Josef Tulis 

Rozhovor s dědou jsem dělala v září 2020 a vyšel ve Střípkách před Vánoci v témže roce. Dávám ho i sem, jako první z řady vzpomínek radešínských rodáků, která snad bude brzy následovat. Děda zemřel v květnu 2022. 

Milí sousedé,

dovolte mi v letošním čísle navázat na loňský rozhovor s paní Pfeiferovou a dovolte mi prosím zavzpomínat na staré radešínské časy s dalším rodákem - naším dědou, Josefem Tulisem.

Josef Tulis se narodil 19.4.1936 v Radešíně rodičům Anežce Tulisové a Josefu Tulisovi, toho času nájemcům radešínského hotelu. O dva roky starší sestrou Josefa Tulise je paní Zdena Klimešová.

Josef Tulis strávil dětství a mládí v Radešíně a krátce po svatbě s Marií se odstěhoval do nedalekého Žďáru nad Sázavou. Na chatě v Radešíně ale dodnes tráví podstatnou část svého času.

Děda je vzácný úkaz. Nikdy v životě neřekl „ne“ na žádnou naši prosbu. V 60 letech se naučil jezdit na koni. Umí naprosto všechno spravit. A umí vlastně obecně všechno, i přebalit mimino, když jsme se třeba vypravili do kina a děda hlídal. Je tak pracovitý, až to někdy leze na nervy a nutí k tomu i nás všechny. Je autorem neuvěřitelných hlášek, kterým se smějeme i mnoho let po té, co byly vyřčeny (Pepa: „Dědo, při jaké teplotě se taví železo?“ Děda: „Dědeček taví železo a babička – ta ví hov.o.“). Každý by chtěl takového dědu.

Je sobota po obědě, všichni jsou nalezlí u nás, dáváme si kafe a je to jako už tolikrát – děda vypráví a ostatní se ptají a zkouší si představit, jaké to tenkrát bylo.

·   Dědo, jakou máš úplně první vzpomínku na Radešín?

(Babička: Vylizoval hnedka štamprle, ještě neuměl chodit.)

Děda: (babiččinu poznámku ignoruje) Já si pamatuju, že před hospodou bylo pískoviště a tam jsme stavěli hrady – s těma brněnskýma děckama. Jo a ještě - nejhorší vzpomínku mám tuhle: Když byl konec války, u Sáblíků na zahradě umývali a odvšivovali německé vojáky a pak je odváželi pryč. A my jsme tam sbírali po nich nedopalky od doutníků a starší kluci mě navedli, ať si ho zapálím. A já je poslechl, dal jsem si pár šluků a měl jsem otravu nikotinem. Ale díky tomu jsem pak nikdy nezačal kouřit. Tady bylo postupně 100 000 Němců. A oni tady zahazovali všechno možné, fotoaparáty, triedry (dalekohledy, pozn. redakce), hodinky, kompasy a starší kluci tam chodili a nacházeli tam takovéhle poklady.

·   Která holka z Radešína byla nejhezčí?

Když jsem ty holky vídával, tak jsem tomu ještě nerozuměl.  Ale hezká holka byla nějaká Bartošová, co bydlela na zámku a pak se odstěhovala do pohraničí. A hezká byla Dášena Pfeiferová. Taková atraktivní.

·   A měli jste tady nějakou partu? S kým jsi kamarádil?

Já jsem kámošil s bratrem paní Pfeiferové, Zdeňkem. S tím jsme sportovali. Na tenisplace v lese, když byl ještě ohraničený vysokým plotem, jsme hráli tenis. Nebo volejbal. V zimě hokej a lyžovali jsme. A pak mladý Mirek Pesser. Byl o rok starší než já. Oni se sem přistěhovali v roce 1932.

Chodili jsme občas spolu na zábavy.

·   A na jaké?

Na hotelu byla zábava vždycky na Štěpána a na Červené pondělí. Ta se pak přesunula na neděli, aby se mohlo druhý den ráno vyspávat. A to byl hotel plný. No a pak jsme chodili do Řečice, do Bohdalce a tak kolem.

·   A dědo, prý v roce 1930 tady bylo 180 stálých obyvatel. To je nějak hodně, ne? Kde všichni bydleli? (Tenkrát tady bylo 28 domů. Dnes je tady 53 domů, ale Radešíňákům patří jen 36, ostatní jsou většinou Brňáků. A dnes je tu 121 obyvatel.)

No to bylo tak. Když tady Düre začal hospodařit po návratu z Vídně, měl 17 rodin deputátníků. A ti bydleli na zámku – za tou studní. Tam bydleli Šmerdovi, Hemzovi, Bartošovi, co měli tu hezkou dceru, a další už jsem neznal. No a byla tady pila – a docela velká, hotel, lihovar, zámek a v hotelu byla ještě suška na brambory. To fungovalo tak, že tam byl takový velký parní vál a ten válcoval ty brambory. Ty se tím teplem uvařily a rozmělnily se na ty vločky. A v Radešíně bývávaly 3 hospody. Hotel, pak Bureš tady měl hospodu, jak teď bydlí pan Meduna, a třetí hospoda pan Krčál, jak je teď bytovka. To byl spíš obchůdek, ale když tam šel někdo nakupovat, mohl si poručit něco ostřejšího na posilnění. A Krčál se pak odstěhoval do Bohdalce a měl hospodu tam. A byly tady také dvě kuželny! Jedna byla nad zahradou Klimšů a jedna byla v parku. A to oni tam chlapi řádili!

·       Kdy byl Radešín nejhezčí?

Já myslím, než zbourali starý hotel z toho hrázděného zdiva. Brňáci to tady milovali.

·        A dědo, prozraď Tvůj recept na životní optimismus a elán a takovou kondici po osmdesátce, jakou máš ty.

Jaký optimismus?

No, nesmíš pronásledovat větrné ženské a musíš pít s mírou. No a určitě jsem se nešetřil. 30 let jsem tady se Zdeňkem furt něco stavěl. No a hlavně musíš mít štěstí a zdraví.

·       A dědo – Tvoje rada mladým?

Jéžiši, voni si nechtějí nechat poradit. A já jsem stejně nic tak zvláštního nedělal, abych mohl radit.

·        Dědo, děkujeme, že jsi byl ochotný nám poskytnout rozhovor!

Jolana Tulisová