Laděna Ambrožová

Přestěhovala se před několika lety z rodného Radešína do nově postaveného domu v Pikárci, ale určitě i mladší Radešíňáci pořád znají usměvavou Laďku, která nevynechá žádnou radešínskou pouť a stále pravidelně několikrát do roka dochází za dávnými kamarádkami na tradiční babinec. Jednoho krásného letního dne v srpnu 2025 jsem se tak trochu vetřela „s mikrofonem“ k Laďce na návštěvu. Dodnes vzpomínám na její nádhernou rozkvetlou zahradu, na tak milé posezení pod pergolou – s kafíčkem a zákusky.  Na prohlížení alb plných fotek. A hlavně na její vyprávění. Přišla i Dana, Laďčina dcera, a přidala i svůj pohled na dětství v Radešíně. Pohled o generaci mladší. Dana je stejný ročník jako já. Kdybychom byly jako figurky z „člověče nezlob se“ a někdo mě tenkrát vzal z Plzně a přemístil na pomyslném hracím plánu do Radešína – asi bychom byly velké kamarádky (nebo bych o to určitě alespoň moc stála). Ona je totiž smíšek, co strhne všechny okolo,  vtipná, srdečná, prostě bezvadná. Několikrát jsem se přistihla, jak jí dětství prožité v Radešíně závidím. Snad se mi podaří přenést na vás, milí čtenáři, alespoň kousek té krásné vzpomínkové atmosféry.

RODOKMEN RODU TULISŮ JE VYSTOPOVANÝ AŽ DO ROKU 1656                                      

„Tatínek se jmenoval Antonín Tulis (1907-1964) a maminka Antonie Tulisová (1913-1996). Maminka byla ze Zvole.“

„Babička a děda z otcovy strany – Alois Tulis (1860-1939), Kateřina Tulisová (1860-1946) už bydleli v Radešíně v č.p. 15 (vedle Š. Bejdáka, nyní ve vlastnictví Rončinských).“

„Prababička a praděda z dědovy strany byli Antonín Tulis (1820-1888) a Kateřina Tulisová (?) a ti přišli do Radešína z Podolí.

Josef Tulis (otec vašeho dědy) a Antonín Tulis (můj otec) byli dvojčata, vyrůstali na č.p. 15.“

RODNÝ DŮM U RYBNÍKA

„To č.p. 15 byla stará chalupa, co si jí pamatuju – tady na té fotce je Zdena Klimešová (ta je starší) a já právě před ňou:

Když jsem byla malá, přistavovala se tam stodola, protože taťka chtěl po tým 45. začít hospodařit ve větším. Pak jsme předělávali střechu, dávala se tam křidlica. V chalupě byla jen jedna seknice a byl tam chlív. Jen jedna místnost pro bydlení. Velký kamna, postele, kuchyň, všechno v jedným. Pak jsme to přebourávali, když byla v Radešíně ta vichřice (1958). Měli jsme shozený stropy a předělávalo se to, abychom měli kuchyň a seknicu. Do tý doby tam byla jen taková průchozí síň, tam se pěstovala kuřata. Koupelnu jsme tenkrát vůbec neměli, a suchý záchod byl venku. Až teprve kolem roku 1966, když se měla narodit Dana (dcera Laďky), jsme předělali chlív na další sekničku a dělala se koupelna a etážový topení. A zůstaly chlívky tam, jak je teď veranda.“

Dana: „To si ještě pamatuju já, že tam babička mívala prase, husy, nad tým byl kurník se slepicema.“

„Bydlení u rybníka bylo strašně fajn. My jsme se pořád koupali.“

Dana: „My taky – my jsme byly se ségrou týden co týden v Radešíně u babičky. Pamatuji si, že když ségře (Jitce) bylo 4-5 let, plavaly jsme přes rybník ke koupelkám. Ona ještě pořádně plavat neuměla, tak měla kruh, jenže on ucházel a tak já jsem jí ho cestou dofukovala.“

DĚTSTVÍ V RADEŠÍNĚ

„I když jsme měli chalupu malou, tak k nám jezdili z Brna Tulisovi – od strýčka Lojzy –  a oni spali třeba na seně. A s něma ještě Šulákovi a ten Jirka byl vo 5 let starší než já. A von jezdil na trokách (necky) po rybníku a jednou on jel na tým a já na desce a taky jsme si to pustili přes celej rybník. Já jsem plavat neuměla, tak jsem se držela desky a kopala jsem a já pořád: „Už tam budem?“ A on: „Ještě kousek, ještě kousek,“ a přilítla k nám paní Krejčová, že se topíme. Ale fakt jsem se potom chvílu bála, aj se mně o tom zdálo.

Do školy jsme chodili do Bobrový. Nejvíc jsem kamarádila s Jendou Kokojánovým. Paní Kokojánová mi vždycky říkala: „Ty se na nikoho nedívej, ty máš tady Jendu.“ A pořád nás dávala dohromady. A tak se stalo, že jsme zůstali vždycky jen kamarádi. Kdyby nás tak nenutila – třeba by to dopadlo jinak. Chodili jsme spolu do školy – ještě se Zdenou Benešovou. Ona bydlela na hájence, ale my jsme se drželi spíš na Pastvisku. Tam jsme pásli huse. Koupali jsme se v tým rybníku – tam pod Sedmerovýma (dnes Bejdákem) bylo mělko a byly tam takový ostrůvky. A tam jsme se aj naučili plavat. Ještě než jsme začali chodit do školy. Na hájenku jsme taky chodili. Tam měli houpačku a Věra Zemanová (Šídlová) tam udělala takový dřevěný bradla. Tam, jak jsou tam teď ty chaty – ty tam dřív nebejvaly. A na tým jsme chodili cvičit. Děcka Veselýho tam taky chodily – ty bydlely taky na hájence. Ono jich bylo taky víc.

Až do třetí třídy jsme chodili do školy pěšky – po Křižní. A jednou jsme si to s Jendou chtěli zkrátit, a místo horem jsme šli spodem. Bylo tam hroznýho sněhu a my jsme tam vždycky úplně zapadli – no, přišli jsme do školy mokrý, že učitelka (Melicharová) nás musela převlíct – ona bydlela v tý škole – půjčila nám od svých děcek oblečení a sušila to všechno u kamen. To se ještě topilo ve třídě v kamnech.

Když jsem byla děcko, tak na hotel jezdívali stálí hosté z Brna. A oni měli ty děcka v těch našich letech. Ne, že bysme s nima přímo kamarádili, ale oni třeba dělali táboráky, tak jsme tam chodili. A jednou, to ještě na Jamčici nebyly žádný chaty, rodiče jim tam postavili stany a ty děcka že tam budou jako tábořit. A my jsme to věděli. Lubín Proseckýho vzal nějakej poplašňák a šli jsme ti je tam strašit. To bylo z večera. Jenže ti rodiče je tam hlídali a my jsme museli utéct kolem a dom. Ale to jsme potom všichni doma dostali hroznej vejprask! No. Bylo to fajn, užili jsme si takový tý srandy a kamarádství na vesnici.

A rybník dřív zamrzal. Kluci byli rádi, že jsme s nima  my holky vždycky odházely na ledě takový hřiště a že jsme s nima hrály. To víš, voni měli hokejky aj brusle, my (holky) jsme brusle neměly, ale vyhlédly jsme si takový zahnutý klacky a hrály jsme s klukama hokej proti někomu – to jsme domlouvali třeba s Bobrůvkou. A paní Veselá nám tam vždycky fandila a křičela aj na ty kluky: ‚Šlap do toho!‘ No, bylo to fajn.“

KDYŽ NÁM BYLO SEDMNÁCT, JEN SEDMNÁCT A PŮL ROKU, SVĚT SE TOČIL KOLEM NÁS A ZDÁL SE BEZ NÁROKŮ

„Jak jsme byli už trošku větší, u hotelu jsme se vždycky sešli, tam byly takový lavičky na sezení. A chodili jsme do lesa na tenis plac. Prvně jsme hráli vybíjený, a když jsme byli starší, tak jsme zkoušeli volejbal. U rybníka byly „koupelny“ – byly tam boudy na převlíkání, jedna byla taková větší – v tý byly i lavice. Tak když už jsme byli větší, tak jsme tam chodili – Luba Proseckýho, Franta Veselýho, Franta Klimšů (on se zabil potom na motorce), Jenda Kokojánů,

no, těch kluků vono bylo málo. A teď Zdena, já a Irena Veselýho. A tak v tý koupelně jsme se aj učili tancovat.

Muselo se doma pomáhat, když bylo hospodářství, nanosit vodu a tohleto všechno a potom jsme mohli jít ven, to nám bylo třeba těch 13, 14, 15. Chodili jsme na ten volejbal. No a u toho hotela jsme se vždycky tak před sedmou sešli. A pak jsme tam šli na limonádu. Koupili jsme si jí ven a vykládali jsme si – no, bylo to fajn.

Radešín je teď nějakej moc přehuštěnej, nezdá se ti?“

Dana: „To je děsný teď – dyť my jsme dětství strávili před hotelem – to by teď snad ani nešlo.“

 „Tak jako my, no.“

Dana: „Houpali jsme se na zábradlí, lezli jsme na tu vrbu nakloněnou, jezdili jsme na kole kolem rybníka….  Já jsem kamarádila s Máňou Sáblíkovou, s Laděnou Šmerdovou, Mirek Veselý tam jezdil každý týden na chatu, tak s ním,  no, to jsme prostě byli taková banda.“

„Když jsme byli menší, nejradši jsme vymetali v prasečáku, protože tam dělala paní Chalupová a to jsme normálně vždycky smrděli, to si nedovedeš představit. Oni tam měli pro kance takový chatky, ale na zimu je dávali dovnitř. A my jsme si v zimě hráli v těch chatkách!

Taky si pamatuju, vedle nás bydleli Chalupovi – a jejich Liba (teď je Žilková) byla kámoška se Zdenou Janíkovou (teď Pulcovou). Ony byly trochu starší. Liba mě jednou hlídala a vzala mě k Janíkům dom a učily mě se Zdenou tancovat na Hanu Zagorovou.“

„Já jsem měla celkem dobrý známky, ale naši mě nějak nepřesvědčovali, abych někam šla nebo nešla. Já jsem si už chtěla začít vydělávat, abych měla peníze. Tak jsem první rok po základce nikam nenastoupila, přes prázdniny jsem pomáhala na hotelu a potom jsem dělala v lihovaru – přebírali jsme brambory. Ale celkem brzy jsem si začala říkat: „Já takhle nemůžu bejt, to není možný.“ Nás bylo víc, těch holek, že jsme takhle zůstaly doma. Já jsem se vlastně ten rok jenom tak nějak poflakovala, no a tak jsem se pak přihlásila na chiranský učiliště. To jsem dodělala, a potom jsme se s kámoškou přihlásily na večerní průmyslovku. Chodila jsem normálně do práce a přitom dělala ve Žďáře tu průmyslovku.

Celej život jsem potom dělala v tý Chiraně. Teď jsem si taky vzpomněla na ten požár tenkrát v 65. u Sedmerů:“ (Byli to sousedi, č.p. 14, dnes Š. Bejdák.)

POŽÁR U SEDMERŮ

To jsem si tenkrát chystala něco do školy (do té večerní průmyslovky) – a bylo už dost pozdě – kolem 10. hodiny večer, a teď jsem slyšela takový praskání… Říkám si: „Co to je?“ Otevřela jsem dveře v síni a teď vidím ty plameny – to ti je takový šok! To bylo celé dřevěné – taková dřevěná chaloupka. Shořelo jim to celé. Ale nás to neohrozilo – byli tu hasiči a ti to hlídali, aby to nepřeskočilo. Ta stará paní Sedmerová byla moc hodná…

Někdy v téhle době taťka umřel a barák (č.p. 15) přepsali na mě.“

POJĎ SE MNOU LÁSKO MÁ, TOU DÁLKOU K NÁM, KDE JE TA NEJMĚKČÍ TRÁVA, CO ZNÁM

„Svýho muže Josefa jsem poznala na pouťový zábavě v Bohdalci. On byl z Dolních Borů. To je taková samota. Svatbu jsme měli, když mně bylo 21. Měli jsme ju s Danou dohromady 21.8.65.“

„Asi to bylo šťastný manželství. Mohlo by to bejt aj horší. V lednu 1967 se nám narodila Dana a za tři roky Jitka. Vdávala jsem se v Bobrový v kostele. Chvílu jsme bydleli v Radešíně, pak jsme se přestěhovali do Města. To byla Jitka ještě malá – mateřská byla půl roku - a nechtěla jsem jí dávat do jeslí, tak zůstala u babičky v Radešíně. Ale my jsme tam pořád jezdili, víkend co víkend.“

Dana: „A my jsme tam byly celý prázdniny.“

LOUČENÍ S RADEŠÍNEM

„Když už mamka nemohla být sama na chalupě v Radešíně, to bylo tak v létě v roce 1990, tak jsme se tam za ní zase z Města odstěhovali zpátky. Ona už pak měla alzheimera, ani mě nepoznávala a pořád chtěla za maminkou a za tatínkem. Ale to už jsme se rozhodli, že chalupu prodáme a budeme stavět v Pikárci, protože paní Bejdáková  nám tu dělala peklo. Ona  nás nechtěla pustit na tu jedinou příjezdovou cestu k nám – že to je její pozemek. To ale začalo, až jak vyhořeli a začali stavět novej barák. Před tím tam spolu rodiny žily desítky let, nic se nedělo a najednou nás žalovali, že jim jezdíme po pozemku. Ten pozemek jim připsali, jak se zcelovaly pozemky po 45., ale jak je to možný, to dodnes nemůžu pochopit. To byl od nich hrozný teror a to trvalo! Za Pulca, za Bartoša, nikdo to neuměl vyřešit. Naschvál tam nechávali stát kdeco, to si nikdo nedovede představit.

Mně se v Radešíně líbí, nebýt tý Bohy Bejdákový, tak bych tam bejvala zůstala. Ale chtěla jsem mít klid. Prodali jsme to Rončinským. Alena Rončinská je rozená Tulisová, vědělas to? Její dědeček byl Alois Tulis, nejstarší bratr našeho taťky. On se také v té chalupě narodil, takže chalupa zůstala v rodině a to je dobře.“

Jolana Tulisová, srpen 2025