Stanislav Juráček

S ním je život v Radešíně hned veselejší! Je to rekordman naší obce ve více oblastech. Například skočil na lyžích z můstku 43 metrů (a dokonce to přežil!), umí jezdit s kombajnem, dělal zabijačku prezidentovi. Peče nejlepší buchty, které jsem kdy ochutnala. A hlavně – je to asi největší dobrák a rozdal ostatním možná nejvíc z nás všech: dobroty ze zabijaček, domácí klobásy, domácí sýr, sladkosti dětem. A jeho zvířata se u něj mají jako v ráji.

Označit Staníka jako posledního venkovana je z mé strany úmysl, kterým chci zdůraznit jeho životní styl. Ten si vryl pod kůži v dětství a nehodlá ho změnit, což je na něm strašně sympatické. Je to život na vesnici jeho mládí. Všude pobíhaly slepice, morky, kozy a podobná havěť. Dnešní vesnice se proměňuje do „satelitového způsobu žití“, kdy málokdo chová zvířata, tráva se seká všelijakou technikou a vyhazuje do kontejneru, aniž by předtím měla nějaká včelka šanci sednout na rozkvetlý kvítek.

Možná jste někdo četl kultovní knihu od Jacka Schaefera Muž se srdcem kovboje. V tomto duchu by Staník byl Muž se srdcem venkovana.

RODINA

"Moje maminka se jmenovala Marie Sedmerová, pocházela tady ze čtrnáctky (Radešín, čp. 14, dnes Š. Bejdáka) – tam bydlel děda Sedmerů, babka, i prababka. Bayeři tam bydleli napřed.

Tatínek – Josef Juráček – se narodil v Blažkově. Jeho otec, můj děda, přišel pak s rodinou sem do Radešína, dělat Duremu zahradníka. Táta pak u Dureho taky dělal. A za protektorátu dělal zahradníka malíři Oldřichovi Blažíčkovi z Prahy. (Oldřich Blažíček, *5.1.1887 Slavkovice, +3.5. 1953 Praha. Malířem-krajinářem své rodné Vysočiny. Proslavil se malbou chrámových interiérů. Stal se profesorem malby na ČVUT.) Já jsem pak Blažíčkům vozil do Prahy salát na kole.

Bydleli jsme od začátku tady, v čp. 8, to nám pronajímal Dure. Máti za svobodna dělala u Tulisů na hotelu, pak byla v domácnosti.

Naši se brali v roce 1947, tady v kapličce. To byla první svatba v kapličce v Radešíně! Já jsem se narodil 5.5.1948. Já jsem nejstarší. Po mně se narodil Pepa (1951), Maruška (1954), ta umřela na rakovinu, a pak Fanda (1957).

DĚTSTVÍ

Do školy do Bobrové se chodilo pěšky, autobus nejezdil. Ten začal jezdit, až když jsem chodil tak do páté třídy. Chodívali jsme tady k Černýmu mlejnu, kolem té staré borovice. Nejhorší to bylo, když bylo rozploutí (obleva, tání). To se tam nedalo jít přes most, tak jsme museli okolo řeky až k lávkám – tam jsme sotva okolo té skály prolezli, abychom se dostali na lávku a mohli jít do školy. Co tam dřív teklo vody! A ty kry jak tam plavaly! To víš, že nám ve škole říkali, že na to nesmíme lézt, abychom se neutopili – ale to víš, že na tem kluci jezdili!

Když jsme přišli ze školy, šlo se pást krávy, huse, nebo se šlo na pole dělat povřísla (provaz ze slámy) a tak. Nebo od mlátičky odhrabovat. Prostě – ta dědina – to nebylo jak dneska, kdy tady skoro nikoho nevidíš. Všady se někde něco dělalo. Aj v zimě. O žních se sváželo do stodol. My jsme měli velkou stodolu tam, jak má postaveno Kutílek, tu nám vzala v sedmapadesátým roku ta vichřice.

Pak jsme to mívali jen tady v tý boudě. V osmapadesátým nám stejně vzali krávy do statku. To přišel Veselej, v takovým montgomeráku (nepromokavý plášť vojenského střihu) a s ním tadyti soudruzi, já jsem se mu tady zakousl do nohy, že nám bere krávy. Pak jsme tam za kravama do kravína chodili, nosili jsme jim něco na přilepšenou. A takhle se tady žilo. Prací se tady žilo.

Otec měl zahradu a pak mu to rozdělili na záhumenky. Prostě pak se vstoupilo v rámci kolektivizace do statků.

V zimě se sáňkovalo, lyžovalo. Napřed jsme ale museli nanosit dřevo, když jsme přišli ze školy, aby bylo čím topit, to byla naše práce.

OTEC – JOSEF JURÁČEK – TAHOUN ZÁBAVY A KULTURNÍHO ŽIVOTA V OBCI

Můj otec tady organizoval všechno možný. Vostatky, hraní Josefům, divadlo. Měl tady skleník a tam nacvičovali všelijaký hry – já si pamatuju nejvíc jeho roli vodníka. Taky jsme se zapojovali, ale pak to končívalo všechno většinou v hotelu a tam jsme za nima potom nemohli! Pokud ti nebylo 18 let, tak ti v životě pivo starej Tulis nenalil. To není jak dneska. Otec hrával na housle, tak vždycky s Bartošem se sebrali a šli hrát. Bartoš hrával na harmoniku.

Já jsem se taky učil na housle. A Pepek na harmoniku. Ale nějak jsme to nedotáhli do konce. Tenkrát už nastoupily magneťáky, tak se to pustilo a bylo. To bylo těžký, chodit do houslí. Ve škole se mně za to děcka smáli, dělali nám všelijaký potvořiny, jezdil jsem na kole, na tom jsem měl futrál s houslema, byl to prostě boj. V Bobrový, jak byla stará tírna, byla místnost, tam byly akumulační kamna, takže to bylo vytápěný a tam nás učil hrát pan řídící Klimeš. To byl mojí babičky Juráčkový  bratr. Ten nás učil a občas nás i zinkl šmytcem po palici, když jsme zlobili.

Ale nebylo na to moc času. Museli jsme pomáhat doma. Peněz moc nebylo. Otec něco vydělal zahradničením a přes zimu chodil do lesa, měl motorovou pilu dolmarku– dělali papíráky (káceli stromy, které šly pak do papíren, a loupali je). Ještě s ním chodíval starý Klimeš (taky bratr babičky Matyldy Juráčkové). A ty kůry, které oloupali, si brávali a tím se doma topívalo. Všechno se zpracovalo.

UČILIŠTĚ

Ze základky jsem šel do lesnického učiliště do Lesonic a pak udělali lesnické učiliště i v Novém Městě a my jsme tam přešli a byli jsme první ročník – vlastně jsme otevírali učiliště v Novém Městě na zámku (dnes Horácká galerie). A U Skuteckejch jsme měli internát. A na praxi jsme jezdívali (vozili nás V3Skou) na Devět skal, na Buchtův kopec – tam v těch lesích jsme všude jako učiliště dělávali.  A zakládali jsme lesní školky Zátoky.

Pod naším internátem, tam, jak je dnes autobusové nádraží, jsme si postavili v zimě kluziště, kde jsme bruslili. A s Tondou Kachlíkovým jsme chodili za nemocnici skákat na lyžích z toho můstku. Napřed jsme to skákali normálně na sjezdovkách a potom se půjčovaly drahé lyže – skočky, za 3.000,- třeba. To byly peníze!! To byly dva platy tenkrát. Tenkrát tam začaly přebory učilišť a to jsme s Tondou trnuli, abysme ty lyže nezlomili. Já jsem měl rekord 43 metrů. Tonda skákal víc. A představ si, že na závodech jsme se potkávali s Raškou. (První český vítěz na ZOH v historii. V roce 1968 v Grenoblu získal zlatou medaili za skok dlouhý 79 metrů na středním můstku a stříbrnou medaili za skok na velkém můstku.) Pak jsem jednou strašně ošklivě buchl, zlomil jsem si nohu v koleně a bylo po skákání.

No a v Radešíně se v létě na tenis-place hrával volejbal. Pálily se tam ohně, hrálo se u kytar. Maruna Zemanová – ta hrávala, já taky trošku.

 A v zimě na rybníku se hrál hokej. Před vojnou jsem chvilku hrál hokej za Bohdalec, ale tam jsem toho zase tolik nenahrál. Byla pořád nějaká práce. Třeba o prázdninách po 9. třídě, když už jsem byl přihlášenej na lesnickou školu, jsem musel nastoupit na brigádu do lesů ožínat stromky. Tam jsem si vydělal na první kolo! Koupil jsem si favorita – stál mě 1200,- Kč.

Chvilku taky v Radešíně fungoval ČSM (československý svaz mládeže). Na zámku jsme si udělali klubovnu a to sme tady byli všecí v tem. Jako děcka jsme se tam scházeli. Jednou jsme našli nad záchodem schovaný takový dva starý obrazy. Byly strašně zaprášený, ale my jsme je umyli vodou, Jaruša Zemanová na to upletla z krepu kolem dokola takovou pentlu, pověsili jsme si je tam jako bůhvíco a pak nám je někdo ukrad.

PRVNÍ PRÁCE, PRVNÍ VÝPLATA

Po učilišti jsem šel dělat do Lesů. Nejdřív jsem jezdil na pionýru (měl jsem „pařeza“) dělat s pilou na Osovou na Rohy, tam byla padená kalamita. A pak jsme prokacovali silničky na Svatou. A pak jsem nastoupil k polesí na Moravec a dostal jsem hájenku Na Koutech. Vydělali jsme nějaký peníze a tak jsme hned pak v létě vyrazili do Bulharska. Za 700,- Kč lůžkovej vlak tam a zpátky. Poprvně jsme byli až v Kitenu. Na vlastní pěst. Spali jsme ve stanu. První rok jen já s Tondou Kachlíkovým, pak s námi jel i Eman Klimšů a to tady byl v Radešíně poprask, protože jsme se měli vrátit ke konci července a 25. července jsem měl nastupovat na vojnu. My jsme přijeli 24. a druhej den jsem šel na vojnu. Už nás prej chtěli nechat hledat policií. My jsme si to tam nějak protáhli. Potápěli jsme se – měli jsme nakoupený potápěčský přístroje všelijaký, tam v tým Primorsku nám to vojáci vždycky dofoukli tu bombu – to nás bavilo. To bylo jinačí Bulharsko než teď. Tam jsi mohla postavit stan, kdes chtěla.

VOJNA

Narukoval jsem do Příbram-Brod v sedmašedesátým. Tam jsem se dostal do psovodskýho přijímače. Pak jsem se dostal do Libějovic, tam byla chovná stanice, křížil se tam německej ovčák s vlkem a tak vznikl československý ovčák. Tam jsem dělal psovoda a taky běhal za pohraniční stráž, až jsem se dostal na celostátní pohraniční přebory a tam si mě vyhlídnul nadporučík Klíma – on pocházel z Kunratic – a ten si mě vybral do družstva, takže jsem jezdil hodně po soustředěních. Na těch celostátních přeborech jsem byl jednou první a jednou třetí.  Pak jsem přišel z Pé eŠky zpátky na rotu a dělal jsem velitela družstva psovodů – hlídali jsme Bytíz. Byli jsme tam jako poplachová hlídka a hlídali jsme oplocení lágru.

VÝZVY

Když jsem přišel z vojny, dělal jsem u Zemana na polesí Sklený. Ale nejhorší bylo, že skoro všechny holky co tu byly, už byly povdávaný! A tak jsem se seznámil s Marií, co dělávala brigádnici u mýho táty, a slovo dalo slovo a vzali jsme se.

Šel jsem za ní do Libochový. Měli jsme svatbu v Křižanově na kostelíčku (u zámku nahoře). Hostinu jsme měli v Meziříčí na Letný. Měli jsme snad 120 hostů. A přijel aj její strejc z Ameriky. Já jsem tam měl všechny chlapy z polesí. A svatební noc jsme měli na půdě v seně, protože barák byl napůl ubouranej a začínali jsme stavět novej.

Stavěl jsem  postupně a bez dluhů. Dřevo jsem dostal z lesa naturální a peníze se vydělaly, když jsi uměl s pilou. No ale pak jsem dostal vazoneurózu a musel jsem se začít živit jinak. Nejdřív jsem dělal tak rok v JZD. Udělal jsem si papíry na kombajn. Jenže přes zimu nebyla práce. A tak když se v Křižanově na zámku uvolnilo místo, nastoupil jsem tam jako topič a údržbář a zvostal jsem tam štyricet let  Pak jsem dělal šéfa údržby. Ale v sezóně jsem musel pořád jezdit pro JZD s tím kombajnem, protože mně ten kurz zaplatili. 18 sezón jsem pro ně jezdil.

Po vojně jsem si taky udělal kruponářský kurz, abych mohl chodit zabíjat. V Medříči. Na jatky jsem jezdil. To bylo po práci a trvalo to asi půl roku. A pak ještě při tým vším jsem teda dělal zabijačky – jeden čas třeba dvě denně! Protože jsem to nikdá nevošidil. Vopravdu poctivě všecko. Dělal jsem zabijačku i Zemanovi. Prezidentovi. Na zámku u Kinskýho. Chodil celej den ochutnávat a ani žádnou ochranku u sebe neměl. I do Prahy jezdím – zrovna nedávno chtěl nějakej architekt ode mě zpracovat daňka. A dal mi k ruce tři kuchaře odněkaď z Itálie.

Narodily se nám dvě holky, Maruna (1971) a po 13 měsících Staňa.

Ale v lásce jsem (zatím 😉) štěstí neměl. Nevyšlo to ani poprvně, ani napodruhý. Po prvním rozvodu – to už byly holky vdaný – jsem šel na hájenku do Jívovího. Hájenku jsem měl v nájmu. Ale kolem hájenky jsem dostal a skoupil pole z restitučních nároků – dostal jsem asi 2,7 hektarů. Tam jsem hospodařil. Pak jsem to dal dětem, ty to prodaly, koupily si audinu a přestavily barák v tý Libochový.

Na hájence jsem pak žil s mojí druhou ženou Janou. Ale to taky nedopadlo. 16 let jsme byli sezdaní. Pak mě opustila, já jsem zůstal na hájence sám jak kůl v plotě, a tak jsem šel raděj zpátky sem do Radešína.

ZPÁTKY V RADEŠÍNĚ

Ale řeknu ti, je to všecko úplně jiný. Třeba tráva – o tu se lidi dřív pomalu rvali, i o tu okolo silnic. Každej něco pěstoval, slepice chodily po dědině, do hejna hus se nesmělo vjet, pro vodu se chodilo ke studni ke kapli. Všecí tahali vodu. Pak si někdo vykopal studnu – to už byli magnáti. A takhle to tady fungovalo. A pro vodu pro dobytek se chodilo do rybníka nebo se chytala ze střech. Seklo se kosama, žádná mela v sobotu v neděli nebyla po dědině. Dneska když tady chceš s někým si povykládat, tak ani nemůžeš, páč slyšíš furt jen tady to hrčení těch krámů. A jeden s druhým se bavil! Chodilo se šrotovat k Bartošovi. A Karel Havlíků šel s pytlem obilí přes rameno, potkali ho v uličce – už nevím – zas někdo – a tak se bavili a třeba hodinu a on držel furt na zádech ten pytel! Když se takhle zasukovali těma jazykama.

A dneska? Já jsem tady našel po otcovi takovou psanou knihu o začátku hasičů v Radešíně a přines jsem jí jim tam vokázat a voni mi jí ukradli. Taková je doba tady teď."

A na závěr status, který sdílel Staník na svém facebooku (!!) v den svých 75. narozenin. Myslím, že ho přesně vystihuje:

A ještě nejznámější Staníkovy hlášky:

 „Ty než řekneš kombajn, tak je po žních!“

„Bůh je mocný, ale kráva zajíce nedohoní.“

„Pět čtvrťáků je dobrá míra.“

Připomínám také rozhovor se Staníkem ve Střípkách 2021- odkaz zde - strana 25.

Jolana Tulisová

září 2024