Dagmar Pfeiferová

Paní Pfeiferová právě oslavila krásné 90. narozeniny. Přejeme zdraví a Boží požehnání do dalších let a při této příležitosti přidávám její vyprávění do vzpomínek radešínských rodáků. Tak se do něj začtěme…

DĚTSTVÍ

Maminka mi zemřela, když mi bylo 10 let

„Rodiče se vzali 23.8.1933.

Tatínek Josef Pfeifer byl holič a  měl holičský salón v Ostrově nad Oslavou. Byl moc hezký a krásně hrál na housle. Maminka Marta krásně vyšívala.

Já jsem se narodila 23.1.1934 tady v Radešíně, v čp. 8. Pak se ještě o tři roky později narodil můj bratr Zdeněk.

Maminka mně zemřela, když mně bylo deset let, v roce 1944. Jí bylo jen 35 let. Ale před tím už byla  dva roky nemocná. Dostala zápal plic a pak tuberkulózu, jezdila pořád po nějakých sanatoriích a otci se to asi nějak nezdálo – jezdil sem z Ostrova čím dál tím míň a pak se rodiče se rozvedli – tak dva roky před koncem války.

Babičce (z maminčiny strany – Matyldě Juráčkové) to dalo hodně starostí a běhání po ouřadech, aby nás dostala do své péče. Hitler chtěl, aby nás dostali nějací Němci a vychovali nás jako Němce. Ale nakonec nás vybojovala.

Děda – František Juráček – pocházel z Vojtěchova a byl zahradníkem na zámku u Düreho. Tady byla zámecká zahrada, za tou kamennou zídkou, jak teď bydlí Franta Juráček. To byl výkvět! Dědeček byl puntičkář a babička jakbysmet. Pěstovali zeleninu, květiny, děda měl na starost aleje, ovocné stromy, zámecký hřbitov (na hřbitově na Horní Bobrové mají Düreovi asi osm hrobů).  Řádky byly jako podle pravítka! Chodila jsem tam pomáhat plít. Byl tam angrešt, rybíz – červený, bílý, černý,…

V tom č.p. 8 – tam dostal dědeček jakožto zámecký zahradník byt – byla to taková jedna velká místnost a v té jsme všichni bydleli. A pak dál chodbou byla taková jedna malá místnůstka a tam byla pekárna. Babička tam pekla chleba. No to bylo něco! Učila to péct ještě ženský po dědině… „Panímámo,“ my jsme jim říkali panímámo, pantáto, „my bychom taky chtěli ten váš chleba!“

Babička byla dcerou velkostatkáře z Blažkova. Ještě měla sestru a tři bratry. Jeden z nich byl řídícím v obecní škole v Bobrové a učil hrát na hudební nástroje. “

Kamarádka Felicitas ze zámku

„Jako děcko jsem chodila do zámku, protože jsem kamarádila s Felicitou. Sedávala jsem s nimi u stolu. A to bylo jídla – jakéhokoliv! Babička mně vždycky říkávala: „Nikam se necpi, to se ti nehodí!“ Ale Felicita beze mě ani krok! Maxmiliána byla starší. Tyhle holky byly z Düreova druhého manželství. První žena mu umřela prý na mor[1], a s tou měl dva syny, Fricka a Norberta. Fricek to měl tady celé zdědit, ale musel jít na frontu[2]. Už to měl všechno naplánované, jak to tady udělá, třeba jak postaví deputátníkům domečky. Norbert byl inženýr, měl nějaký úraz na noze, tak byl tej vojny ušetřenej.

Deputátníci[3] se zachovali k panu Düremu, když přišel konec války, velice škaredě. Vtrhli na zámek, (Düreovi se museli vystěhovat do zadního křídla) a brali, ačkoliv tomu nerozuměli, všechno! Sklo, povlečení, obrazy… To bylo tak vyrabovaný! Pane Bože, vždyť ti lidé nevěděli ani co to je a jakou to má hodnotu! A přitom on byl tak hodný! Vždyť deputátníci měli všechno! Dřevo dovezli deputátníkům až před barák. Mouku do mlýna a pomletou zase až domů – až nahoru na půdu to chlapi vytáhli.

Chodili jsme pěšky do školy – to ještě za války, do Bobrové, kolem mlejna. Čtyři roky a pak jsme přešli z obecné školy na měšťanku. Tam jsme chodili pět let. Pak byl problém, co budu dělat dál – to nebylo jednoduché. To jsme museli hledat – kam?“

ŠKOLNÍ VĚK A PRVNÍ ZAMĚSTNÁNÍ – Třebíč, Ledeč, Zruč a nakonec Nové Město

„Tak jsem se šla učit k jednomu soukromníkovi, byl to profesor a ještě měl povolení vyučovat. Těsnopis a psaní na stroji.  Jenže komunisti pak panu profesorovi soukromé vyučování zakázali. Chodila jsem tam jen tak tři měsíce.  A pak jsem se dostala do Brna na Vyšší školu výživy, tam byl nějaký obor „vedení domácnosti“, jen na rok. To jsem dokončila. Nebylo to špatné. Byla tam čeština, matika, tělocvik, šití, vaření. Pak jsem dělala zkoušky na školu sociálně-zdravotní v Novém Městě (ta škola byla v budově, kde je teď Horácká galerie), ale protože byl tenkrát nedostatek sester, tak školu změnili jen na zdravotní. Tak jsem skončila s maturitou jako zdravotní sestra.  Hned jsme dostali umístěnky, já jsem měla do Třebíče. Jenže neměla jsem, jak tam jezdit.  Tak jsem si to vyměnila se spolužačkou a začala jsem pracovat v OÚNZ v Ledči nad Sázavou. Tam jsem jezdila vlakem a přes týden jsem tam bydlela u nějaké paní. Museli jsme nastoupit 15. července! A sotva jsem se tam trochu rozkoukala, poslali mě zase do Zruče k závodnímu doktorovi. Pak jsem si řekla: „Kruci, já tady nebudu,“ a začala jsem si žádat o přeložení.  A tak po dlouhých tahanicích jsem skončila nakonec ve špitálu v Novém Městě. Infekční, ušní, dětské, chirda, na rentgenu, … Tam jsem si musela začít dělat RTG kurz – každou sobotu jsem musela ject do Brna. Sice jsem ho dokončila, ale ještě před tím mě zase odveleli na transfúzku a tam jsem ztvrdla až do důchodu v roce 1999. A ještě mě tam udělali vrchní sestrou – hned v těch mých tak 23 letech.

Babičce bylo tak 85, když umřela. To už jsme byli tady na dvojce.“

CESTOVÁNÍ - Rumunsko, Bulharsko, Polsko, NDR, Maďarsko, Jugoslávie, Švýcarsko, Holandsko, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Itálie, Francie, Anglie, Norsko

„Já už ani nevím, jak jsem se k němu dostala. Možná to bylo tím, že jsem kupovala hodně knížky a četla jsem.  Začalo to tím, že jsem jezdila na rekreace s Čedokem. Tatry, Luhačovice, tam, tam a brzo mně z Čedoku řekli, ať si udělám kurz a jezdím s nimi jako průvodce, že ví od lidí, že si mě hrozně chválí. Tak zase kurz každou sobotu v Brně. I s marxismem-leninismem. Ale to nebylo jako dneska – že je všude plno informací o těch místech! To bylo strašně složité něco najít a sehnat.  A  důležité taky bylo, že jsem uměla docela dobře německy. Učili jsme se ve škole, ale hlavně jsem kamarádila s Felicitou a navštěvovala jsem často zámek. Ta vychovatelka v zámku byla kovaná Němka, ta mi vždycky nařizovala, že musím mluvit německy. Oni jí neměli rádi.

Ze začátku to bylo  docela složité, protože mně vždycky zavolali z Čedoku, že pro mě mají cestu, a já jsem musela jít za primářem, jestli mi dá dovolenou. Ale pak jsem to rozjela přímo ve špitále a zařizovala jsem zájezdy pro zaměstnance. A oni vždy: „Paní Pfeiferová, zařiďte zájezd!“ A já na to: „A kam pojedem?“ A oni: „No, to záleží na Vás, my jsme nikde nebyli, my se podíváme, kam nás vezmete.“ Začali jsme po republice, pak jsme se vydali: Rumunsko - Mamaia, Bulharsko, Polsko, NDR, Maďarsko. A pak mě přemluvili, abychom udělali Jugoslávii. Já říkám: „Jó, ale tam nás nepustí.“ Ale lákalo mě to. Tak jsem šla za panem ředitelem, pak ještě já nevím kam, ale nakonec nám to povolili! To nadšení! Ale bylo těžké to naplánovat, protože jsem to tam neznala a nikdy jsem tam předtím nebyla.  Něco mi půjčili z Čedoku, něco jsem nějak posháněla a tak jsme jeli.  Krásné to bylo! Jeden den jsem je nechala celý den u moře, aby se nabažili Jadranu, ale pak jsme dělali výlety. Týden utekl jak nic a hrozně se to všem líbilo.  Rozneslo se to po špitále a za dva roky přišli, že chtějí jet zase do Jugoslávie, ať to zase zařídím. Zase jsem začala vyběhávat povolení, byla jsem až na OV KSČ ve Žďáru, ale tentokrát bylo vše marné, protože rok před tím tam zůstali od nás z nemocnice tři doktoři. Tak nás nepustili.

No a po otevření hranic Švýcarsko, Holandsko 2x, Španělsko, Portugalsko, Řecko 2x, Itálie 3x, Francie, Anglie, Norsko. To bylo krásný. Už si ani nepamatuju, kde jsem byla jako průvodkyně a kde jenom jako turista.“

MUŽI – já nevím, proč jsem se nevdala, asi jsem neměla čas

„Já vlastně nevím, proč jsem se nevdala. Jako mladá jsem si potrpěla na lesáky. Tady v Radešíně byl jeden takovej, ale to bylo takové chození – nechození. Pak jeden kluk z Bobrové. Pak Pepa Slámů – ten studoval vysokou lesnickou. Bydlel někde za Městem a jezdíval sem za mnou na kole. Ale nic si ti hoši nedovolili. To bylo jiné než dnes. Pak Oldřich. A ve špitále jeden medik, ten byl u nás na praxi.  Ale asi nepřeskočila ta pověstná jiskra. Hodně lidí se mě ptá, proč jsem se nevdala, když na zábavě se o mě kluci málem prali.  Já jim povídám: „Já nevím, já jsem neměla čas.“ No, tak to tak zůstalo.“

Také připomínám rozhovor s paní Pfeiferovou ve Střípkách 2019 - odkaz zde - strana 16

[1] V kronice je uvedeno, že zemřela na španělskou chřipku.

[2] Fritz byl podle kroniky člen SS a dle pamětníků údajně bojoval u Stalingradu. Po válce byl ve vězení v Brně a po propuštění odjel ze země a žil v Austrálii.

[3] Deputátníci byli ve službě na zámku a za odvedenou práci dostávali část platu v podobě deputátu, tj. výrobku, na kterém se sami podíleli.

Zapsala Jolana Tulisová, únor 2024