzat… Vše se stalo smrtelné, země se stala „nepřátelskou“ a je otázka, zda panování člověka nad zvířaty nebylo oslabeno.

Aby zvíře bylo živoucí, má podobně jako člověk živou duši, neboli, dech života. Na rozdíl od člověka není nesmrtelná. Pozoruhodné na zvířecí duši je rozumová schopnost odpovídající přesně jeho roli. Pokud by bylo zvíře příliš chytré, nerespektovalo by člověka. Pokud by bylo hloupé, bylo by k ničemu a jako druh by bylo vyhubeno.  Naprosto přesné nadávkování rozumu zvířeti umožňuje člověku být nadřazen, ale zároveň u některých domestikovaných se s člověkem dorozumět. Je jasné, že by se dalo polemizovat o nadřazení člověka u některých predátorů, k tomu viz výše o oslabení panování člověka po změně na zemi.  

Mnohé může v této souvislosti napadnout osvícenská teorie Darwina o vývoji druhů, kterou znají z našich osvícených škol. Tento text nemá za cíl polemizovat s Darwinem, o tom snad příště. Tento text je o pozoruhodném nadání koně, vloženém do něho Boží prozřetelností.

komunikace člověk - zvíře

Schopnost komunikovat je dána přenosem myšlenek pomocí jazyka. Čímž se myslí jednak schopností řeči v podobě vydávání zvuků uspořádaných do sestavy zvuků pochopitelných pro druhého, jednak schopností předávat myšlenky též pomocí textu nebo dnes i nosičů dat, posunky apod. Jazyk v podobě řeči a psaného textu je pouze soubor hlásek nebo písmenek představující myšlenky. Takovýto jazyk je pro komunikaci mezi lidmi přirozený.

Člověk má přirozenou potřebu přenést tento lidský jazyk ve zvukové podobě na zvíře. Komunikace se zvířetem je však jiná. Z lidských slov je možné používat pouze jednoduché výrazy – u koní to byly dlouhodobě používané „prr, čehý, hot“, „hoho“, mlasknutí a podobně. Žádné tlachání. Čím méně toho řeknu, tím více mi zvíře rozumí. Mluvím více signály těla (posunky) a řeč je pouze doplňuje. To platí pro psa i koně. Žádné květnaté řeči zvíře rozumět nebude. Toto je společné pro všechna zvířata v komunikaci zvíře – člověk. Protože výcvikem psů jsem se nikdy moc nezabýval, popíšu dále pouze, jak to funguje ve vztahu člověk – kůň.

Kůň má v sobě ukrytou obrovskou schopnost porozumění člověku – jeho pokynům. Ale tak, jak se dítě učí jazyk od nejjednodušších zvuků po základní slova a až do dospělosti vstřebává část jazyka, který má cca 13.000 slov a člověk běžně používá tak 7- 8.000 slov, tak se podobně musíme naučit komunikovat se zvířetem, v našem případě s koněm.

Prvním předpokladem je, že ovládat „člověkozvířecí jazyk“, můžeme-li schopnost komunikovat se zvířetem tak nazvat, musíme prvně my. To se naučíme od generací, které to umí - trenérů, učitelů jízdy na koni, veterinářů, kovářů, jezdců, kočích apod. Aby mému jazyku koně rozuměli, je potřeba jít za těmi nejlepšími učiteli. Podobně jako dítě s hudebním talentem musí jít za nejlepšími učiteli hudby. Přeučování špatných návyků je nesmírně obtížné. Já měl v životě jedinečné štěstí, aniž jsem pro to cokoliv udělal, že jsem potkal několik skvělých znalců, přičemž s jedním jsem strávil poměrně hodně času před jeho předčasným odchodem z tohoto světa. Pokud se „člověkozvířecí jazyk“ naučíte mistrovsky zvládat, máte možnost proniknout do světa umění. Pro koně je jazyk, o kterém píši, přirozený a myslím, že i pro člověka. Ale tak jako dítě se učí od narození jazyk lidský, pro který má přirozené vlohy, tak i zvíře se musí učit od mládí postupně jazyk „člověkozvířecí“, aby mohlo dosáhnout dokonalosti. Pokud začnete učit staršího koně, dostanete se tak do úrovně „máma mele maso“. Musíte začít s remontou a dávkovat učební lekce pomalu a postupně.

V první řadě musíte mít přirozený respekt. Kůň je stádové zvíře a vždy někdo velí. Tím, kdo velí, musíte být vy, což nemusí být samozřejmé. To nezískáte klackem nebo bičem. Aby vás kůň přijal za vůdce a šel s vámi do bitvy, musíte si vynutit vůdcovství silou své vůle, ne silou své paže, na jejímž konci je klacek. Žádné mazlení, jen síla osobnosti. Pokud by to bylo násilím, při první příležitosti vás zvíře zradí. Pamatujte, že zvíře i vás to musí bavit. Výukou vytváříte charakter svého zvířecího partnera a platí, že správně vybudovaný charakter se projeví až v krizových situacích. Pro prosazení své vůle musíte s koněm pracovat od narození. Tak jako s novorozencem začínáte postupně budovat svůj vztah a „zvykání“ si na sebe. Nelze si myslet, že koně vytáhnu ze stáda v 8 letech a něco ho naučím. Jedinečnou mentální otevřenost vůči podnětům člověka jsem propásl a je to stejné, jako bych dítě zavřel do sklepa a ve 12ti letech ho chtěl něco naučit. Asi bych to dotáhl ze skřeků na zcela základní jazyk a malou násobilku. Stejné mentální schopnosti má zvíře – pes i kůň. Musíte začít ve správný čas a postupně přidávat „učební látku“. To dnešní doba prakticky vylučuje. Člověk obklopen technikou nemá na nic čas. A koně potřebují moře času a hlavně musíte být vnitřně naladěn na komunikaci.

Vnitřní naladění   znamená, že jste v klidu, duševní pohodě – nemůžete přiběhnout z korporátu a s tepem 180/100 si myslet, že je to správné naladění na práci se zvířetem. Nesmíte sledovat politiku, mobily rádio. Musíte mít možnost se vnitřně naladit na tiché „povídání“.  Proto bylo mistrovské ježdění po celá staletí doménou šlechty, která k tomu měla ekonomické podmínky. Musíte se ztišit, sladit vlny na svém vysílači a přijímači zvířete. Jezdec v rámci svého vývoje to dělá většinou mechanicky lépe nebo hůře dokonale, ale k umění se propracujete pouze, když jste vnitřně naladěni. Pak vyladíte i zvíře a probudíte v něm schopnost vnímání společné „řeči“, že budete žasnout, kde se to v něm vzalo a Kdo to tam vložil. Odkryjete tajemství, které do koně implementoval Bůh. K tomu se musíte ztišit, zapnout vysílač a čekat na protisignál. Stačí, když vám to jen jeden z mnoha koní naznačí, že takové tajemství existuje. A často se k tomu dopracujete až v pozdním věku, kdy už jste zklidněni a soustředěni. Jak píší velcí znalci, abyste objevili tajemno, musíte projít celým procesem výuky práce s koněm nebo též jízdy na koni a v hodně zralém věku možná zahlídnete skulinkou to tajemno. Jen vyvolení ho objeví a stanou se z mistrů umělci a jejich zvířecí partner bude vaším obrazem, dokonalým dílem. Tak jako je člověk obrazem Božím. Musíte však tajemství ukryté v koni hledat a mít jistý talent, který vám umožní ho objevit.

Vy i Váš zvířecí partner musí mít schopnosti, tzn. talent jak pohybový, tak schopnost a ochotu vnímat, pracovat a „otevřít se“ vůči sobě. Každý není schopen dosáhnout mistrovství, natož umění. To však nevadí - každý se o to může alespoň pokusit.

Tak, jako se málokdo naučí tančit v rytmu s partnerem  tak, aby to bylo krásné, tak se málokdo naučí „tančit“ s koněm tak, aby to bylo přirozené, okulahodné  a pro obě bytosti příjemné a radostné. A o tom je disciplína zvaná drezura koní na jakékoliv úrovni. Pro většinu nejezdců je pojem drezura spojen s cirkusovou drezurou. To je trochu vedle. Drezura je disciplína o umění komunikace člověka s koněm, kdy prostřednictvím společného jazyka člověk uděluje koni pokyny a ten vykonává požadovaný přirozený pohyb tak, jako partnerka při tanci je vedena partnerem pouhým dotykem, jak říkají taneční mistři „játro na játro“.

kůň jako klavír

            Takže jaký jazyk s koněm používáme? Velcí mistři hovoří o základní „konverzaci“ pomocí dotykového jazyka. Co to znamená? Kůň má v sobě vrozený dar v podobě skrytých „tlačítek“ na svém těle. Pokud na danou kombinaci tlačítek zatlačíme, kůň provede požadovaný úkon, například nacválá. Tlačítka jsou jeho dar do vínku, ale tak jako musíme kultivovat jazyk dítěte, musíme kultivovat i tlačítka koně. Je to jako u klavíru, který musíme naladit, aby zněl krásně, A tak i koně musíme naladit. Je zajímavé, že zebra, podobné stavby jako kůň, tuto schopnost nemá. Tento dotykový jazyk musíme umět nejprve my. Jinak mačkáme tlačítka falešně a kůň neví, co po něm chceme. Funguje to jako u klavírního virtuosa – musí projít letitým učením, musí mít hudební sluch (jezdec cit), smysl pro rytmus apod. Klavír má všechno v sobě připraveno, pokud ho naladím, uslyším mistrovské dílo. Umění jízdy na koni - spíše by se mělo říct umění interakce člověk – kůň musí být dokonalé. Pokyny musí vycházet přesně v potřebné síle, v daném čase a rytmu. Schopnost mistrovského umění je dána jen málo dvojicím.  Nám obyčejným nezbývá než se o to s pokorou pokoušet a ty, co toho dosáhnou, obdivovat. Jak to má vypadat můžete vidět ve Vídni v tzv. Vysoké španělské jezdecké škole v Hofburgu.

            Ale to není všechno. Tak, jako taneční dvojice již nepočítá kroky a jejich taneční mistrovství je ovládáno propojenými myšlenkami a dvojice podle nich se vznáší prostorem v rytmu hudby, tak i absolutní mistrovství jízdy na koni má tyto předpoklady a člověk přestává mačkat tlačítka. Ten dominantní ve dvojici ovládá druhého myšlenkou a společně se pohybují v dokonalé symbióze a harmonii. To je nám obyčejným smrtelníkům odepřeno. 

            Abyste na ose učedník – mistr – umělec došli až na konec, stačí jen „málo“: musíte mít talent, respekt, pracovitost a vytrvalost, musíte v daném tajmingu potkat učitele – mistra a na začátku své kariéry mít školního koně, který vás provede procesem učení. Pak se nějak dostat k talentovaným koním (nejlépe se narodit v rodině hodně bohatých). Pak možná se vám podaří stát se umělcem a vytvořit ze svého koňského partnera druhého z dvojice umělců.

Tolik úvod do úvah o komunikaci člověk – zvíře. Téma dalšího pokračování uvidíme podle nálady.

Kůň, kterého jsem koupil k barvě vlasů manželky, ve druhém roce učení. Uvidíme, kam to dotáhneme…

Zdeněk Tulis 

6.7.2024

2.001

KOSTELY - MÍSTO, KDE SE PROLÍNÁ HMOTNÝ A NEHMOTNÝ SVĚT

Co má člověk společného s kostelem?

Člověk je dle Genesis obrazem Božím, tzn., že jsme byli stvořeni Bohem jako jeho obraz! S příchodem Krista nastává posun - křesťan se dle sv.Pavla stává Jeho chrámem, v němž přebývá Duch Boží! Je tu výrazný posun ve vnímání člověka jako Jeho obrazu a křesťana jako Jeho chrámu. I sám Kristus nazval své tělo chrámem Božím (Jan 2,19-21). Byl Bohem a člověkem, Bohočlověkem. Tato dvojjedinost se týká tedy Krista-křesťana -  i kostela. Kostel je obrazem a stínem příbytku Boha – je hmotou, v níž přebývá Slovo (Bůh). Kristus, člověk-křesťan i kostel jsou chrámem a příbytkem Boha, což je jejich společné tajemství. Kostel se tak stává místem, kde se potkává Božství a lidství, a tomu by mělo odpovídat uspořádání, aby byl příbytek hodný Stvořitele, který má zde být oslaven a projevena mu úcta. Jinou funkci kostel nemá a mít by neměl.

Tato tradice kostelů jako příbytků Boha je tisíciletá a začíná u Šalamouna, kdy Bůh mu nařizuje vystavět k Jeho slávě velkolepý chrám, který bude sloužit jako jeho příbytek a k tomu mu dává jeho přesný popis.

A jako u kostelů dochází k jejich postavení, vysvěcení, ale i vyplenění a zničení a znovu postavení…tak i náš duchovní chrám - naši víru - potkává často podobný osud a může být i ztracena a znovu obnovena.

Neměnnost principů duchovní dimenze kostelů

V sakrální architektuře převládaly různé slohy, ale řada prvků zůstávala po staletí neměnná tak, jako je neměnné Kristovo učení, a tvořila v katolických kostelech řád – duchovní princip propsaný do hmotného světa. Stejně jako Stvořitel schválil plány jeruzalémského chrámu, tak ani křesťanský chrám není dílem náhody, ale odrazem Božích zákonů. Kostel je jediná stavba na zemi s duchovním rozměrem, která je určena k vzdání úcty Bohu.

V rámci duchovní dimenze kostelů je základním prvkem řádu oltář, který je středobodem kostela a příčinou samotného bytí chrámů. K němu má všechno směřovat – od vchodu k oltáři! To je Kristocentrický princip, neboť v oltáři je fyzicky přítomen Kristus v podobě konsekrované hostie a v blízkosti je věčné světlo odkazující na Jeho přítomnost. Kristus je duchovním středem chrámu, duchovní dimenzí, jeho základem, a Kristovo duchovní světlo zalévá chrámový prostor. To je duchovní dimenze, která se propisuje do hmotné dimenze.

Oltář, ve kterém je přítomný Kristus, měl dále pouze obraz světce, kterému je kostel zasvěcen a u významných kostelů obsahoval relikvie - ostatky, které jsou hmotnou věcí s duchovní dimenzí.

obr. 1 - gotická katedrála – dominující Kristocentrický princip respektující osu vstup - oltář

obr. 2 - bazilika sv.Petra – stavba zahájena v renesanci a dokončena v baroku – v renesanci oslabený Kristocentrický princip byl propsán i do prvních plánů, které byly naštěstí změněny a Kristocentrický princip se prosadil v podobě půdorysu latinského kříže  

obr.3 - barokní chrám s osou od vchodu k oltáři s Kristem a světcem, nad oltářem okno pro východní světlo – vrchol jednoty duchovní a hmotné dimenze. Na ose vchod - oltář, po které jde křesťan k přijímání, je doprovázen sochami svatých. Dokonalá Kristocentrická kompozice

V dobách oslabení víry v Boha nastává i oslabení Kristocentrického principu kostelů. Božství a lidství potkávající se v kostele jsou spojité nádoby. Pokud začne dominovat lidství, oslabí se Božství. A protože kostel je stavěn rukama člověka s oslabeným „spojením“ s Bohem, nastane „přirozené“(aniž si to uvědomujeme) odsunutí Kristocentrického principu s postupně dominujícím egem člověka a jeho rozumu. Tato proměna se propisuje i do  „života“ kostelů, které již nejsou určeny pouze

a/ pro liturgii, jejímž vyvrcholením je eucharistie,

b/ jako příbytek Boha,

c/ k modlitbě a

d/ k chválám,

ale projevuje se patrná snaha i o jiné využití - lidské.

To zřetelně můžeme pozorovat v kontrastech mezi gotikou a barokem na jedné straně a dobou renesanční a osvícenskou, ve které žijeme, na straně druhé.

Zároveň na dějinách spásy vidíme, že řád kostelů je v čase neměnný. Proč neměnný? Protože s oživením víry se vždy vše logicky vrátí k řádu oslavujícího Krista.

obr.4 - kostel a minimalismus dnešní doby s respektem k řádu  

obr. 5 - kostel s upraveným presbytářem znejišťujícím Kristocentrický princip 

Kostel může být naplněný nebo prázdný

   což jsou dvě krajnosti a stav kostela může být i někde mezi nimi – částečně naplněný a téměř prázdný. Není myšleno obrazy, sochami, ozdobami nebo lidmi. To samozřejmě má svůj význam, ale v rámci duchovní dimenze kostelů hovoříme o naplněnosti modlitbou. Pokud je prostor kostela promodlen /a to generacemi/, nemůže být nikdy prázdný. Pokud se na to zaměříte a vypnete mobily, určitě ucítíte nasycenost prostoru modlitbou v podobě nepatrného přetlaku, jemného chvění vzduchu… zkuste to vždy zavnímat, když vstoupíte do kostela, a „změřit si“ svými netělesnými receptory míru naplněnosti nebo prázdnoty. Citlivost receptorů je dána Vaší vírou.

   A nezapomeňte, že Bůh přebývá v tichosti kostela a přítmí oltáře. Čeká, až přijdete a začnete s ním tiše rozmlouvat….tak jako čeká máma na dítě, aby se jí svěřilo, a tak jako máma neodmítne dítě ani sebezlobivější, tak i Bůh vyslyší každého z nás, i toho, kdo se obrátí až v poslední vteřině života.

obr. 6 - kostel se skleněnou střechou v kontrastu s „Bůh přebývá v tichu a přítmí“ 

Může kostel umřít?

ANO, může. Může jako člověk umírat pomalu nebo zemřít nečekaně v okamžiku. Mrtvý kostel je prázdný, člověk přestal do něj vkládat život formou modlitby.  Promodlenost se vytratila  a Bůh zde již není. Kostel bez Krista je jako lidstvo stvořené Bohem, avšak bez Boha! Kostel přestává být příbytkem Boha, a stává se pouhým obalem na Boží lid. Mrtvý kostel je jak mrtvé tělo člověka, které opustila duše. Může být krásně nabalzamované, ale přesto je mrtvé. Kostel může být krásně opravený a plný lidí, ale přesto mrtvý. Mrtvý kostel je prázdný, Bůh v něm nepřebývá. A pokud Bůh není v příbytku, není ani mimo příbytek a člověku je ve světě dovoleno vše se všemi důsledky.

Kostely minulosti respektující řád nejsou nikdy prázdné, jsou natolik spjaty s Božím řádem a natolik promodlené, že nemohou zemřít. Tak jako náš kostel - díky naší modlitbě a modlitbě všech předchozích generací je živý.

Jinotaje a symbolika

   Tak jako Kristus hovořil k lidem v podobenstvích, tak i stavitelé chrámů až do baroka „hovořili“ symboly a jinotaji, které zakomponovávali do církevních staveb v průběhu staletí, neboť symbolika je klíčem k posvátnému a je plně podřízena sloužené liturgii a to nejen ve výchovném smyslu umožňujícím věřícím vnímat pravdy víry všemi smysly, ale odkazujícím i na plán Božího díla. Posvátná symbolika je prostoupena křesťanskou historií Evropy. Kristus k nám hovořil pomocí podobenství, a kostely pomocí symbolů popisují zřejmé věci skrytě.

   Těch symbolů a jinotajů bylo mnoho hlavně u největších katedrál a bazilik, z příkladů:

- samotný kostel je symbolickým místem Božím – předobraz místa, o kterém Kristus praví: „…připravím vám místo a až jej připravím, přijdu opět a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já“;

- tvar velkých chrámů – symbolizuje ukřižované tělo Kristovo: kněžiště znázorňuje hlavu Krista, hlavní loď korpus, příčná loď paže, hlavní oltář je srdce…a zároveň symbolizuje kříž s jeho vertikálou a horizontálou;

- tvary chrámů mohou znamenat i jiné symboly – známá želva v Obyčtově jako symbol pomalosti – neměnnosti pravdy víry;

- orientace presbytáře východním směrem k vycházejícímu slunci, aby světlo nového dne obklopilo oltář při ranní mši a odkazovalo na slova „Já jsem světlo světa, kdo mne následuje, nechodí ve tmě“. To platilo od počátku křesťanství. V případě kostela v Horní Bobrové si Santini dovolil toto nejdůležitější pravidlo řádu nedodržet! – určitě toto porušení s opatem Vejmluvou diskutovali a odůvodnili si to;

- oltář je na vyvýšeném místě, aby zrak věřících byl směřován pod mírným úhlem k nebi (v baroku používané okno nad oltářem, v gotice okna vedle oltáře);

- věčné světlo v blízkosti oltáře symbolizuje přítomnost Krista;

- použití kamene jako nejpevnějšího materiálu symbolizuje Krista jako pevný základ Církve a pevnou víru věřících, kterou mocnosti pekelné nepřemohou;

- vitráže katedrál – severní temná stěna symbolizovala boj se zlem, do nejvíce prosluněné východní části se umísťovaly vitráže s Kristovým dílem vykoupení (Mt 24: „Jako blesk od východu vychází; a proniká až na západ, tak bude příchod Syna člověka“), jižní strana byla vyhrazena evangelistům a západní rozeta mívala apokalyptický obsah – vitráže vyprávěly dějiny světa z pohledu spásy;

- různí skřeti a podivní tvorové na římsách a chrliče (gargouille) v podobě dráčků, zvířat s různými významy symbolizovaly démony a běsy u gotických katedrál, tzn. pokušení a věčný zápas se Zlem;

- zvon symbolizuje mj. tlukot srdce /umíráček jako tlukot skonávajícího srdce/…

   Stavitelé chrámů vytvářeli postupně uzavřené společnosti /cechy/ a neustále symboliku kultivovali. Vrcholem používaných jinotajů byla numerická symbolika vycházející z židovské kabaly, která později zavedla tyto spolky až do okultistického světa toho Zlého. Spolky se nazývaly masoniéři (česky zednáři) a s nástupem osvícenství byly již čistě antikřesťanské. 

   V době oslabení víry se zamlžuje symbolika katolických chrámů a stává se nečitelnou i pro nás věřící. Pochopit jinotaje středověkých katedrál je téměř nemožné.

Hmota, z níž je postaven kostel, přetvořená do „krásy“ je v jednotě s duchovní dimenzí. Pokud jedno chybí, není kostel ani krásný a ani není příbytkem Boha.

Vrcholem urbanistické krásy bylo jednoznačně baroko. Barokní přetváření krajiny bylo naprosto unikátní a dodnes nepřekonané svým citem pro krajinu, do které urbanisté zakomponovávali sochy svatých, kříže, kapličky, Boží muka, smírčí kameny apod. doplněné osovostí cest s alejemi. 

Dnešní urbanismus v podobě územních plánů, které jsou často kompilátem zájmů vlastníků pozemků a developerů, nemá se skutečným urbanismem nic společného. Ukazuje se, že lidé před 300 lety byli daleko lepší urbanisté, než dnešní studovaní architekti se všemi technologickými vymoženostmi. Technický pokrok nás obklopuje věcmi, které však staví hráz mezi nás a cit pro krásu. Nejenže ji neumíme navrhnout, ale už ani nerozpoznáme, co je skutečně krásné.

Několik ukázek urbanismu a jak tato kompozice dopadla po 100-150 letech.

obr. 8 a 9 - Bobrůvka: náves kruhového tvaru a uprostřed s kostelem – srovnání 1835 a dnes 

obr. 10 a 11- Horní Bobrová:  náves kapkovitého tvaru a uprostřed s kostelem – srovnání 1835 a dnes 

obr. 12 - kostel s čerpací stanicí – doplněná barokní kompozice "osvíceným" člověkem 

Protože bydlíme v blízkosti jedinečné sakrální stavby kostelíka sv.Jana Nepomuckého, všimněme si, co je zajímavé na jeho umístění v krajině. Při pohledu od Mělkovic uvidíte, že kostelík sedí na terénní vlnce pod kopcem vedle něj. To je zcela typické pro Santiniho kostelíky v krajině. Podobně je umístěn kostel ve Křtinách, kam Vám doporučuji vyrazit na výlet.

A v Radešíně si dovolím upozornit na kompozici sochy Krista sedícího s podepřenou hlavou nad Radešínem, jakoby tušil dilema přicházejících časů.

Jak potlačit gravitaci?

Věčnou snahou stavitelů a architektů nejen sakrálních staveb je snaha šokovat návštěvníka a donutit ho zapochybovat, zda ta hmota, vznášející se v prostoru nad zemí, nemůže spadnout, a přemýšlet, jak je to zkonstruované nebo zda přestaly platit zákony gravitace. Tato řešení symbolizují potlačení hmoty a přiblížení člověka k Bohu.  

Krásným příkladem této snahy je i zdejší kostel v Horní Bobrové s neobvykle obrovským rozpětím klenby barokní lodi. Santini zde na tehdejší dobu použil, jak je jeho zvykem, nezvyklé řešení iluze klenby – místo klasické zděné, která by se určitě v těchto rozměrech neunesla a spadla, ji nechal provést z dřevěných nosných trámů staticky spojených s krovem a vytvářející nosnou osnovu pobitou dřevěnými prkny s omítkou na rákos (palach). Dojem je velkolepý a návštěvník nechápal, jak to stavitel dokázal. My to docenit již neumíme, protože se umění navrhování kleneb vytratilo z povědomí laické i odborné veřejnosti a pod takovou klenbou chodíme, aniž bychom docenili její unikátnost.

Dalším příkladem vznášející se klenby je opět Santiniho realizace klenebního průvlaku v bazilice minor v zámku Ždáře nesoucí těžké varhany. I zde použil oblíbené dřevo – tentokrát mohutné dubové trámy s falešným dřevěným klenutím z prken na rákos omítnutých.

A posledním příkladem je opět Santini – hlavní schodiště kláštera v Plasech – tenká trojlomená konstrukce ze dřeva vznášející se v prostoru!

Připomínat nejznámější Santiniho konstrukci schodiště ve tvaru šroubovice nemá asi ani cenu.

obr. 13 - tenoučká klenba vynášející těžké varhany - v bazilice minor NV Panny Marie a sv.Mikuláše v ZR architekt zrušil gravitaci

obr. 14 - trojlomené schodiště v bývalém klášteře v Plasech vznášející se v prostoru, typický Santini

Vnitřní uspořádání kostelů

Prolnutí duchovní a hmotné dimenze chrámů je patrné především ve vnitřním uspořádání kostelů, které přesně zprostředkovává funkci, ke které je postaven. Hmotná dimenze je obrazem duchovní dimenze – a to dohromady je řád.

Řád (typologie) katolických kostelů respektující Kristocentrický princip se vyznačuje směřováním všeho k oltáři s fyzicky přítomným Kristem a toto pojetí souvisí s živou vírou. Osa chrámu směřující ke Kristu představuje též vertikálu kříže a Jeho ukřižované tělo. Proto jsou chrámy podélného tvaru. Kruhový tvar je používaný zcela výjimečně - kruh se točí dokola a nikam nesměřuje, kdežto podélná osa chrámu ukazuje od vstupu směrem k presbytáři s oltářem zalitého sluncem, který je příbytkem Krista.

Tato tajemná osa chrámů vchod - oltář je vždy směrována západ - východ a symbolizuje cestu spásy vedoucí od vstupu ze světa k oltáři s Kristem a skrze něho a mimo tuto cestu není spásy! 

Pokud si představím v Bibli často používané podobenství zbloudilé ovce a pastýře, i my při vejití do kostela ze světa chaosu a smrti, možná plni beznaděje, bloudíme očima po stěnách, které nás směřují přímo k oltáři s Kristem – pastýři, který se o nás postará.  A nad kterým svítí věčné světlo hlásající jeho přítomnost. A který je na vyvýšeném místě a náš zrak je nasměrován skrze něj k nebi.

obr. 15 - "víceúčelový" kostel kruhového tvaru bez zřetelné osy ke Kristu, oltář degradovaný na obětní stůl, věčné světlo Krista je nebo není?, o kterém architekt píše: „… duchovní centrum bude po výstavbě sloužit ke společenským účelům….bude zde možné uspořádat výstavu nebo koncert, hrát divadlo nebo třeba ping-pong..… společenské prostory využívá široká veřejnost, probíhají zde cvičení matek s dětmi, setkání seniorů, zkoušky sborů apod….fasádu kostela zdobí symboly, které jsou dílem výtvarníka ……vyjadřují jak stvoření (např. voda, oheň), tak i přírodu (např. květina, hrozen vína, ještěrka) a lidskou činnost (např. srdce, křičící dítě, divadelní maska, koloběžka, půllitr piva)“. Autor zcela vědomě popírá jedinečný Kristocentrický řád kostelů, osa východ - západ zmizela.

Pokud je duchovní dimenze v podobě naší víry oslabena, dochází postupně i k upozadění Kristocentrického řádu hmotného uspořádání kostela. 

Počátek tohoto oslabení přišel s renesancí a naplno se projevilo v osvícenství, které v podobě humanismu uvedeného do světa francouzskou revolucí postavilo do středu bytí člověka s jeho rozumem, vše Božské bylo odsunuto. To se označuje jako antropocentrismus. Baroko, jako  dosavadní vrchol novozákonní  doby, nazvali osvícenci dobou temna a „středověké“ zbožnosti se vysmívají. Duchovní zmatení z toho plynoucí nepochybně ovlivňuje i věřící a potlačení principů řádu sakrálních staveb. Věřící je znejistěn ve vnímání Krista jako jediného důvodu, proč přichází do kostela.

Pokud začne v kostelech převládat lidství ve vztahu lidství – Božství, je nebezpečí proměny řádu a nahrazení Kristocentrického principu antropocentrickým značné.

Nebezpečí antropocentrismu si nemusíme ani uvědomovat. Prvními takovými krůčky však je doplnění jedinečné funkce kostela jako příbytku Boha s jeho oslavou v podobě liturgie o další využití v podobě kulturních akcí, pokračuje to proměnou podoby a pozice oltáře, jako středobodu neměnného řádu kostelů, na což navazuje chybějící věčné světlo atd. Postupně vše graduje do realizace kostelů  s upozaděnou osovostí západ-východ a vrcholí podobou kostelů jako římských amfiteátrů pro „shromáždění věřících“, v jejichž středu je spíše „přednášející“, kněžiště již není na vyvýšeném místě, ale na nejnižším a náš zrak nesměřuje k nebi, ale  k zemi. Kostel se tak stává společenskou budovou s více funkcemi a liturgie se stává jednou z mnoha akcí.

obr. 16 - schéma kostela (viz též obr.15) převzatého z webu autora s neskrývaným antropocentickým řešením

obr. 17 - kostel ve tvaru římského amfiteátru, kněžiště nejnižší místo, chybějící oltář s Kristem….

Ústup od Kristocentrického pojetí kostelů u mnohých dnešních staveb je patrný. Historické příklady ukazují, že se mohou prvky uspořádání kostelů od řádu odlišit a to i v principiálních bodech, ale tak, že se nejedná o svévoli, ale o hluboce promyšlenou záležitost. Pak se kostel i tak stane příbytkem Boha, bude krásný a živý.

Materiál na stavbu kostelů

Další základní otázkou je, z jakého materiálu postavit dnešní kostel, který má být stavěn se záměrem, aby byl Bůh oslaven a projevena mu ta největší úcta? Všechny generace stavitelů před rokem 1789 to měly jednoduché. Použily kámen! Tak jako Kristus je nárožním kamenem Církve, je kámen použitý na stavbu kostela, symbolem pevnosti a neměnnosti v tomto pomíjivém světě. Z prachu země stvořené tělo člověka je si v tomto podobné s hmotou kostela. V prach se obrátíme, stejně jako kostel…přesto náš i Kristův chrám mají směřovat k dokonalosti a nádheře jako skutkům oslavujícím Stvořitele.

A co kostel osvícenské doby – jaký materiál by se měl použít? Jsou beton, tvárnice, palubky, plasty ty nejušlechtilejší materiály hodné příbytku Boha?

obr. 18 a 19 - betonový kostel: La Tourette (Lyon, Francie), provedení symbolizuje stav viry ve Francii, autorem je ikona osvícenství Le Corbusier

obr.20 - betonový kostel, o kterém autor píše: „Materiál stavby navazuje na materiály používané na sídlišti (pozn.panelové)….stavba bude provedena z pohledového betonu v kombinaci s výraznými barvami a barevným prosklením“.

obr. 21 - kostel nesrozumitelného tvaru – tzv. organická architektura opět od Le Corbusiéra ukazuje na zmatenost osvícenců, kteří opustili víru i principy sakrální architektury 

V době duchovního zmatení je těžké říci, jak má vypadat a z čeho má být postaven kostel. Měl by především respektovat řád a použitý materiál by měl být co nejušlechtilejší. Nemyslím si, že pohledový beton je tím materiálem. Snad tyto dva příklady by mohly naznačit směr, kudy by se mohla architektura sakrálních staveb ubírat:

obr. 22 a 23 - moderní kostely respektující tvar a prvky řádu, včetně provedení z nejušlechtilejších materiálů 

Tolik povídání o Kristocentrickém řádu kostelů – příbytků Boha a o nebezpečí odklonu od tohoto řádu směrem k antropocentrismu společenských budov.

Děkuji za pozornost a snad Vám toto povídání pomůže hledat Kristocentrický princip a případné odchylky od něj při hodnocení sakrálních staveb.

Text přednášky z Noci kostelů, 7.6.2024, Horní Bobrová

Autor: Zdeněk Tulis