Květen 1945

TO TENKRÁT V ČTYŘICÁTÝMPÁTÝM

Z obecní kroniky, zapsal kronikář František Pospíchal:

JARO 1945 – FRONTA SE BLÍŽÍ

Tento rok, kdy jsme již byli přesvědčeni, že válka skončí porážkou Německa, jelikož sovětská i angloamerická vojska stlačovala Němce ze všech stran, byl začátek jara ve znamení příprav na frontu, která, jak jsme předvídali, se přes nás přežene. Moravská Ostrava byla obsazena Rudou armádou a vojska postupovala k Brnu. V tu dobu se ve vesnici jen schovávalo, kopaly se jámy v zahradách, kůlnách, a tam se poklízely zásoby obilí, potravin, šatstvo, prádlo a všechny cenné věci. Statkář Dr. Duré nechal v lese Ratháně postavit boudu pro dobytek a krmivo, aby v případě fronty tam byl dobytek schován. Naproti na druhém břehu v hustém lese měl vystavěnou boudu pro svou rodinu, v ní kamínka, pryčny s pokrývkami a nejnutnějšími věcmi. I mnoho ostatních „prozíravých a nadmíru horlivých“ občanů kopalo a stavělo v lesích jámy. Jedni zcela jednoduché, primitivní, jiní zase důkladné, aby odolávaly střelám a s maskovaným vchodem. Krátce s pečlivostí vojenských odborníků a stratégů. Jiní zase s klidem Angličana nedělali vůbec nic. Jak se pak ale situace válečná vytvářela, ukázalo se, že to bylo všechno zbytečné. V této době se též stavěly zábrany přes silnici v Bobrové, a sice ze silných klád, aby zpomalily postup sovětských vojsk.  Z naší obce musili se též této práce zúčastňovat občané. Ale celá ta práce šla takovým tempem, že se barikády vůbec nedostavěly. V dubnu přelétly nad naší vesnicí za krásného dopoledne 2 eskadry (asi 400 letadel) amerického letectva. Nesly se v závratné výšce, že stíhačky, které kolem nich kroužily, byly sotva okem viditelné. Druhý den jsme slyšeli, že byly bombardovány vojensky důležité objekty v Čechách.

…..

Jarní polní práce byly koncem dubna skoro hotovy, protože bylo suché jaro.  A štěstí, že byly hotovy.

PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ – V RADEŠÍNĚ ZASEDÁ REVOLUČNÍ VÝBOR

Nadešel 5. květen, kdy Pražané se postavili skoro s holýma rukama na odpor nacistům a s ukořistěnými zbraněmi obsadili vysílací stanici Praha II. A to jsme už seděli u přijímačů a napjatě sledovali zprávy o průběhu bojů pražských hrdinných barikádníků.

V tu dobu byly na hotelu a některých staveních ve vesnici vyvěšeny československé vlajky.  Ukázalo se, že to bylo předčasné a nerozvážné a bylo to i partyzánským velitelstvím zakázáno, neb se stalo, že ustupující Němci do takových stavení počali střílet, jak se událo v Křižanově, ve Velkém Meziříčí a jinde. Pak už se trousili ustupující Němci a s připravenými kulomety k palbě na automobilech nedůvěřivě se rozhlíželi po vesnici.

Tou dobou už byl utvořen revoluční národní výbor a vedením obecních záležitostí pověřen František Pesser, čp.7.  Tento převzal obecní agendu po dosavadním starostovi, Dr. Durém, čímž byl jmenovaný zproštěn funkce.

8. KVĚTEN – NĚMCI PRCHAJÍ, ODKUD PŘIŠLI

8. května ráno se už valily celé německé kolony vozidel motorových i jiných v šíleném zmatku po silnici od Bobrové na Bohdalec. Jely i po polích po obou stranách silnice. Kolem silnice pak byla úplná spoušť. Ležely rozbité vozy, převalené automobily, zbraně všeho druhu, munice, dělové náboje všech ráží, spousty pancéřových pěstí (Panzerfaust), porouchaná děla. Nad tím vším kroužila letadla a ostřelovala ustupující Němce, aby je zastavila. Nastala noc a kolem silnice k Bohdalci nechávali Němci plné vozy potravin, mouky, obilí, rýže, cukru, masové i máslové konservy, cigarety, salámy, mýdla, i jiné.  Němci zapalovali vozy s municí a náložemi trhali hlavně děl. Kusy oceli létaly až k naší hájence a na pilu a jeden prorazil střechu hájenky. Všichni jsme se ve vesnici po těchto výbuších ustrašeně krčili v domnění, že Němci zahájili dělostřeleckou palbu a očekávali jsme to nejhorší. Zatím se ale vřava po půlnoci utišila a první odvážlivci vylézali z úkrytů, aby zjistili, co se děje. Když postřehli, že nehrozí nebezpečí a že ojedinělí vojáci si jich mnoho nevšímají, počali okukovat kolem aut i vozů, co by se komu hodilo.  K ránu si už odváželi i odnášeli první „válečné kořisti“ ti nejšikovnější. Byly  to potraviny všeho druhu jak shora uvedeno, šatstvo, přikrývky, peřiny, postroje, řemeny, náčiní všech druhů, různé cenné přístroje, rozebíraly se součásti aut, motocykly, cedil se benzín do konví, krátce žeň to byla přebohatá, a čím více bylo ukořistěno, tím více se stupňovala dravost lidská. Po ránu pak sbírali zbytky ti méně smělí.

9. KVĚTEN – DEN VÍTĚZSTVÍ NAD NACISTY 

9. květen nám konečně přinesl to, co jsme tak toužebně očekávali, konec války a vítězství nad našimi okupanty.  Toho rána časně dorazilo do vesnice první osobní auto s rudoarmějci a my všichni ať mladí nebo staří jsme spěchali, abychom uviděli a přivítali první naše osvoboditele. Pak přijíždělo auto za autem, útvar za útvarem a my jsme za neustálého provolávání slávy osvoboditelské armádě strávili celý den u silnice. Mezitím jely i zbytky rozprášeného Wehrmachtu a na ty jsme zase pokřikovali: „Hitler kaput, vojna kaput!“

V následujících dnech vracely se už transporty německých zajatců k nám, kde bylo jejich shromaždiště, a ve vesnici nastala úplná spoušť, Sodoma – Gomora. Ploty poválené, všechno znečištěné, ovzduší úplně k zadušení.  Zahrady nabité zajatci, kteří byli desinfikováni ve zvláštních pařírnách a jejich prádlo i oděvy zbavovány infekce i cizopasného hmyzu. V hotelu zasedala vojenská vyšetřovací služba, kamž byli předváděni někteří němečtí důstojníci i vojáci k výslechům.  Okolí pak bylo celé zaplaveno pobíhajícími koňmi, které jsme honili od Radešína k Bohdalci, odkud přicházeli, abychom zachránili louky i pole před spasením.  Ale nakonec vše marno a koně nebylo možno zadržet a musilo se jim nechat spást a zdupat většinu kultur. Trať vedle silnice k Bobrové od lesa Horky až po Německý vrch osetá krásným žitem a pšenicí byla úplně zničená, některé louky jako mlat.  Po staveních zase tábořili rudoarmějci a dávali nám ochutnávat jejich boršč. Někteří si donášeli po zajatcích různé cenné věci i součásti oděvů a kvalitní věci balili do balíků a posílali do otčiny, méněcenné nechávali nám. Druzí zase vášnivě sháněli vodku a dávali za ni královské dary. Za láhev třeba radiopřístroj, nebo i pár koní s bryčkou. Druhý den takové dary zase jiní vojáci sebrali, podle toho, co potřebovali. Inu vojna! I o „děvóčky“ projevovali vojáci mimořádný zájem, ale ty se po vesnici až na některé výjimky mnoho neukazovaly, aby nebudily pozornost. Domluva se sovětskými vojáky byla někdy ubohá. Nějaké to odposlouchané slůvko jako charašó, kartošky, chazajka nebo bumáška stačilo tak na dorozumění běžné, ale při závažnějších hovorech byli sháněni tlumočníci z řad starých vojáků, kteří byli v Rusku v zajetí.  U nás to byl vedoucí u velkostatku Verner, který byl často volán k rozluštění záhady. Zvlášť nutně bylo zapotřebí tlumočníka v jednom případu, kdy byl jeden místní občan vojáky odveden do zajateckého tábora pro mylné podezření, že podporoval německého zběha. Bylo těžko ruskou policii přesvědčit, že onen je nevinen. Jinak možno v celku říci, že nám zůstaly na sovětské vojáky vzpomínky dobré. Některé desorganisované rumunské jednotky prolézaly stavení a kradly všechno. Jak ale spatřily ruského důstojníka, hned se klidily. Byly zde i maďarské útvary i s hudbou, která zahrála ruskému štábu v zámku. V naší obci se soustředilo asi na 250.000 zajatců. Zajatci i koně se po částech z vesnice ztráceli a nakonec nám zbyli jen pošlí čtvernožci po polích, které jsme pak zakopávali. I několik mrtvých Němců se odváželo k pohřbení na hřbitov. Tímto asi končila a je tak stručně načrtnuta válečná episoda v Radešíně. Pak se začalo s úklidem vesnice i okolí. Trať za pilou byla samá jáma, protože tam tábořili zajatci. Plno střepin i střepů, dřeva, a všeho možného haraburdí. Trvalo dlouho, než se po vesnici i okolí zahladily stopy po této kalamitě.

Bytové zřízení zámku jako nábytek, koberce, a různé jiné věci byly částečně vykradeny a některé podřadnější věci se pak prodávaly.  

Jolana Tulisová

8.5.2024