Blog - SE SLÁMOU V BOTÁCH
Milí čtenáři,
rozhodla jsem se rozšířit web, který měl být původně věnován pouze životu v obci Radešín, o další část, a sice o blog, kde budete postupně nacházet úvahy o všem možném. Je to z důvodu rozšíření témat a vytvoření prostoru i pro jiné psavce, které baví psát...
Nechť se tedy úvodního slova chopí první z nich:
Vážení čtenáři,
tento blog jsem doporučil nazvat Se slámou v botách, což má naznačit, že úvahy zde uveřejněné mají odkazovat na trochu jinou myšlenkovou podstatu a zároveň je v názvu jistý jinotaj. Záměrem je zde předkládat úvahy, které jdou proti proudu času. Uspořádání dnešního světa je zaměřeno na výkon a s tím související peníze. Všichni jsme okouzleni nejdražšími auty a člověk ve starém funkčním vraku je lúzr. Ve svém věku jsem dospěl k myšlence, že větší hodnotu má kus země, na kterém máte domácí zvířata, než přespávat v paneláku, před kterým stojí poslední model báva. Trochu to trvá, se takto nastavit, ale osvobodí vás to.
Tento blog není tedy určen pro konzumenty oslepené blbostmi dnešního světa. Tento blog je pro vidláky se slámou v botách...tzn. pro ty, se selským rozumem.
2.005
NĚCO PRO DUŠI
Na fejsu jsem si náhodně naklikla článek jednoho psavce nazvaný Něco pro duši… Je to v dnešní záplavě textů skvělý článek dalo by se říci nějakého "lúzra", který nepatří do dnešního uhoněného světa. "Lúzra", který chápe hodnotu půdy, kterou by nevyměnil za žádné natištěné papírky.
Začtěme se a vnořme se do jiného světa:
Víte, já si včera tak krásně zapracoval na políčku…V posledních měsících jsem prakticky pořád na nějakých debatách a tak jsem se k posledním polním pracem letošního roku dostal až tuto sobotu. Normálně si závěrečné operace rozložím v čase, ale letos to prostě nešlo a tak jsem udělal všechno naráz. Zmulčoval jsem meziplodinu (mou oblíbenou řepku), vytáhl jsem rotavátor a zapracoval všechnu zelenou hmotu zhruba pět centimetrů do půdy. Není to nezbytné, úplně klidně by stačilo řepku prostě zaorat, ale když ji zapracujete do horní vrstvy, tak ji pak při orbě rozprostřete po celém orebném profilu. Nemáte ji jen dole v brázdě. Samozřejmě jsem si to zkomplikoval, protože řepka tvoří hustý podrost, který v sobě zadusí veškerý plevel, ale také půdu zakryje a zadrží vodu.
Normálně meziplodinu zmulčuju někdy koncem října, aby půda ještě trochu obeschla a po čtrnácti dnech ji zapracuji tím rotavátorem. Teď jsem to dělal naráz a samozřejmě se mi hlína trochu lepila. Ale kromě trochu těžších řídítek a větší námahy se mi nic hrozného nestalo.
Kdo mě čtete dlouhodobě, tak víte, že mám políčko ve svahu. Ořu napříč, abych půdu každý rok posunul o jednu brázdu nahoru. To akorát vyrovnává sesuvy během jarních prací. Letos, jak hodně napršelo, měl jsem problém si nahoře připravit rovnou brázdu, abych vůbec mohl s oráním začít. Takhle měkkou půdu jsem ještě nezažil. Ale pak už to šlo ráz na ráz. Málokdy se mi oralo tak dobře a prakticky vůbec jsem nepotřeboval oškrabávat hlínu nalepenou na radlici.
Mulčování, rotavátorování a orání tří set metrů čtverečních mě stálo dva litry benzínu a tři hodiny cvičení za řídítky, které mi protáhlo všechny svaly a zjistil jsem, jak moc jsem v henté politice ochabnul. To víte…pořád za volantem a samé žvanění. Zesílily mi jen hlasivky.
To byl tak krásný den… Člověk najednou dělal něco, co se okamžitě zhmotní a hned vidí, jestli to dělal dobře. Zahřálo mě u srdce, že sice mohu ztratit na síle, ale pořád to ještě vyrovnám zkušeností, a i když poslední dva roky bojuju na trochu jiném kolbišti, pořád ještě jsem s tou půdou spjatý a pořád to v těch rukách mám. Nefoukal žádný vítr a tak obracená půda krásně voněla, drobila se podle žížalích děr… prostě nádhera.
Víte, co první se vám stane, když se pustíte do boje? Je jedno, jestli je to boj politický nebo opravdový. Je jedno, jestli se snažíte o národní obrození nebo jestli se rozvádíte. Víte, co se vám okamžitě stane? Zpustne vám pole! To prostě potřebuje čas a vy nejste jeho pánem. Musíte tam pracovat podle přírody a ne podle svého kalendáře debat s občany. Dešti, slunci i rostlinám je jedno, že jsou nějaké volby a nějaká kampáááň. Jakmile muž odjede válčit, zaroste mu pole lebedou. Je úplně jedno, jestli vyhraje nebo prohraje. Pokud se vrátí, vždycky se vrátí na zpustlou půdu, i kdyby stokrát zvítězil.
Půda potřebuje úplnou rodinu, potřebuje spořádanost, úctu a víru. Letos jsem své pole zanedbával. Úroda nebyla nijak špatná, brambor, rajčat i vína se urodilo víc než dost, ale nikdy mi nad keříčky tak netrčel plevel. Nikdy jsem neměl vinohrad tak zdivočelý, nikdy jsem v zákoutích neměl tolik kopřiv. A nikdy jsem neměl takovou chuť se vším seknout, jako letošní léto, kdy jsem poprvé v životě musel vzít křovinořez a pokosit lebedu na bramborách, abych je vůbec mohl vyorat. Letos jsem byl mizerným hospodářem.
Ale včera jsem to všechno zahladil. Sedlákův rok právě skončil a skončil jako obvykle. Radlicí, která obrátila půdu a připravila ji pro příští rok. Tisíce let se to tak dělá. Ať je válka nebo mír, ať je hladomor nebo hojnost, ať vládne Petr nebo Pavel, na podzim se zapřáhne pluh a ať byl rok dobrý nebo špatný, ať bylo pole zpustlé nebo výstavní, začíná se zase znovu. Ať příští rok přijde cokoliv, půda je připravená. Bude válka nebo mír? Bude změna nebo dál bude pokračovat naše mizérie? Zvítězíme nebo prohrajeme?
Budu mít brambory plné lebedy? Nevím. Ale půda je nachystaná. Možná je v zemi víc semen plevele než obvykle, ale to je jen práce a dá se nad tím vyhrát. Vlastně věřím, že i kdyby byl atomový konec světa, tak příští podzim budou políčka zorána a připravena na postapokalyptickou budoucnost.
Kdo se chcete podívat, jak mi to letos šlo, mrkněte na můj fejsbůk. Je tam pár obrázků i videí. Že fejsbůk nemáte? To byste ale měli! Sociální sítě jsou naše zbraně a jen díky nim dokážeme vzdorovat velkým médiím. Každý, komu není lhostejný osud naší země, ten by se měl s fejsbůkem naučit. Je to náš kvér. Náboje vám dodáváme každý den. Neustále připravujeme texty, videa i obrázky, kterými bojujeme proti České televizi a všem těm, kteří si pyšně myslí, že jim patří moc i mediální prostor. Kdo není ochoten udělat ani to málo, že bude po večerech sdílet naše zdroje, ten se na budoucnosti této země podílet nebude.
Včera jsem obrátil list ve své knize života. Na další rok jsem připraven. Ať se stane cokoliv, půda je obdělána a všechny letošní chyby, všechno své otálení, všechny omyly i pravdy jsem včera zapravil do země radlicí. Mám důvod být optimista. Udělal jsem všechno pro to, aby zjara bylo možno zasít. Všechno ostatní je nástavba. Víte, jak se to říká… kompjůtr nepodojíš.
A vám všem děkuji, že jste to se mnou vydrželi a i přes všechny mé chyby, omyly a hlouposti jste mě po celý uplynulý rok podporovali. Děkuji vám. Vážím si toho. Vidlák.
Tak co, nebylo to pohlazení po duši? Važme si své půdy, ta jediná má hodnotu.
Vložila Jolana Tulisová
4.12.2024
2.004
POCTA REKATOLIZACI
Tento text je součástí širších úvah o Kristocentrismu vs. antropocentrismu a navazuje na již zveřejněný text Kostely – místo, kde se prolíná hmotný a nehmotný svět. V rámci blogu Se slámou v botách je uveřejněn k výročí 28.října - vznik ČSR.
Období nazvané pozdějšími národními obrozenci dobou temna bylo ve skutečnosti jedno z nejkrásnějších období v dějinách zemí Koruny české. Píši o něm, abych vzdal hold úsilí členů řádu Tovaryšstva Ježíšova o nápravu zdejších poměrů po období plném hrůz třicetileté války. Zatím naposledy v našich zemích se jim povedlo dát do souladu svět duchovní a světský a budovat stát jako christianitas, tj. stát řídící se křesťanskou morálkou a vlastně se tím navrátili k počátkům státnosti podle sv.Václava.
Toto období trvalo téměř sto padesát let a později bylo nazváno baroko.
Na ose českých dějin počátky státnosti [1] – klášterní období - husitství – renesance – třicetiletá válka – baroko – osvícenství patří k nejpozoruhodnějším obdobím.
válka jako krajní způsob politiky
Třicetiletá válka je nám představovaná prostřednictvím osvícenského školství jako válka náboženská. Byl to především konflikt politický o moc ve Svaté říši římské, sdružující německé země včetně zemí Koruny české, doutnající již 150 let. Víra katolická nebo protestantská hrála spíše zástupnou roli, jak už to ve válkách bývá. Byl to konflikt vyvolaný severoněmeckými knížaty, kteří využili Luthera jako užitečného idiota, za účelem nového rozdělení moci. Díky svému bohatství (v čele byla hansovní města od Koenigsbergu až po Amsterodam) a z něho plynoucího nepokorného ega roztrhli do té doby jednotnou církev Kristovu, která na Božském principu civilizačně sjednocovala kontinent, a toto rozbití nazvali reformací [2] (!).
Třicetiletá válka byla v zaalpských zemích válkou totální [3] po dlouhá staletí v Evropě nevídaná svým obrovským dopadem na civilní obyvatelstvo [4]. Příprava na válku začala již 1517 akceptací luteránství severoněmeckými knížaty a využitím jeho myšlenek pronášených
[1] Počátek státnosti zemí Koruny české je dán přijetím křesťanské víry panovníky a celou zemí. Příchodem věrozvěstů sv.Cyrila a sv.Metoděje roku 863 na Moravu (na pozvání!) byla pokřtěna Velká Morava, knížata Rostislav, Svatopluk a Kocel. Z rukou sv.Metoděje byli následně pokřtěni český kníže Bořivoj I. s manželkou sv.Ludmilou roku 872, po kterém následovalo pokřtění ostatních českých knížat při mši sv. na místě dnešní Staré Boleslavi. Při této mši sv. obdržela sv.Ludmila (1.česká světice) od sv.Metoděje, arcibiskupa moravského, obraz Matky Boží s děťátkem a tento obraz Neposkvrněné Bohorodičky s malým Ježíškem se stal ochranným obrazem státu-paládiem. Vnuk sv.Ludmily - sv.Václav (Věnceslav=více slávy) se stal pro svou víru patronem země (nedá zahynouti nám, ani budoucím). Jeho svatováclavská koruna obnovená Karlem IV. se zabudovanou relikvií tří trnů z Ježíšovy trnové koruny se stala vedle paládia nejvyšším artefaktem státnosti - hmotným vyjádřením tisícileté ideje české státnosti propojené s nejvyššími duchovními hodnotami křesťanství.
Proto tehdy platilo, že panovník je jen zástupcem panovníka Nejvyššího – Krista. Toto pojetí státnosti je Kristocentrické. Tato křesťanská dynastická linie stojící na počátku státnosti vládla v Čechách přes 400let (stejně jako Habsburkové) do roku 1306 a byla jediná ryze česká, Palackým nazvána Přemyslovci. Pamatujme si: křest – paládium – patron – korunovační klenoty! Tuto hmotnou a duchovní podstatu státnosti založenou na Kristocentrismu však dnešní osvícenská školní výuka dějin nijak nezdůrazňuje a stát po 1918 se k ní nehlásí.
[2] Zatímco „reformace“ má v dnešním podání „dočasných vítězů věčného sporu“ pozitivní kontext, rekatolizace je od dob obrozenců vnímána negativně. Proč asi? Používání pozitivních názvů pro negativní jevy se stalo standardem. A v tomto významu nás to učí liberální školství již od roku 1918. Správně by se místo reformace mělo používat slovo destrukce.
[3] Zatímco husitské války byly o jednotkách tisíců válečníků, ve třicetileté válce jde už o desetitisícové armády. Obě válečná období měla totální charakter, tzn. nebojovala jen vojska proti vojskům, ale válčení mělo obrovský dopad na civilní obyvatelstvo.
[4] České země měly tuto zkušenost z období husitských válek. Husitské války a Švédové v třicetileté válce způsobili nenahraditelné škody z hlediska českého písemnictví. Zatímco husité je spálili, Švédové odvezli. Zachovaly se jen zlomky středověkých kronik a textů.
velmi zvláštním jazykem [5] k politickým cílům v rámci Svaté říše římské [6]. Dalších sto let do našich zemí proudilo značné množství německých protestantů, dnes bychom řekli imigrantů, kteří, jak to bývá, ovládli hostitele a roku 1618 vyvolali povstání proti královské moci (bohemian rebelion) známou defenestrací katolických místodržících (postupně byli vyhozeni z okna pražského hradu Bořita z Martinic, Slavata a písař Fabricius). Další události již následovaly v rychlém sledu: němečtí imigranti s českými kolaboranty vyměnili Němce Habsburka za Němce z Falce a vše směřovalo k bitvě na Bílé hoře [7], kterou rebelové za 60 minut ostudně prohráli a „zimní král“ s mnohými vzbouřenci v čele s organizátorem rebélie Thurnem rychle opustil Prahu. Ti méně chytří pak přišli o hlavu nebo majetek. Následovalo tři desetiletí válek [8], kdy mnoho vojevůdců měnilo strany bez ohledu na víru, ale podle politických zájmů nebo výše žoldu.
Dobu, která následovala v českých zemích po třicetileté válce, nazýváme dobou rekatolizace a de facto se kryje s obdobím nazvaným později baroko. Trvání doby lze vysledovat od zahájení rekatolizace 1625 - počátku hospodářské obnovy po třicetileté válce 1650 - vrcholného rozkvětu 1690-1730 – až do 1780 počátku vlády Josefa II. [9]
počátky sporu
Zásadní rozkvět evropského prostoru založený na křesťanských principech pravdy [10] a započatý v zaalpských zemích postupným přijetím křtu zdejších knížat [11] vyvrcholil v klášterním období (cca 1100-1350) než narazil na myšlenky renesančních myslitelů (1350-1600), ideových předchůdců pozdějších osvícenců (1750 dodnes). Tyto myšlenky ovlivnily nejen společnost, ale i církev - tak jako dnes. Vývoj pak logicky vedl k velkému otřesu v tehdejším společenském uspořádání, do té doby nepředstavitelnému - avignonskému „zajetí“ papeže Francouzi (1309) a na něj navazujícímu papežskému schizma [12] vyřešenému až na Kostnickém koncilu 1415-17.
Ideje, které přispěly k třicetileté válce, se táhnou celými dějinami a v zaalpském prostoru Evropy se po pádu Říma zviditelnily v období renesance. Tyto ideje způsobily rozbití jednoty křesťanské církve vystoupením Luthera roku 1517, kterého politicky podpořila severoněmecká knížata a první stát založený na protestantismu - Prusko.
[5] Lutherův slovník byl z dnešního pohledu hodně divoký, zda v té době normální těžko posoudit. Ve vztahu k papežství dospěl až k patologické nenávisti. Jeho spisy (např. spis Tischreden) nevychází ze zřejmých důvodů - nejedná se o nic, co by se dalo číst.
[6] Svatá říše římská byl politický spolek převážně německých států a trvala až do roku 1806, než ji de facto Napoleon zrušil. Součástí spolku byly i země Koruny české (tedy i Morava). Jedním z císařů byl i český král Karel IV.
[7] Bitvu na Bílé hoře považují dnešní čeští nekatolíci za národní katastrofu a na této ideji byla založena česká státnost po roce 1918 s Masarykem v čele. Idea tisícileté české státnosti založená na jejím počátku sv.Ludmilou a sv.Václavem byla jiná, a proto jsou dnes české země duchovně mrtvé.
Na Moravě neměla rebélie takovou podporu (zpočátku žádnou), a ta proto zůstala dodnes katolickou.
[8] Během třicetileté války byl protestantskými Sasy při dobytí Prahy 1631 pokořen i artefakt české státnosti – paládium, které vojáci přibili na pranýř(!) a následně odvezli do Saska. Habsburkové je později vykoupili.
[9] Josef II. byl pro katolické Habsburky radikál ovlivněný osvícenskými myšlenkami. Během období 10 roků jeho vlády se mu málem podařilo zničit katolickou církev v monarchii. Tzv. josefinismus byl nejhanebnějším obdobím během téměř 500letého vládnutí Habsburků v Podunají, které poslalo monarchii k jejímu neslavnému konci – ten přišel 100 let po jeho vládě. Proto je osvícenci dodnes veleben. Jako všichni pozdější osvícenci se i Josef II. vypořádal nejprve s kláštery, duchovními centry v krajině, budovanými přes 500 roků, příliš nezávislými (a tím svobodnými) na moci panovníka. Josef II. zrušil během 2 let především ty kláštery, které nechtěly přijmout jeho vizi církve. Obnovit se je zatím nepodařilo.
[10] Jednota evropského prostoru na křesťanských principech trvala přes 400 let, resp. přes 600 let bez severských zemí.
[11] Křtění knížat v zaalpských zemích: francouzský Chlodvík 496, Karel Veliký od 762 christianizoval germánské kmeny. Pokřtění Moravy a Čech viz pozn.1.
[12] Papežské schizma 1378 bylo vnějším projevem hlubokého úpadku církve v období renesance, neboť i církev podlehla rozkladným myšlenkám renesančního sekulárního humanismu (antropocentrismu), které vedly mj. i k 1. zrušení žďárského kláštera.
Těchto sto let (1517-1618), kdy politika popřela civilizační křesťanskou jednotu, a teologicky i morálně oslabená církev byla trhána světskou mocí, znamenal počátek cesty vedoucí k třicetileté válce a cesty, na jejímž konci dnes jsme.
rozbití křesťanské civilizační jednoty
Civilizační jednota Evropy na křesťanských principech trvala možná tak 400 let – od pokřesťanštění posledních pohanů severských zemí do roku 1517 (ve střední Evropě přes 600 let). Tento krok severoněmeckých knížat přesně 100 let po vyřešení ostudného schizmatu papežství, který otřásl jeho autoritou, znamenal v dějinách spásy „prasknutí obruče držící svět pohromadě“. Všechny ostatní pokusy o jednotu Evropy od roku 1517 selhaly buď na začátku, nebo velmi rychle [13] a to především z důvodů, že v sobě neměly žádné Božství.
„renesanční“ ideje
Renesanční myšlenky ovlivňující Evropu latinského vyznání 1350-1600 souvisejí s přicházejícím bohatstvím, jehož výkladní skříní jsou Benátky a Janov, které jsou od 12. století ovládané několika rody zvanými černá šlechta oplývajícími bohatstvím trvajícím dodnes. Dalším velkým hospodářským impulsem jsou navazující zámořské objevy (1400 a dál) a z nich plynoucí ovládnutí nových území (kolonií). Nastává zlatá éra [14] Západu trvající 500 let, jejíž začátek konce přišel 2022 [15].
Jak jednoduše popsat tento spor mezi křesťanstvím a renesancí? Můžeme ho popisovat různě vzletnými myšlenkami a složitými texty, ale princip je jednoduchý: jedná se podobně jako u osvícenství o spor mezi Kristocentrismem a antropocentrismem.
Kristocentrismus lze charakterizovat mottem cisterciáků ora et labora [16], tzn. že středobodem života je Kristus a vše z něj vychází. Životní pouť člověka je dána skrze a/víru a skutky vedoucí ke spáse, a b/práci, jakožto údělu lidského bytí na této zemi. Přičemž platí, že celá společnost je morálně na výši vycházejíce z božských zákonů propsaných do legislativního rámce.
Zatímco antropocentrismus je vědomé odmítnutí Krista [17] a vrcholem všeho není cesta ke spáse, vrcholem všeho je člověk s jeho rozumem [18]. Přičemž platí, že společnost bez respektu k zákonům daných Bohem se dostává do spirály morálního úpadku až do stavu, kdy musí „přijít potopa“, což sledujeme dnes v přímém přenosu. Renesanční antropocentrismus je reprezentován předkřesťanskými a mimokřesťanskými idejemi a renesanční myslitelé nastolují téma nadčlověčenství [19], které pak rezonuje Evropou přes fr. osvícenství dodnes.
A tento myšlenkový spor nás doprovází od renesance přes osvícenství až do dnešní doby.
[13] Napoleonův pokus 1804-1815, Hitlerův pokus 1938-1945, dnes pokus formou EU. Mimochodem tyto pokusy organizují stále stejné elity.
[14] Zlatou éru Západu charakterizuje otroctví a obchod „za korálky“ – placení za suroviny bezcennými cetkami.
[15] Proč si myslím, že se jedná o konec Západu? Šestá válka Západu s Ruskem (tentokrát prostřednictvím Ukrajiny) má potenciál přeformátovat jeho pětisetletou hegemonii. Spojení Číny+Ruska+Indie může zrušit jeho dominanci a ovládání bohatství světa.
[16] Modli se a pracuj. Není zřejmé, zda cisterciáci mysleli „modli se a poté pracuj“, anebo zároveň „modli se při práci“, což je velký rozdíl.
[17] Je otázka, zda tyto postoje nenazvat antikristovskými. Větší podrobnost o Kristocentrismu a antropocentrismu viz též úvaha Kostely – místo, kde se prolíná hmotný a nehmotný svět.
[18] Na tomto je postaven princip antropocentristů – nehledají posmrtnou spásu, hledají renesanční elixír mládí nebo modernistický „po smrti nic není“ nebo hledají přenos vědomí na disk apod.
[19] Nadčlověčenství lze charakterizovat jako člověk mírou všeho, člověk silné vůle – nadčlověk. Budete jako bohové. Tomuto myšlení odporuje křesťanství se svou otravnou morálkou.
důsledky třicetiletého válčení
V Čechách byla zabita ⅓ až ½ obyvatel především venkovského [20] a po válce leželo 25% půdy ladem. Taková ničivá válka od té doby v Čechách nebyla [21], tj. téměř již 400let! Válka však, respektive spor, o který šlo, ovlivnila české země až do dnešní doby.
České země zůstaly součástí Habsburské monarchie v civilizačním románskokatolickém prostoru. Nestaly se tedy součástí severoněmeckých luteránských zemí, což by mělo za následek jejich rychlé a úplné poněmčení.
pocta rekatolizaci
Rekatolizace provedena především prostřednictvím řádu Tovaryšstva Ježíšova [22] postavila Habsburskou monarchii velmi rychle do pořádku podobně, jako tento řád úspěšně zreformoval renesanční církev. Jak lze postavit stát po třiceti letech válčení „na nohy“? Jedině obnovou morálky. V dějinách všech civilizací platí, kdo ztratí morálku, ztratí civilizaci. A kdo učí lidi žít podle morálních zákonů [23]? V křesťanské civilizaci je to církev Kristova [24], společenství hříšníků s učením darované jí Bohem.
Během 30 až 50 let po válce (pouhé 2 generace), dochází k obnově křesťanské civilizace s logickým nebývalým hospodářským rozkvětem, jehož výsledky ovlivňují naši krajinu dodnes. Víceméně tolerantní monarchie poučena z důsledků nezvládnuté imigrace severoněmeckých luteránů prosadila obnovu své moci, která v českých zemích znamenala popravu 27 osob (ještě v době války) [25] a rody, které odmítly přestoupit na katolickou víru, byly donuceny k emigraci. To je sice z dnešního pohledu „nepřípustné“, ale platí za všech režimů, že každá moc utlačuje pro ni nepřijatelné názory ohrožující stabilitu uspořádání společnosti včetně dnešních tzv. demokratických režimů [26], které mají různost na vývěsních štítech.
Rekatolizace dala obyvatelstvu naději a perspektivu. Sjednotila společnost za pomoci božství prosazovaného jako v rané církvi. Rekatolizace vrátila české země k podstatě počátku její státnosti – národa sjednoceného jak politicky, tak duchovně. Výsledkem bylo dodnes nepřekonatelné propsání víry do barokního myšlení, jehož viditelným projevem je
[20] Jedním z dokladů řádění Švédů v tomto kraji je pozoruhodná událost, kdy v roce 2024 byl ukraden smírčí kámen u Vojtěchova, tzv. Krejčíkův kámen umístěný na paměť umučení krejčovského tovaryše, jenž byl ve třicetileté válce obviněn Švédy z vyzvědačství. Kámen byl nalezen a vrácen zpět.
[21] Jedná se o menší „biblickou potopu“. Předchozí podobně ničivé události byly husitské války s možná ještě horšími důsledky pro obyvatelstvo, kdy vyrabovaný žďárský klášter a jeho ruiny čekaly v podstatě 300 let na opata Vejmluvu, který jej se Santinim pozvedl do své monumentálnosti.
[22] Řád založený Ignácem z Loyoly 1540 ve Francii (!) byl pro svou úspěšnou činnost nenáviděný. Společně s významnými katolickými světci 16.století se zasadil o skutečnou reformu duchovně rozhárané renesanční církve zakončenou tridentským koncilem. Řád byl zrušen na nátlak fr.zednářských elit papežem Klementem XIV. roku 1773. Jeho tzv. „obnova“ z roku 1814 je o zcela jiném řádu, toho původního opakem. Na Moravě měl vedle jezuitů největší zásluhu na obnovení katolictví kardinál Ditrichštejn, biskup olomoucký, jenž prosazoval rekatolictví nenásilnou cestou. Aby mohla církev prosadit nápravu, musí mít podporu vládců, což např. po roce 1989 nenastalo.
[23] Morální zákony v křesťanské civilizaci jsou dány desaterem.
[24] Církev ať dokonalá nebo nedokonalá je prostě společenství hříšníků. Papež nebo farář jsou špatní-dobří-výborní…přichází a odchází, Kristovo učení zůstává – a to již 2000 let a mocnosti pekelné jej nepřemohou. Křesťanství se svou morálkou je zárukou lidství.
[25] Na Moravě díky olomouckému biskupovi kardinálu Ditrichštejnovi, který tehdy vlastnil žďárské klášterní panství a povýšil Žďár na město, nebyl popraven nikdo a rekatolizace díky jeho smírnému úsilí byla dlouhodobě úspěšná.
[26] Dnešní liberálové místo pálení knih provádí vypínání webů, mažou účty na sociálních sítích, odstraňují videa z youtubu, nevhodné knihy se kupodivu netisknou. Za nevhodné názory Vás obviní a soudí (učitelka Bednářová) a odsoudí („dezinformátor“ Čermák).
uspořádání krajiny s architektonickými skvosty [27] často v kontrastu s tvorbou „osvícených géniů“ dnešní doby. Božství baroka lze poznat po ovoci, které z něj vzešlo. [28] Hmotný a duchovní svět byl v souladu, fungoval v synergii. Víra byla úzce propojena s veškerým cítěním člověka, prostoupena v celé jeho duchovní podstatě.
Kristus se stal středobodem žití. Renesanční myšlenky antropocentrického bezbožectví byly zapomenuty a nástup osvícenství byl posunut o 150 let. Pod pokličkou však antropocentrické myšlenky nadále doutnaly, než je uchopil Rousseau s Voltairem a tzv. francouzští encyklopedisté.
Rekatolizace zabránila příchodu osvícenství o 150 let, což je 6 generací, které prožily dosud poslední soulad mezi životem duchovním a světským.
[27] Jedním z architektonických skvostů byl sloup se sochou Panny Marie Vítězné umístěný na Staroměstském náměstí roku 1650 jako poděkování za ukončení třicetileté války a z vděčnosti za vítězství Pražanů nad Švédy v poslední bitvě roku 1648. Prvním činem Masarykovy republiky bylo jeho stržení 3.11.1918, což předznamenalo její temný osud. Socha byla obnovena po velkém odporu politiků až 15.8.2020!
[28] Ukazuje se, že společnost si v sobě nese všechny prožitky předchozích generací - v Českém království došlo díky husitství k rekatolizaci, která nezakořenila a dnes je česká kotlina nábožensky mrtvá na rozdíl od Moravy, která nebyla tolik ovlivněna husitstvím a protestantstvím a katolictví je zde stále živé.
Barokní klenot poutní kostelík sv.Jana z Nepomuku na Zelené hoře – triumf božství a lidství propsaný do kamene
rekatolizace a dnešní doba
Dnešní doba myšlenkově vychází z osvícenského bezbožectví (sekulárního humanismu nadčlověčenství) navazujícího na renesanci a pronikajícího do Evropy od roku 1750 z jeho kolébky Francie a křesťanství je pro něj duchovní nepřítel číslo jedna.
Barokní myšlenkový zápas s renesančními mysliteli vyústil ve francouzskou revoluci zorganizovanou osvícenci. Dobu rekatolizace nazývají osvícenci dobou temna a bez Boha neodvratně směřují ke svému civilizačnímu zániku [29]. Kolébka křesťanství Francie [30] je nenávratně ztracena – žádné světýlko na konci tunelu není vidět, což potvrdil ceremoniál OH24 v Paříži.
V českých zemích jsou prvními propagátory osvícenství – opaku rekatolizace - národní obrozenci, často odpadlí kněží nebo seminaristé teologie. Absolvent dnešního školství určitě zná jejich jména jako Dobrovský, Palacký, Jirásek, Jungmann, Havlíček, Němcová, Rettigová apod., ale určitě nezná žádného člena Tovaryšstva Ježíšova, které obnovilo státnost a morálku po třicetileté válce, a nezná žádného z opatů [31] klášterů, kteří obnovili soulad mezi duchovním a světským životem lidí po třicetileté válce.
Česká státnost po roce 1918 v čele s Masarykem [32] a nadiktovaná Američany nenavázala na tisíciletou ideji spojenou se sv.Václavem a založenou na nejvyšších duchovních hodnotách křesťanství. Státnost po roce 1918 byla založena na osvícenských protikřesťanských idejích [33] s očekávatelným výsledkem - neodvratně směřujícím k „vítěznému únoru“ 1948 s akorát radikálnějšími ideovými souputníky.
Ideje 1918 a ideje 1948 vycházejí ze stejné myšlenkové podstaty hluboko zakořeněné do české společnosti.
Rok 1989 tyto myšlenky jen zabalil do nového hávu. Dnešní „liberální demokracie“ se svým antropocentrismem v mnohém překonává reálný socialismus se všemi důsledky. Tomuto myšlenkovému trendu podléhá i katolická církev, která se stává vlažnou, snažící se přizpůsobit se liberalismu a ztrácející svou razanci při obraně neměnných principů morálky.
Těžko bychom označili některého našeho premiéra po 1989 zástupcem Krista na zemi prosazujícího legislativu vycházející z křesťanské morálky. Lze od nich očekávat, že oni nebo jejich potomci budou v čele vojsk bránit vlast [34] tak, jak to bylo zvykem v temném středověku?
[29] Římu to trvalo 300 let, Evropa má již 200 let za sebou…
[30] Papež Jan Pavel II. se obrátil k Francii otázkou: „Kam kráčíš Francie, nejkrásnější dcero křesťanství?“ A odpověď je stále stejná – kráčí stále vpřed - směrem ke svému zániku.
[31] Žďársko mělo výjimečnou osobnost v opatu cisterciáckého kláštera ve Žďáře Václavu Vejmluvovi, jehož vliv zde je patrný i po generace po jeho smrti.
[32] Masaryk vychovaný v katolickém prostředí odpadl od víry. Po vstupu do manželství s Američankou vystoupil z církve (prý s komentářem v církevní matrice: „pro ženskou díru opustil víru“) a stal se „tvůrcem vlastní duchovnosti“. Jeho pověstné „Ježíš ano – Kristus ne“, popírající božství Krista, nasměrovává národ k ateismu po roce 1948.
[33] Rok 1918 byl obrovský duchovní předěl v českých zemích. Ke katolictví se hlásilo do té doby 80% národa, evangelíků byl zbytek a jen nepatrná část byli ateisté. Výsledkem idejí 1918 bylo úplné obrácení poměrů během 2 generací – 80% jsou ateisté.
[34] Neslavným příběhem v tomto duchu byla abdikace p-rezidenta Beneše a jeho útěk s ukradenými státními financemi do Anglie roku 1938. Opařený národ ponechal nepříteli. Nebo slavná rezignace předních komunistů na ideály pražského jara 68. A co dnešní politici volající po válce s Ruskem – půjdou do první linie nebo si vezmou příklad z Beneše?
Zdeněk Tulis
říjen 2024
2.003
BŮH TO VIDÍ. KATOLÍK MLČÍ?
Vážení čtenáři,
pro web Radešínský kurýr jsem se tentokrát musel vyjádřit k podivnostem, které se odehrály v rámci zahájení olympijských her 2024 v Paříži pod taktovkou našich současných vzorů (tentokrát západních) a o kterých se mnozí jen letmo doslechli.
Někteří z vás možná zahlédli diskusi nebo fotky ze zahajovacího ceremoniálu. Tato hedonistická produkce „západních hodnot“ však není nic nového a navazuje na ceremoniál OH 2012 v Londýně, což byla podobná satanistická šou, a na ještě větší ukázku kultury smrti při otevření Gotthardského tunelu v roce 2016 (zde).
Kořeny těchto idejí pocházejí bohužel z Francie, kdysi nejkrásnější dcery křesťanství, která je do světa uvedla před 200 lety. Lidské ideje založené na bezbožectví zkrátka mají své reálné důsledky. Sociální nákaza v podobě „pochodů pýchy“ po našich městech vedených západními ambasadory je jen vrcholem výhonku civilizace založené na myšlenkách, které do světa vylila francouzská revoluce.
Francouzi nám představili již ne ideál krásy Diskobolose, ale ideál obžerství Dionýsa s vystavenými varlaty
Dvě stě let trvalo, než západní civilizaci představující výkvět dřívější vznešenosti, touhy po kráse, touhy po dokonalosti a opatrující náboženství svěřené jí Bohem, ovládl vegetativní, živočišný, materialistický model, bez jakéhokoliv duchovního přesahu, bez jakékoliv morální sebekontroly. Každá bezbožecká civilizace se vždy zvláštní zákonitostí začne klonit ke zvrácenému, patologickému či přímo zločinnému pólu. Jsme příslušníky společnosti, která dává přednost ohavnosti před krásou, pokrytectví před upřímností, deviaci před normálností, lži před pravdou a válce před mírem. To, co jsme viděli v Paříži, lze označit za závěrečné představení mýtické západní civilizace. A to se netýká jen Francouzů, těmto idejím podléháme všichni, i my na malé obci.
A víte, co modrý hezoun zpíval? „Jsem nahý, vím, co si myslíš, ale to je jedno, protože jsem prostě nahý…“
Jaký osud asi potká tvůrce, vysmívajícího se Poslední večeři Páně?
scéna nazvaná Poslední večeře lidstva
Každý národ se při ceremoniálu chlubí svou historií, francouzští potomci jakobínů se chlubí královraždou. Mimochodem šlo i o naši českou princeznu Marii Antoinettu, dceru Marie Terezie. Je vidět, že jim sťatá královna při velkém teroru francouzské revoluce nedá spát dodnes.
Poznámka na závěr: Když skončil zahajovací ceremoniál, osmnáctý pařížský obvod postihl masivní výpadek elektrického proudu. Celá tato čtvrť se důsledkem toho ponořila do tmy. Jedna jediná stavba zůstala osvícena a zářila nad temnou částí města. Byla to bazilika Sacré Coeur, mimo jiné postavená také jako pokání po řádění revoluční Pařížské komuny. Náhoda?
Zdeněk Tulis
1.8.2024
2.002
JAK „MLUVIT“ SE ZVÍŘETEM?
V rámci tohoto blogu Se slámou v botách se ve zralém věku pokusím sepsat pár myšlenek, které určitě nejsou původní, neboť hodně mistrů již napsalo desítky kvalitních knih o soužití člověka s koňmi. Vývoj, jak se dorozumět s koněm, byl tisíciletý a první kultivované projevy začaly v rámci bílé civilizace a to ve Španělsku, když zde byla na svém vrcholu (15.století) a pokračovalo přes Ludvíkovskou Francii (do francouzské revoluce) a dále do německých zemí včetně Habsburské monarchie. Dorozumívacím jazykem s potřebnou výrazivostí je tedy pro nás francouzština a němčina. Angličané k těmto znalostem dospěli až ve 20. století, neboť vyznávali jen dostihy, a jejich dnes převládající jazyk má příliš málo významových slov, aby člověk chápal nuance (je to zkrátka jazyk buranů, např. pro naše slovo „přilnutí“ používají tupé „contact“).
Vrcholnou jezdeckou dobou bylo, tak jako i v jiných činnostech, baroko, kdy bylo téměř vše doobjeveno a následně se znalosti udržují a mírně řečeno chybné směry se vrací zpět. Velká rána ve vývoji v soužití s koňmi a tím i „koňském vědění“ byla francouzská revoluce, která zlikvidovala šlechtu nesoucí a rozvíjející tyto znalosti a i koňský chov, který Napoleon použil ve válkách po celé Evropě (jen v kampani proti Rusku „zanechal“ 20.000 koní). A samozřejmě průmyslová revoluce, která odsunula toto zvíře do sféry sportu, ale ne již umění.
Tento text jsem sepsal pouze pro vlastní potřebu, aniž bych osobně dosáhl nějakých sportovních úspěchů nebo mistrovského umění. A jak by řekli mnozí experti, kdo to je, aby mohl o tom psát. K dosažení umění potřebujete vedle talentu i, jak říká Jarda Jágr, tajming (načasování), kdy supertalent v potřebném čase má možnost rozvíjet své schopnosti, aby dozrál k mistrovství a později k umění, tzn. musí se v přesně daném čase potkat s virtuosy řemesla. Já jsem měl to štěstí, že jsem na krátko mistra potkal a pootevřenými dveřmi uviděl řemeslo, které vede k umění. Je to fascinující svět, který vás neustále překvapuje, co všechno Bůh vložil do tohoto konkrétního zvířete.
Kapitola 1
KTERÝM ZVÍŘATŮM BYLA DÁNA DO VÍNKU SCHOPNOST KOMUNIKACE S ČLOVĚKEM?
úvod
24I řekl Bůh: "Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!" A stalo se tak.
25Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů.
Viděl, že to je dobré.
V podstatě pouze několika zvířatům z tisíce byla dána do vínku schopnost rozumět lidským přáním předávaným pomocí pokynů – hlasem, signálem těla nebo dotykem. Z těch nejschopnějších, jsou to pes a kůň. Přitom platí, že pes je nejlepší přítel člověka a nejlepší pes je kůň.
Pokud pozorujete zvířata, zjistíte, že velká většina respektuje člověka jako pána tvorstva. Psáno jest, že Bůh učinil člověka, aby byl jeho obrazem….a ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. To však bylo před prvotním porušením zákona. Poté došlo k dramatickým změnám na zemi - Zlořečená buď země kvůli tobě, s námahou se z ní budeš živit po celý svůj život. Trní a bodláčí ti bude plodit, musíš se živit polními rostlinami. V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do hlíny, vždyť z ní jsi byl vzat… Vše se stalo smrtelné, země se stala „nepřátelskou“ a je otázka, zda panování člověka nad zvířaty nebylo oslabeno.
Aby zvíře bylo živoucí, má podobně jako člověk živou duši, neboli, dech života. Na rozdíl od člověka není nesmrtelná. Pozoruhodné na zvířecí duši je rozumová schopnost odpovídající přesně jeho roli. Pokud by bylo zvíře příliš chytré, nerespektovalo by člověka. Pokud by bylo hloupé, bylo by k ničemu a jako druh by bylo vyhubeno. Naprosto přesné nadávkování rozumu zvířeti umožňuje člověku být nadřazen, ale zároveň u některých domestikovaných se s člověkem dorozumět. Je jasné, že by se dalo polemizovat o nadřazení člověka u některých predátorů, k tomu viz výše o oslabení panování člověka po změně na zemi.
Mnohé může v této souvislosti napadnout osvícenská teorie Darwina o vývoji druhů, kterou znají z našich osvícených škol. Tento text nemá za cíl polemizovat s Darwinem, o tom snad příště. Tento text je o pozoruhodném nadání koně, vloženém do něho Boží prozřetelností.
komunikace člověk - zvíře
Schopnost komunikovat je dána přenosem myšlenek pomocí jazyka. Čímž se myslí jednak schopností řeči v podobě vydávání zvuků uspořádaných do sestavy zvuků pochopitelných pro druhého, jednak schopností předávat myšlenky též pomocí textu nebo dnes i nosičů dat, posunky apod. Jazyk v podobě řeči a psaného textu je pouze soubor hlásek nebo písmenek představující myšlenky. Takovýto jazyk je pro komunikaci mezi lidmi přirozený.
Člověk má přirozenou potřebu přenést tento lidský jazyk ve zvukové podobě na zvíře. Komunikace se zvířetem je však jiná. Z lidských slov je možné používat pouze jednoduché výrazy – u koní to byly dlouhodobě používané „prr, čehý, hot“, „hoho“, mlasknutí a podobně. Žádné tlachání. Čím méně toho řeknu, tím více mi zvíře rozumí. Mluvím více signály těla (posunky) a řeč je pouze doplňuje. To platí pro psa i koně. Žádné květnaté řeči zvíře rozumět nebude. Toto je společné pro všechna zvířata v komunikaci zvíře – člověk. Protože výcvikem psů jsem se nikdy moc nezabýval, popíšu dále pouze, jak to funguje ve vztahu člověk – kůň.
Kůň má v sobě ukrytou obrovskou schopnost porozumění člověku – jeho pokynům. Ale tak, jak se dítě učí jazyk od nejjednodušších zvuků po základní slova a až do dospělosti vstřebává část jazyka, který má cca 13.000 slov a člověk běžně používá tak 7- 8.000 slov, tak se podobně musíme naučit komunikovat se zvířetem, v našem případě s koněm.
Prvním předpokladem je, že ovládat „člověkozvířecí jazyk“, můžeme-li schopnost komunikovat se zvířetem tak nazvat, musíme prvně my. To se naučíme od generací, které to umí - trenérů, učitelů jízdy na koni, veterinářů, kovářů, jezdců, kočích apod. Aby mému jazyku koně rozuměli, je potřeba jít za těmi nejlepšími učiteli. Podobně jako dítě s hudebním talentem musí jít za nejlepšími učiteli hudby. Přeučování špatných návyků je nesmírně obtížné. Já měl v životě jedinečné štěstí, aniž jsem pro to cokoliv udělal, že jsem potkal několik skvělých znalců, přičemž s jedním jsem strávil poměrně hodně času před jeho předčasným odchodem z tohoto světa. Pokud se „člověkozvířecí jazyk“ naučíte mistrovsky zvládat, máte možnost proniknout do světa umění. Pro koně je jazyk, o kterém píši, přirozený a myslím, že i pro člověka. Ale tak jako dítě se učí od narození jazyk lidský, pro který má přirozené vlohy, tak i zvíře se musí učit od mládí postupně jazyk „člověkozvířecí“, aby mohlo dosáhnout dokonalosti. Pokud začnete učit staršího koně, dostanete se tak do úrovně „máma mele maso“. Musíte začít s remontou a dávkovat učební lekce pomalu a postupně.
V první řadě musíte mít přirozený respekt. Kůň je stádové zvíře a vždy někdo velí. Tím, kdo velí, musíte být vy, což nemusí být samozřejmé. To nezískáte klackem nebo bičem. Aby vás kůň přijal za vůdce a šel s vámi do bitvy, musíte si vynutit vůdcovství silou své vůle, ne silou své paže, na jejímž konci je klacek. Žádné mazlení, jen síla osobnosti. Pokud by to bylo násilím, při první příležitosti vás zvíře zradí. Pamatujte, že zvíře i vás to musí bavit. Výukou vytváříte charakter svého zvířecího partnera a platí, že správně vybudovaný charakter se projeví až v krizových situacích. Pro prosazení své vůle musíte s koněm pracovat od narození. Tak jako s novorozencem začínáte postupně budovat svůj vztah a „zvykání“ si na sebe. Nelze si myslet, že koně vytáhnu ze stáda v 8 letech a něco ho naučím. Jedinečnou mentální otevřenost vůči podnětům člověka jsem propásl a je to stejné, jako bych dítě zavřel do sklepa a ve 12ti letech ho chtěl něco naučit. Asi bych to dotáhl ze skřeků na zcela základní jazyk a malou násobilku. Stejné mentální schopnosti má zvíře – pes i kůň. Musíte začít ve správný čas a postupně přidávat „učební látku“. To dnešní doba prakticky vylučuje. Člověk obklopen technikou nemá na nic čas. A koně potřebují moře času a hlavně musíte být vnitřně naladěn na komunikaci.
Vnitřní naladění znamená, že jste v klidu, duševní pohodě – nemůžete přiběhnout z korporátu a s tepem 180/100 si myslet, že je to správné naladění na práci se zvířetem. Nesmíte sledovat politiku, mobily rádio. Musíte mít možnost se vnitřně naladit na tiché „povídání“. Proto bylo mistrovské ježdění po celá staletí doménou šlechty, která k tomu měla ekonomické podmínky. Musíte se ztišit, sladit vlny na svém vysílači a přijímači zvířete. Jezdec v rámci svého vývoje to dělá většinou mechanicky lépe nebo hůře dokonale, ale k umění se propracujete pouze, když jste vnitřně naladěni. Pak vyladíte i zvíře a probudíte v něm schopnost vnímání společné „řeči“, že budete žasnout, kde se to v něm vzalo a Kdo to tam vložil. Odkryjete tajemství, které do koně implementoval Bůh. K tomu se musíte ztišit, zapnout vysílač a čekat na protisignál. Stačí, když vám to jen jeden z mnoha koní naznačí, že takové tajemství existuje. A často se k tomu dopracujete až v pozdním věku, kdy už jste zklidněni a soustředěni. Jak píší velcí znalci, abyste objevili tajemno, musíte projít celým procesem výuky práce s koněm nebo též jízdy na koni a v hodně zralém věku možná zahlídnete skulinkou to tajemno. Jen vyvolení ho objeví a stanou se z mistrů umělci a jejich zvířecí partner bude vaším obrazem, dokonalým dílem. Tak jako je člověk obrazem Božím. Musíte však tajemství ukryté v koni hledat a mít jistý talent, který vám umožní ho objevit.
Vy i Váš zvířecí partner musí mít schopnosti, tzn. talent jak pohybový, tak schopnost a ochotu vnímat, pracovat a „otevřít se“ vůči sobě. Každý není schopen dosáhnout mistrovství, natož umění. To však nevadí - každý se o to může alespoň pokusit.
Tak, jako se málokdo naučí tančit v rytmu s partnerem tak, aby to bylo krásné, tak se málokdo naučí „tančit“ s koněm tak, aby to bylo přirozené, okulahodné a pro obě bytosti příjemné a radostné. A o tom je disciplína zvaná drezura koní na jakékoliv úrovni. Pro většinu nejezdců je pojem drezura spojen s cirkusovou drezurou. To je trochu vedle. Drezura je disciplína o umění komunikace člověka s koněm, kdy prostřednictvím společného jazyka člověk uděluje koni pokyny a ten vykonává požadovaný přirozený pohyb tak, jako partnerka při tanci je vedena partnerem pouhým dotykem, jak říkají taneční mistři „játro na játro“.
kůň jako klavír
Takže jaký jazyk s koněm používáme? Velcí mistři hovoří o základní „konverzaci“ pomocí dotykového jazyka. Co to znamená? Kůň má v sobě vrozený dar v podobě skrytých „tlačítek“ na svém těle. Pokud na danou kombinaci tlačítek zatlačíme, kůň provede požadovaný úkon, například nacválá. Tlačítka jsou jeho dar do vínku, ale tak jako musíme kultivovat jazyk dítěte, musíme kultivovat i tlačítka koně. Je to jako u klavíru, který musíme naladit, aby zněl krásně, A tak i koně musíme naladit. Je zajímavé, že zebra, podobné stavby jako kůň, tuto schopnost nemá. Tento dotykový jazyk musíme umět nejprve my. Jinak mačkáme tlačítka falešně a kůň neví, co po něm chceme. Funguje to jako u klavírního virtuosa – musí projít letitým učením, musí mít hudební sluch (jezdec cit), smysl pro rytmus apod. Klavír má všechno v sobě připraveno, pokud ho naladím, uslyším mistrovské dílo. Umění jízdy na koni - spíše by se mělo říct umění interakce člověk – kůň musí být dokonalé. Pokyny musí vycházet přesně v potřebné síle, v daném čase a rytmu. Schopnost mistrovského umění je dána jen málo dvojicím. Nám obyčejným nezbývá než se o to s pokorou pokoušet a ty, co toho dosáhnou, obdivovat. Jak to má vypadat můžete vidět ve Vídni v tzv. Vysoké španělské jezdecké škole v Hofburgu.
Ale to není všechno. Tak, jako taneční dvojice již nepočítá kroky a jejich taneční mistrovství je ovládáno propojenými myšlenkami a dvojice podle nich se vznáší prostorem v rytmu hudby, tak i absolutní mistrovství jízdy na koni má tyto předpoklady a člověk přestává mačkat tlačítka. Ten dominantní ve dvojici ovládá druhého myšlenkou a společně se pohybují v dokonalé symbióze a harmonii. To je nám obyčejným smrtelníkům odepřeno.
Abyste na ose učedník – mistr – umělec došli až na konec, stačí jen „málo“: musíte mít talent, respekt, pracovitost a vytrvalost, musíte v daném tajmingu potkat učitele – mistra a na začátku své kariéry mít školního koně, který vás provede procesem učení. Pak se nějak dostat k talentovaným koním (nejlépe se narodit v rodině hodně bohatých). Pak možná se vám podaří stát se umělcem a vytvořit ze svého koňského partnera druhého z dvojice umělců.
Tolik úvod do úvah o komunikaci člověk – zvíře. Téma dalšího pokračování uvidíme podle nálady.
Kůň, kterého jsem koupil k barvě vlasů manželky, ve druhém roce učení. Uvidíme, kam to dotáhneme…
Zdeněk Tulis
6.7.2024
2.001
KOSTELY - MÍSTO, KDE SE PROLÍNÁ HMOTNÝ A NEHMOTNÝ SVĚT
Co má člověk společného s kostelem?
Člověk je dle Genesis obrazem Božím, tzn., že jsme byli stvořeni Bohem jako jeho obraz! S příchodem Krista nastává posun - křesťan se dle sv.Pavla stává Jeho chrámem, v němž přebývá Duch Boží! Je tu výrazný posun ve vnímání člověka jako Jeho obrazu a křesťana jako Jeho chrámu. I sám Kristus nazval své tělo chrámem Božím (Jan 2,19-21). Byl Bohem a člověkem, Bohočlověkem. Tato dvojjedinost se týká tedy Krista-křesťana - i kostela. Kostel je obrazem a stínem příbytku Boha – je hmotou, v níž přebývá Slovo (Bůh). Kristus, člověk-křesťan i kostel jsou chrámem a příbytkem Boha, což je jejich společné tajemství. Kostel se tak stává místem, kde se potkává Božství a lidství, a tomu by mělo odpovídat uspořádání, aby byl příbytek hodný Stvořitele, který má zde být oslaven a projevena mu úcta. Jinou funkci kostel nemá a mít by neměl.
Tato tradice kostelů jako příbytků Boha je tisíciletá a začíná u Šalamouna, kdy Bůh mu nařizuje vystavět k Jeho slávě velkolepý chrám, který bude sloužit jako jeho příbytek a k tomu mu dává jeho přesný popis.
A jako u kostelů dochází k jejich postavení, vysvěcení, ale i vyplenění a zničení a znovu postavení…tak i náš duchovní chrám - naši víru - potkává často podobný osud a může být i ztracena a znovu obnovena.
Neměnnost principů duchovní dimenze kostelů
V sakrální architektuře převládaly různé slohy, ale řada prvků zůstávala po staletí neměnná tak, jako je neměnné Kristovo učení, a tvořila v katolických kostelech řád – duchovní princip propsaný do hmotného světa. Stejně jako Stvořitel schválil plány jeruzalémského chrámu, tak ani křesťanský chrám není dílem náhody, ale odrazem Božích zákonů. Kostel je jediná stavba na zemi s duchovním rozměrem, která je určena k vzdání úcty Bohu.
V rámci duchovní dimenze kostelů je základním prvkem řádu oltář, který je středobodem kostela a příčinou samotného bytí chrámů. K němu má všechno směřovat – od vchodu k oltáři! To je Kristocentrický princip, neboť v oltáři je fyzicky přítomen Kristus v podobě konsekrované hostie a v blízkosti je věčné světlo odkazující na Jeho přítomnost. Kristus je duchovním středem chrámu, duchovní dimenzí, jeho základem, a Kristovo duchovní světlo zalévá chrámový prostor. To je duchovní dimenze, která se propisuje do hmotné dimenze.
Oltář, ve kterém je přítomný Kristus, měl dále pouze obraz světce, kterému je kostel zasvěcen a u významných kostelů obsahoval relikvie - ostatky, které jsou hmotnou věcí s duchovní dimenzí.
obr. 1 - gotická katedrála – dominující Kristocentrický princip respektující osu vstup - oltář
obr. 2 - bazilika sv.Petra – stavba zahájena v renesanci a dokončena v baroku – v renesanci oslabený Kristocentrický princip byl propsán i do prvních plánů, které byly naštěstí změněny a Kristocentrický princip se prosadil v podobě půdorysu latinského kříže
obr.3 - barokní chrám s osou od vchodu k oltáři s Kristem a světcem, nad oltářem okno pro východní světlo – vrchol jednoty duchovní a hmotné dimenze. Na ose vchod - oltář, po které jde křesťan k přijímání, je doprovázen sochami svatých. Dokonalá Kristocentrická kompozice
V dobách oslabení víry v Boha nastává i oslabení Kristocentrického principu kostelů. Božství a lidství potkávající se v kostele jsou spojité nádoby. Pokud začne dominovat lidství, oslabí se Božství. A protože kostel je stavěn rukama člověka s oslabeným „spojením“ s Bohem, nastane „přirozené“(aniž si to uvědomujeme) odsunutí Kristocentrického principu s postupně dominujícím egem člověka a jeho rozumu. Tato proměna se propisuje i do „života“ kostelů, které již nejsou určeny pouze
a/ pro liturgii, jejímž vyvrcholením je eucharistie,
b/ jako příbytek Boha,
c/ k modlitbě a
d/ k chválám,
ale projevuje se patrná snaha i o jiné využití - lidské.
To zřetelně můžeme pozorovat v kontrastech mezi gotikou a barokem na jedné straně a dobou renesanční a osvícenskou, ve které žijeme, na straně druhé.
Zároveň na dějinách spásy vidíme, že řád kostelů je v čase neměnný. Proč neměnný? Protože s oživením víry se vždy vše logicky vrátí k řádu oslavujícího Krista.
obr.4 - kostel a minimalismus dnešní doby s respektem k řádu
obr. 5 - kostel s upraveným presbytářem znejišťujícím Kristocentrický princip
Kostel může být naplněný nebo prázdný
což jsou dvě krajnosti a stav kostela může být i někde mezi nimi – částečně naplněný a téměř prázdný. Není myšleno obrazy, sochami, ozdobami nebo lidmi. To samozřejmě má svůj význam, ale v rámci duchovní dimenze kostelů hovoříme o naplněnosti modlitbou. Pokud je prostor kostela promodlen /a to generacemi/, nemůže být nikdy prázdný. Pokud se na to zaměříte a vypnete mobily, určitě ucítíte nasycenost prostoru modlitbou v podobě nepatrného přetlaku, jemného chvění vzduchu… zkuste to vždy zavnímat, když vstoupíte do kostela, a „změřit si“ svými netělesnými receptory míru naplněnosti nebo prázdnoty. Citlivost receptorů je dána Vaší vírou.
A nezapomeňte, že Bůh přebývá v tichosti kostela a přítmí oltáře. Čeká, až přijdete a začnete s ním tiše rozmlouvat….tak jako čeká máma na dítě, aby se jí svěřilo, a tak jako máma neodmítne dítě ani sebezlobivější, tak i Bůh vyslyší každého z nás, i toho, kdo se obrátí až v poslední vteřině života.
obr. 6 - kostel se skleněnou střechou v kontrastu s „Bůh přebývá v tichu a přítmí“
Může kostel umřít?
ANO, může. Může jako člověk umírat pomalu nebo zemřít nečekaně v okamžiku. Mrtvý kostel je prázdný, člověk přestal do něj vkládat život formou modlitby. Promodlenost se vytratila a Bůh zde již není. Kostel bez Krista je jako lidstvo stvořené Bohem, avšak bez Boha! Kostel přestává být příbytkem Boha, a stává se pouhým obalem na Boží lid. Mrtvý kostel je jak mrtvé tělo člověka, které opustila duše. Může být krásně nabalzamované, ale přesto je mrtvé. Kostel může být krásně opravený a plný lidí, ale přesto mrtvý. Mrtvý kostel je prázdný, Bůh v něm nepřebývá. A pokud Bůh není v příbytku, není ani mimo příbytek a člověku je ve světě dovoleno vše se všemi důsledky.
Kostely minulosti respektující řád nejsou nikdy prázdné, jsou natolik spjaty s Božím řádem a natolik promodlené, že nemohou zemřít. Tak jako náš kostel - díky naší modlitbě a modlitbě všech předchozích generací je živý.
Jinotaje a symbolika
Tak jako Kristus hovořil k lidem v podobenstvích, tak i stavitelé chrámů až do baroka „hovořili“ symboly a jinotaji, které zakomponovávali do církevních staveb v průběhu staletí, neboť symbolika je klíčem k posvátnému a je plně podřízena sloužené liturgii a to nejen ve výchovném smyslu umožňujícím věřícím vnímat pravdy víry všemi smysly, ale odkazujícím i na plán Božího díla. Posvátná symbolika je prostoupena křesťanskou historií Evropy. Kristus k nám hovořil pomocí podobenství, a kostely pomocí symbolů popisují zřejmé věci skrytě.
Těch symbolů a jinotajů bylo mnoho hlavně u největších katedrál a bazilik, z příkladů:
- samotný kostel je symbolickým místem Božím – předobraz místa, o kterém Kristus praví: „…připravím vám místo a až jej připravím, přijdu opět a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já“;
- tvar velkých chrámů – symbolizuje ukřižované tělo Kristovo: kněžiště znázorňuje hlavu Krista, hlavní loď korpus, příčná loď paže, hlavní oltář je srdce…a zároveň symbolizuje kříž s jeho vertikálou a horizontálou;
- tvary chrámů mohou znamenat i jiné symboly – známá želva v Obyčtově jako symbol pomalosti – neměnnosti pravdy víry;
- orientace presbytáře východním směrem k vycházejícímu slunci, aby světlo nového dne obklopilo oltář při ranní mši a odkazovalo na slova „Já jsem světlo světa, kdo mne následuje, nechodí ve tmě“. To platilo od počátku křesťanství. V případě kostela v Horní Bobrové si Santini dovolil toto nejdůležitější pravidlo řádu nedodržet! – určitě toto porušení s opatem Vejmluvou diskutovali a odůvodnili si to;
- oltář je na vyvýšeném místě, aby zrak věřících byl směřován pod mírným úhlem k nebi (v baroku používané okno nad oltářem, v gotice okna vedle oltáře);
- věčné světlo v blízkosti oltáře symbolizuje přítomnost Krista;
- použití kamene jako nejpevnějšího materiálu symbolizuje Krista jako pevný základ Církve a pevnou víru věřících, kterou mocnosti pekelné nepřemohou;
- vitráže katedrál – severní temná stěna symbolizovala boj se zlem, do nejvíce prosluněné východní části se umísťovaly vitráže s Kristovým dílem vykoupení (Mt 24: „Jako blesk od východu vychází; a proniká až na západ, tak bude příchod Syna člověka“), jižní strana byla vyhrazena evangelistům a západní rozeta mívala apokalyptický obsah – vitráže vyprávěly dějiny světa z pohledu spásy;
- různí skřeti a podivní tvorové na římsách a chrliče (gargouille) v podobě dráčků, zvířat s různými významy symbolizovaly démony a běsy u gotických katedrál, tzn. pokušení a věčný zápas se Zlem;
- zvon symbolizuje mj. tlukot srdce /umíráček jako tlukot skonávajícího srdce/…
Stavitelé chrámů vytvářeli postupně uzavřené společnosti /cechy/ a neustále symboliku kultivovali. Vrcholem používaných jinotajů byla numerická symbolika vycházející z židovské kabaly, která později zavedla tyto spolky až do okultistického světa toho Zlého. Spolky se nazývaly masoniéři (česky zednáři) a s nástupem osvícenství byly již čistě antikřesťanské.
V době oslabení víry se zamlžuje symbolika katolických chrámů a stává se nečitelnou i pro nás věřící. Pochopit jinotaje středověkých katedrál je téměř nemožné.
Hmota, z níž je postaven kostel, přetvořená do „krásy“ je v jednotě s duchovní dimenzí. Pokud jedno chybí, není kostel ani krásný a ani není příbytkem Boha.
Vrcholem urbanistické krásy bylo jednoznačně baroko. Barokní přetváření krajiny bylo naprosto unikátní a dodnes nepřekonané svým citem pro krajinu, do které urbanisté zakomponovávali sochy svatých, kříže, kapličky, Boží muka, smírčí kameny apod. doplněné osovostí cest s alejemi.
Dnešní urbanismus v podobě územních plánů, které jsou často kompilátem zájmů vlastníků pozemků a developerů, nemá se skutečným urbanismem nic společného. Ukazuje se, že lidé před 300 lety byli daleko lepší urbanisté, než dnešní studovaní architekti se všemi technologickými vymoženostmi. Technický pokrok nás obklopuje věcmi, které však staví hráz mezi nás a cit pro krásu. Nejenže ji neumíme navrhnout, ale už ani nerozpoznáme, co je skutečně krásné.
Několik ukázek urbanismu a jak tato kompozice dopadla po 100-150 letech.
obr. 8 a 9 - Bobrůvka: náves kruhového tvaru a uprostřed s kostelem – srovnání 1835 a dnes
obr. 10 a 11- Horní Bobrová: náves kapkovitého tvaru a uprostřed s kostelem – srovnání 1835 a dnes
obr. 12 - kostel s čerpací stanicí – doplněná barokní kompozice "osvíceným" člověkem
Protože bydlíme v blízkosti jedinečné sakrální stavby kostelíka sv.Jana Nepomuckého, všimněme si, co je zajímavé na jeho umístění v krajině. Při pohledu od Mělkovic uvidíte, že kostelík sedí na terénní vlnce pod kopcem vedle něj. To je zcela typické pro Santiniho kostelíky v krajině. Podobně je umístěn kostel ve Křtinách, kam Vám doporučuji vyrazit na výlet.
A v Radešíně si dovolím upozornit na kompozici sochy Krista sedícího s podepřenou hlavou nad Radešínem, jakoby tušil dilema přicházejících časů.
Jak potlačit gravitaci?
Věčnou snahou stavitelů a architektů nejen sakrálních staveb je snaha šokovat návštěvníka a donutit ho zapochybovat, zda ta hmota, vznášející se v prostoru nad zemí, nemůže spadnout, a přemýšlet, jak je to zkonstruované nebo zda přestaly platit zákony gravitace. Tato řešení symbolizují potlačení hmoty a přiblížení člověka k Bohu.
Krásným příkladem této snahy je i zdejší kostel v Horní Bobrové s neobvykle obrovským rozpětím klenby barokní lodi. Santini zde na tehdejší dobu použil, jak je jeho zvykem, nezvyklé řešení iluze klenby – místo klasické zděné, která by se určitě v těchto rozměrech neunesla a spadla, ji nechal provést z dřevěných nosných trámů staticky spojených s krovem a vytvářející nosnou osnovu pobitou dřevěnými prkny s omítkou na rákos (palach). Dojem je velkolepý a návštěvník nechápal, jak to stavitel dokázal. My to docenit již neumíme, protože se umění navrhování kleneb vytratilo z povědomí laické i odborné veřejnosti a pod takovou klenbou chodíme, aniž bychom docenili její unikátnost.
Dalším příkladem vznášející se klenby je opět Santiniho realizace klenebního průvlaku v bazilice minor v zámku Ždáře nesoucí těžké varhany. I zde použil oblíbené dřevo – tentokrát mohutné dubové trámy s falešným dřevěným klenutím z prken na rákos omítnutých.
A posledním příkladem je opět Santini – hlavní schodiště kláštera v Plasech – tenká trojlomená konstrukce ze dřeva vznášející se v prostoru!
Připomínat nejznámější Santiniho konstrukci schodiště ve tvaru šroubovice nemá asi ani cenu.
obr. 13 - tenoučká klenba vynášející těžké varhany - v bazilice minor NV Panny Marie a sv.Mikuláše v ZR architekt zrušil gravitaci
obr. 14 - trojlomené schodiště v bývalém klášteře v Plasech vznášející se v prostoru, typický Santini
Vnitřní uspořádání kostelů
Prolnutí duchovní a hmotné dimenze chrámů je patrné především ve vnitřním uspořádání kostelů, které přesně zprostředkovává funkci, ke které je postaven. Hmotná dimenze je obrazem duchovní dimenze – a to dohromady je řád.
Řád (typologie) katolických kostelů respektující Kristocentrický princip se vyznačuje směřováním všeho k oltáři s fyzicky přítomným Kristem a toto pojetí souvisí s živou vírou. Osa chrámu směřující ke Kristu představuje též vertikálu kříže a Jeho ukřižované tělo. Proto jsou chrámy podélného tvaru. Kruhový tvar je používaný zcela výjimečně - kruh se točí dokola a nikam nesměřuje, kdežto podélná osa chrámu ukazuje od vstupu směrem k presbytáři s oltářem zalitého sluncem, který je příbytkem Krista.
Tato tajemná osa chrámů vchod - oltář je vždy směrována západ - východ a symbolizuje cestu spásy vedoucí od vstupu ze světa k oltáři s Kristem a skrze něho a mimo tuto cestu není spásy!
Pokud si představím v Bibli často používané podobenství zbloudilé ovce a pastýře, i my při vejití do kostela ze světa chaosu a smrti, možná plni beznaděje, bloudíme očima po stěnách, které nás směřují přímo k oltáři s Kristem – pastýři, který se o nás postará. A nad kterým svítí věčné světlo hlásající jeho přítomnost. A který je na vyvýšeném místě a náš zrak je nasměrován skrze něj k nebi.
obr. 15 - "víceúčelový" kostel kruhového tvaru bez zřetelné osy ke Kristu, oltář degradovaný na obětní stůl, věčné světlo Krista je nebo není?, o kterém architekt píše: „… duchovní centrum bude po výstavbě sloužit ke společenským účelům….bude zde možné uspořádat výstavu nebo koncert, hrát divadlo nebo třeba ping-pong..… společenské prostory využívá široká veřejnost, probíhají zde cvičení matek s dětmi, setkání seniorů, zkoušky sborů apod….fasádu kostela zdobí symboly, které jsou dílem výtvarníka ……vyjadřují jak stvoření (např. voda, oheň), tak i přírodu (např. květina, hrozen vína, ještěrka) a lidskou činnost (např. srdce, křičící dítě, divadelní maska, koloběžka, půllitr piva)“. Autor zcela vědomě popírá jedinečný Kristocentrický řád kostelů, osa východ - západ zmizela.
Pokud je duchovní dimenze v podobě naší víry oslabena, dochází postupně i k upozadění Kristocentrického řádu hmotného uspořádání kostela.
Počátek tohoto oslabení přišel s renesancí a naplno se projevilo v osvícenství, které v podobě humanismu uvedeného do světa francouzskou revolucí postavilo do středu bytí člověka s jeho rozumem, vše Božské bylo odsunuto. To se označuje jako antropocentrismus. Baroko, jako dosavadní vrchol novozákonní doby, nazvali osvícenci dobou temna a „středověké“ zbožnosti se vysmívají. Duchovní zmatení z toho plynoucí nepochybně ovlivňuje i věřící a potlačení principů řádu sakrálních staveb. Věřící je znejistěn ve vnímání Krista jako jediného důvodu, proč přichází do kostela.
Pokud začne v kostelech převládat lidství ve vztahu lidství – Božství, je nebezpečí proměny řádu a nahrazení Kristocentrického principu antropocentrickým značné.
Nebezpečí antropocentrismu si nemusíme ani uvědomovat. Prvními takovými krůčky však je doplnění jedinečné funkce kostela jako příbytku Boha s jeho oslavou v podobě liturgie o další využití v podobě kulturních akcí, pokračuje to proměnou podoby a pozice oltáře, jako středobodu neměnného řádu kostelů, na což navazuje chybějící věčné světlo atd. Postupně vše graduje do realizace kostelů s upozaděnou osovostí západ-východ a vrcholí podobou kostelů jako římských amfiteátrů pro „shromáždění věřících“, v jejichž středu je spíše „přednášející“, kněžiště již není na vyvýšeném místě, ale na nejnižším a náš zrak nesměřuje k nebi, ale k zemi. Kostel se tak stává společenskou budovou s více funkcemi a liturgie se stává jednou z mnoha akcí.
obr. 16 - schéma kostela (viz též obr.15) převzatého z webu autora s neskrývaným antropocentickým řešením
obr. 17 - kostel ve tvaru římského amfiteátru, kněžiště nejnižší místo, chybějící oltář s Kristem….
Ústup od Kristocentrického pojetí kostelů u mnohých dnešních staveb je patrný. Historické příklady ukazují, že se mohou prvky uspořádání kostelů od řádu odlišit a to i v principiálních bodech, ale tak, že se nejedná o svévoli, ale o hluboce promyšlenou záležitost. Pak se kostel i tak stane příbytkem Boha, bude krásný a živý.
Materiál na stavbu kostelů
Další základní otázkou je, z jakého materiálu postavit dnešní kostel, který má být stavěn se záměrem, aby byl Bůh oslaven a projevena mu ta největší úcta? Všechny generace stavitelů před rokem 1789 to měly jednoduché. Použily kámen! Tak jako Kristus je nárožním kamenem Církve, je kámen použitý na stavbu kostela, symbolem pevnosti a neměnnosti v tomto pomíjivém světě. Z prachu země stvořené tělo člověka je si v tomto podobné s hmotou kostela. V prach se obrátíme, stejně jako kostel…přesto náš i Kristův chrám mají směřovat k dokonalosti a nádheře jako skutkům oslavujícím Stvořitele.
A co kostel osvícenské doby – jaký materiál by se měl použít? Jsou beton, tvárnice, palubky, plasty ty nejušlechtilejší materiály hodné příbytku Boha?
obr. 18 a 19 - betonový kostel: La Tourette (Lyon, Francie), provedení symbolizuje stav viry ve Francii, autorem je ikona osvícenství Le Corbusier
obr.20 - betonový kostel, o kterém autor píše: „Materiál stavby navazuje na materiály používané na sídlišti (pozn.panelové)….stavba bude provedena z pohledového betonu v kombinaci s výraznými barvami a barevným prosklením“.
obr. 21 - kostel nesrozumitelného tvaru – tzv. organická architektura opět od Le Corbusiéra ukazuje na zmatenost osvícenců, kteří opustili víru i principy sakrální architektury
V době duchovního zmatení je těžké říci, jak má vypadat a z čeho má být postaven kostel. Měl by především respektovat řád a použitý materiál by měl být co nejušlechtilejší. Nemyslím si, že pohledový beton je tím materiálem. Snad tyto dva příklady by mohly naznačit směr, kudy by se mohla architektura sakrálních staveb ubírat:
obr. 22 a 23 - moderní kostely respektující tvar a prvky řádu, včetně provedení z nejušlechtilejších materiálů
Tolik povídání o Kristocentrickém řádu kostelů – příbytků Boha a o nebezpečí odklonu od tohoto řádu směrem k antropocentrismu společenských budov.
Děkuji za pozornost a snad Vám toto povídání pomůže hledat Kristocentrický princip a případné odchylky od něj při hodnocení sakrálních staveb.
Text přednášky z Noci kostelů, 7.6.2024, Horní Bobrová
Autor: Zdeněk Tulis